Česká koučka z USA: Lidé tu zbrojí, roušku nemá nikdo. Titul asi od stolu?
Měli našlápnuto do play off z prvního místa, na boj o titul ale museli (jako prakticky všichni sportovci po celém světě) nakonec zapomenout. Epidemie nového koronaviru COVID-19 zasáhla i českou trenérku Karolínu Huvarovou, která je životní partnerkou kouče a generálního manažera týmu Carolina Thunderbirds v americké hokejové lize FPHL. „Máme po sezoně. Minulý týden ve čtvrtek pozastavila liga všechny zápasy, v úterý pak přišel definitivní konec. Je to strašně divné a smutné,“ napsala pro iSport.cz. Přinášíme vám její popis aktuální situace v USA:
„Kluci měli odjíždět na zápas do Michiganu, ale už neodjeli. I tak se předvídalo, že by zápasy byly odehrány bez diváků. Zůstali jsme tedy všichni doma a čekali, co bude. V pátek 13. března prezident Trump přerušil letecké spojení mezi USA a Evropou. Následující pondělí zavřely všechny školy, univerzity přesedlaly na online výuku. Zde pro mě žádná změna nenastala, protože já Imigrační právo studuju tak či tak online, dálkově.
V úterý 17. března nakonec rozhodli, že naši soutěž ukončí úplně, stejně jako nakonec ukončili i ECHL a SPHL. Byli jsme na jednu stranu rádi, kvůli zdraví našich hráčů, ale na druhou stranu je to strašně divný a smutný konec.
Celou sezonu jsme byli první v naší divizi a celé soutěže, měli jsme pár zápasů do play off a těšili se, že obhájíme titul z loňské sezony. Nejspíše nás vyhlásí ligovými mistry, neboť bodově a procentuálně jsme na tom ze všech týmů nejlépe, ale není to ono. Není nad ten pocit, když prostě vyhrajete poslední zápas a slavíte na ledě. Tyto emoce byly nepopsatelné, silné a všichni si to pamatujeme dodnes. Smích střídaly slzy štěstí a radosti. Teď si možná tak dáme pár piv s klukama, kteří ještě neodjeli domů.
Žádné roušky, vyrazíme na pláž
Tím, že soutěž zrušili a následkem situace, která postihla celý svět, spousta kluků už odjela za svými rodinami, Američané se vrátili domů, kluci z Kanady byli nuceni odjet ve čtvrtek, neboť i hranice s Kanadou se uzavřely. Dokonce i některé ze států USA jsou uzavřené a musíte je objet.
Navíc nás tady každý den straší, že prezident vyhlásí Stafford Act, čili karanténu a nebudeme moci vyjít z domu, vše se komplet uzavře, včetně obchodů. Restaurace jsou už zavřené a můžete si objednat jen s sebou. Podobný průběh jsme sledovali v České republice. Proto se bojíme, že Stafford Act opravdu vyhlásí. Vše je tady o pár dní opožděné.
Máme nakoupené jídlo, vodu, nakoupili jsme i klukům, ať v případě toho nejhoršího nikdo nestrádá. S rouškami lidi ale ještě nechodí. Jen my. Známí na Floridě říkali, že tam to mají všichni na háku, lidi se opalují na pláži a neřeší nic. Ještě se smějí, že kde by tam na ně přišel koronavirus, a přitom Florida je stát, který je v TOP 5 nakažených... Tak to nechápu.
Tím, že jsme věděli, jak to je v Česku, nakoupili jsme s předstihem. O dva dny později nebylo v obchodech už vůbec nic. Kromě toaletního papíru, který zmizel z povrchu Země, a o který se lidé tady v obchodě normálně prali, vykoupili balenou vodu, maso, rýži, konzervy, chleba. Všechno možné. O antibakteriálním mýdle, desinfekčních gelech nebo desinfekčních ubrouscích si můžeme nechat zdát už několik týdnů.
Nestíhají prodávat zbraně
Situace je asi hodně obdobná jako v Česku, jen tady jsou komplet vykoupené i všechny možné zbraně. Jeden z našich majitelů má velký obchod se zbraněmi v Chicagu a nestíhá je prodávat. Lidé zbrojí, mají strach. Sousedka si tady zabarikádovala okna. Šli jsme kolem s nákupem a slyšeli rány kladivem. Nevím, co čeká, že přijde. Jako by měl dorazit hurikán…
Ono něco jiného je být v karanténě ve své zemi a něco jiného je být odříznutý od všech na druhém konci světa. Kluci to zatím berou v pohodě, pomáhají lidem v okolí a snaží se zabavit, ale všichni jsme nervózní.
Co se týče letů domů, zatím vůbec nevíme, jak to bude. Letadla sice nějaká lítají, ale provoz je velmi omezen a spojení do Evropy je jen z určitých letišť (Lufthansa třeba létá jen z Chicaga a Newarku - do Vídně a Frankfurtu). Snažím se jim dovolat už tři dny, ale je to zoufalé. Volala jsem i na českou ambasádu tady ve Washingtonu, ale nemají vůbec žádné informace. Posílali mě na stránky Ministerstva vnitra, o vládním letounu, který by ČR mohla pro krajany uvíznuté tady v USA vyslat, neměli absolutně žádné informace.
Některým z kluků dochází víza a ani v této situaci poradit neuměli. Studuju imigrační právo dva měsíce a přišlo mi, že o spoustě věcí mám daleko větší znalosti než oni. Klukům jsem nakonec vyřídila prodloužení víz, respektive je to v řízení, protože jinak by tady zůstali ilegálně a to by byl problém do budoucna.
Nevíme, jak dlouho tady budeme nuceni muset zůstat. Mohou to být 2 týdny, ale třeba i 2 měsíce. Je to vše odvislé od situace v EU i tady. Apartmány máme naštěstí ještě dva měsíce. Třeba některé kluky z SPHL vykopli do tří dnů po ukončení soutěže. I když jsou třeba z Evropy, museli se vystěhovat. V tomto se naši majitelé zachovali naštěstí skvěle.
Všichni si přejeme, aby se situace uklidnila a my se co nejdříve mohli vypravit domů za svými rodinami.
Zůstaňte všichni v bezpečí, doma a dávejte na sebe pozor. Zdraví máme všichni jen jedno.“
