Parťáci z Nagana končí jeden po druhém, Roman Hamrlík ale zůstává. A v NHL by chtěl ještě pár let vydržet. Blíží se českému rekordu v počtu sehraných zápasů. Ale víc než titul nezlomného vytrvalce ho žene vidina naplnění dětského snu. Vyhrát Stanley Cup touží v šestatřiceti stejně, jako když před osmnácti lety za moře odcházel.
Z terasy půdního bytu v klidné ulici na pražském Žižkově se otevírá historické centrum Prahy jako na dlani. „Něco takového jsem hledal čtyři roky. S výhledem na město, garáží, aby to nebylo daleko od centra,“ pochvaluje si. Kupoval hrubou stavbu. Ostatní nechal vybudovat podle vlastních představ. V prostorné obývací hale je místa jak v tanečním sále. Co chvíli přiběhne přítelkyně Cynthia, s níž se seznámil před rokem v Montrealu. „Je tu i její sestra. Brzy ráno přiletěla z Atén. Byla tam s mamkou, přítelkyně letěla za nimi. Měla zůstat týden. Myslel jsem, že tady budu sám, a ona se za dva dny vrátila,“ usměje se.
Má význam držet si tak prostorný byt, když osm měsíců v roce hrajete v zámoří?
„Něco takového jsem si chtěl v Praze vždycky pořídit. Líbilo se nám tu, když jsme sem jezdili jako kluci, v Praze máme příbuzné. V sezoně se o byt stará sestřenice, jsou to navíc investované peníze.“
Součástí bytu je prostorná kuchyně. Vaříte?
„S přítelkyní občas něco ukuchtíme. Jsem vyučený kuchař, vždycky jsem toužil mít velkou kuchyň. Svíčkovou nebo guláš bych už nezvládl. Ale v létě na terase hodně grilujeme. Taky vaříme často těstoviny. Vaření mě baví. I v Kanadě, když se nudím, zapnu si v televizi Food Channel a sleduju pořady o vaření.“
Přes léto jste se připravoval na stadionu pražské Hvězdy s Patrikem Eliášem. Letos sám. Proč?
„Patrik musel letos zůstat v New Jersey. Ze začátku jsem trénoval ještě s Martinem Havlátem. Ale před měsícem odletěl do Montrealu a s dalšími českými kluky se připravuje tam. Na led jsem šel až v polovině srpna. Bruslení moc nedám, v kempu a během sezony si ho užiju dost. Spíš si užívám jiné věci. Kolečkové brusle, horské kolo, tenis, i když ten jsem letos moc nehrál. V posledním zápase play off proti Philadelphii jsem si natáhl postranní vazy a šest týdnů se dával do kupy. Teď už jsem v pořádku.“
Letos jste měl kratší léto než po předchozích sezonách. Za 16 sezon v NHL jste jen pětkrát vynechal play off, ale tak daleko jako letos s Montrealem jste se ještě nedostal...
„Věřil jsem, že postoupíme až do finále. V základní části se nám tak nedařilo, ale play off vyšlo fakt super. Nemáme žádné hvězdy. Borci jako Gomez berou trošku větší plat, ale žádný Crosby nebo Ovečkin se tam nenajde. Sázeli jsme na týmovou hru, gólman Jaro Halák chytal skvěle. Věřil jsem, že to uděláme. Ale asi nám pak proti Philadelphii došla šťáva. Nedávali jsme góly. A taky jsme je trošku podcenili.“
„V play off jedou všichni na sto padesát procent. Ano, dařilo se mi, s Jardou Špačkem jsme trávili na ledě hodně času. Citelně nám chyběl zraněný Andrej Markov, na druhou stranu jsme dostali víc prostoru. Byl to super zážitek. Ale jakmile vypadnete, nic z toho nemáte. Prázdno. To je hodně smutné.“
Nastupovali jste proti nejlepším útokům soupeřů, v play off vyřadili silný Washington a Pittsburgh. Jaké je bránit Ovečkina a Crosbyho?
„Jsou strašně rychlí. Našlápnou, jakmile zaspíte, oni si puk někam odhodí, prosmýknou se a už je nedoženete. Se Špágrem už jsme dost zkušení, hrajeme to víc hlavou. Křikneme na sebe česky, herně si rozumíme. Chce to nechávat si tyhle hráče pořád před sebou a tlačit je do strany, nepouštět je moc doprostředka.“
Tak nějak dal Crosby vítězný gól ve finále olympiády ve Vancouveru, že?
„Přesně. Když pak jdete na jinou lajnu, je to takové odpočinkové. Ale jakmile naskočí Ovečkin, Crosby nebo Malkin, stačí zaváhat a jsou hned v gólové šanci.“
K olympiádě dostáváte pořád dost otázek. Chcete se k ní ještě vyjádřit?
„Mám něco říct? Kdo viděl, jak jsme se Špágrem hráli, uzná, že jsem měl být druhý, třetí bek. Sezona nám vyšla. Pak mě mrzelo, že mi trenér Růžička nezavolal. Bral bych, kdyby se ozval a řekl: Poslouchej, jdu do toho s mladými. Hráli jsme spolu v Naganu, mohli jsme si to chlapsky vyříkat. Tohle jednání mi přišlo zvláštní. Myslím, že sestavu měli vybranou už před sezonou. A nezáleželo, jak jsem potom hrál. Vzali hráče, kteří předtím nastupovali na jiných turnajích a předvedli trenérům, že by měli i na olympiádu. Někteří mě pak vyloženě zklamali.“
Uznáváte, že vám mohlo uškodit, že jste od roku 2004 nehrál na mistrovství světa?
„Určitě to hrálo roli., Růža mě chtěl na loňský šampionát ve Švýcarsku. Byl jsem domlácený, měl naraženou nohu, nemohl chodit a hrál pod práškama. Omluvil jsem se mu, chtěl si odpočinout. Kdybych byl zdravý, rád bych jel. Jako Tomáš Plekanec. Navíc jsem dlouho neviděl dceru, proto dostala rodina přednost. Jestli si to Růža přebral nějak špatně, nevím. Ale je smutné, když vás nevezmou, a přitom sám víte, že jste hrál líp než ti, co tam jsou. Jiní hráči se to třeba bojí říct, ale já když mám něco na srdci, prostě to v sobě nedusím.“
Jako vás otec, který kdysi v Tampě pohrozil manažeru Philu Espositovi, že když vás nenechá hrát, sbalíte se a pojedete domů?
(Směje se) „Taťka míval různé hlášky. Ze začátku jsem jako mladý moc nehrál. On chodil na zápasy se stopkami a měřil délku mých střídání. Jednou už to nevydržel, seběhl ke kabině, kde byl i Esposito a povídá: Podívej, Roman strávil na ledě jen pět minut třicet šest sekund! Phil na to: Ne, ne, hraje víc. Taťka tam měl nějakého Čecha, co mu překládal. Když Philovi opáčil, že jako kecá, že houby, houby, ten kluk nevěděl, a přeložil to otrocky jako mushrooms, mushrooms. To zase nechápal Phil. Zakroutil hlavou a zmizel. Ale každý otec chce, aby jeho syn hrál.“
Ovlivnil vás i příklad staršího bratra Martina, který byl draftovaný rok před vámi Hartfordem?
„Prošlápl mi cestu, chtěl jsem být jako on. V šestnácti byl nejlepší obránce u nás, teď by patřil k nejlepším bekům NHL a bral deset miliónů dolarů ročně. Pořád dřel, jenže měl smůlu. Cosi chytil, říkali, že od klíštěte. Prodělal zápal mozkových blan, celou sezonu pak nehrál ani netrénoval. Když se k hokeji vrátil, působil jen v nižších soutěžích. Kdybych Martina neměl, nevím, kde bych teď byl. Ale hlavně jsem měl štěstí, že přišla revoluce a cesta do ciziny se otevřela. Abych mohl hrát NHL za komančů, musel bych emigrovat.“
Jaké jste měl vzory?
„Našimi idoly byli Paul Coffey, Ray Bourque, taky hráči, co přijeli na mistrovství světa. Dave Babych, Dale Hawerchuk... Kupovali jsme si časopisy jako Stadión a Gól, vystřihovali obrázky, měli polepený celý pokojík. Náš sen bylo hrát v NHL. Kupovali jsme si taky bílá trička a přes vlastnoručně vyrobené šablony si na ně stříkali znaky klubů.“
NHL tehdy u nás v televizi nedávali. Kdy jste viděl první zápas?
„Ještě než jsem byl draftovaný. Měl jsem kamaráda, který vlastnil snad jediný satelit na Moravě, ve Zlíně ale určitě. Nahrával zápasy na videokazety, s bráchou jsme na to pak čučeli s otevřenou hubou.“
Ale stejně tak jste obdivovali tvrdé kapely jako Metallica nebo Faith No More...
„Metallica zůstala mým číslem jedna. Ta bude hrát ještě dlouho. Ale najde se spousta novějších skupin. Disturbed, Papa Roach, Nightwish, Nickelback. V Montrelu jsem byl na jejich koncertě. Potkali jsme se, fajn kluci. Na koncerty chodím dál, viděl jsem taky R. E. M., Depeche Mode. Jen mě mrzí, že jsem v Praze nestihl The Cult. Měl jsem tu kamaráda z Ameriky a nemohl jít. V iPodu mám nahraných deset tisíc písniček. Jsou mezi nimi i české kapely. Arakain, Aleš Brichta, Divokej Bill, Kabát, Škwor.“
Přijde vám, že od vašeho draftu v roce 1992 uplynulo 18 let?
„Je to jako včera. Ocitl jsem se v neznámém prostředí, poprvé v Americe. Všechno mi ze začátku přišlo pomalé. Ale teď už to letí. Každou sezonu si snažím užívat a dávat do toho všechno.“
Byly začátky hodně krušné?
„Zvažoval jsem, že se dokonce vrátím do Zlína, vyhraju se a pak se vrátím. Prošel jsem si tvrdou školou, trenéři na mě řvali, ale nelituju.“
Kde se vám líbilo nejvíc?
„V Tampě to bylo hokejově slabší, ale pro začátek a na žití super. Dvě nejlepší sezony jsem tam prožil s Petrem Klímou. Hráli jsme spolu na přesilovce, dvě minuty neslezli z ledu, dávali si to. Později v Edmontonu mě hodně naučil Kevin Lowe a další starší kluci jako Doug Weight. V Islanders jsem hodně hrál, ale potom přišlo Calgary. Hokejové město, jedna z nejlepších organizací, co jsem zažil. Diváci v hledišti rozpoutali červené peklo, nastupoval jsem s borci jako Jarome Iginla a Dion Phaneuf. Doufám, že jsem ho taky něco naučil. Jen cestování bylo strašně náročné. A teď Montreal? Asi nejlepší místo, kde se dá hrát hokej.“
Ale bývá to dvojsečné, protože co divák, to trenér, že?
„V hledišti sedí dvaadvacet tisíc lidí, z toho 21 999 trenérů a znalců hokeje (usmívá se). Když se vyhraje, fantazie. Nosí vás na rukách, po zápase jdete do restaurace, může být narváno, ale jakmile zjistí, že hrajete hokej, hned vám dají nejlepší místo. Lidi tam hokej fakt milují. Ale když se nedaří, dovedou to vrátit.“
Třeba i nafouklými aférami jako před dvěma lety, kdy vás a běloruské bratry Kosticynovy spojovali s člověkem podezřelým z obchodu s drogami?
„Nedařilo se celému mančaftu. Vymysleli si, že se scházím s nějakým borcem, co má problémy s policií. Nevěděl jsem, oč se jedná, ani jsem to neřešil. On tam ten blázen znal další tisíce lidí nebo kolik, ale o nás napsali, poněvadž hrajeme hokej a byli jsme s ním na večeři. Oni se s ním ti Bělorusové scházeli asi víc. Ale já ho jen poznal přes jednoho dalšího hokejistu. Není z Montrealu, nicméně v těch článcích o něm nepadlo slovo.“
Tři roky jste rozvedený. Jak často se stýkáte s dnes jedenáctiletou dcerou Natálií?
„Moje exmanželka pochází z Ostravy, ale žije taky v Praze. Malá chodí do anglické mezinárodní školy v Nebušicích. V létě není problém se vidět, během sezony to bývá horší, což mě mrzí. Malá ve škole, já v práci v Kanadě. Ale loni v listopadu za mnou přiletěla s mamkou a náramně si to užila.“
Promítají se soukromé problémy také do hokeje?
„Tyhle věci se projeví vždycky. Obujete brusle, mozek je ovšem jinde. Hlava nefunguje. Nesoustředíte se na hokej. Jste nervózní, že půjdete k právníkovi a budete tam řešit nepříjemnosti. Začalo to, když jsem hrál v New Yorku. Nejhorší mám za sebou a teď jsem rád, že malá je šťastná. A já taky.“
Chtěl byste se po skončení kariéry vrátit do Česka?
„S Canadiens mám smlouvu ještě na rok, uvidíme. U hokeje chci zůstat co nejdéle. Až vyprchá síla a motivace, skončím. Už v osmnácti jsem odešel do Ameriky, strávil v ní půl života, zvykl si na ni. Strašně mi vyhovuje, že teď trávím osm měsíců za mořem, pak se těším na ty čtyři měsíce doma. Za rodinou, za malou, známými. A taky na jablečný štrúdl od mamky. Tak dobrý nemají nikde na světě. Ale nestalo se, abych tu strávil celý rok v kuse.“
Dovedete si představit, že byste vydržel stejně dlouho jako Chris Chelios, který hrál ještě ve 48 letech?
„Cheliose strašně uznávám. Už si z něj dělali srandu, ale klidně mohl hrát ještě déle. Hokej fakt miluje a pořád na to měl. Rozehrávku, přehled, bruslení. Sám poznávám, že už mi není pětadvacet. Je pořád těžší se na sezonu připravit. Když vidím, jak končí kluci z Nagana, je mi jasné, že na každého přijde řada.“
Bobby Holík sehrál v NHL 1314 zápasů, Jaromír Jágr 1273, vy 1232. Když v základní části nevynecháte žádné utkání, můžete vyrovnat už v příští sezoně český rekord v počtu startů v základní části. Berete to jako výzvu?
„Zbývá mi přesně 82 zápasů. Potěší, když se ocitnete tak vysoko. Ale Holas vedle toho získal dvakrát Stanley Cup. Raději bych si od něj jeden vzal a měl třeba míň zápasů. Bobas toho odehrál hodně, když se mi podaří ho překonat, budu rád. Ale žádnou velkou událost bych z toho nedělal. Já bych si chtěl konečně splnit dětský sen. Odmalička jsme s bráchou chtěli vyhrát Stanley Cup. Já pořád věřím, že se mi to podaří. A pak ať spadne Montreal! (směje se)“
