Málo a špatně trénujeme. To je odpověď Miloslava Hořavy na otázku, proč se český juniorský hokej topí v umístěních na šestých, v lepším případě pátých příčkách na mistrovství světa. Způsob prezentace tuzemského výkvětu v Montrealu bývalého slavného obránce nepřekvapil. „Zaostáváme,“ tvrdí někdejší kouč reprezentační dvacítky.
V televizi to pro něj nebylo vůbec příjemné pokoukání. Sám patří k trenérům, kteří hledají inspiraci v zahraničí, vyjíždí na stáže k úspěšným týmům. Nemíní ustrnout v domácí pohodičce. To, co viděl v českém podání na MS dvacítek, ho nezaskočilo. „Všeobecná úroveň našich mladých hráčů je slabá,“ nepochybuje Miloslav Hořava.
Co všechno čtete ve výsledcích a výkonech reprezentace na šampionátu v Kanadě?
„Nechci hrát to divadlo, kdy je někdo každý rok zaskočený, že nevezeme medaili. Naopak, mně to připadá každý rok stejné. Nejsem překvapený. Povede se nám jeden zápas, maximálně dva a skončí to pokaždé ve čtvrtfinále. Nejde o trenéry, jde o náš celkový vývoj. Zaostáváme.“
Jenže zrovna letos se spoléhalo na silný hráčský ročník, na progresivního kouče a perfektní servis reprezentantům, kteří za mořem pobyli tři týdny…
„Já bych mluvil stejně, i kdybychom přes Kanadu postoupili. Byl by to hezký úspěch, avšak jeden tzv. silný ročník nedělá hokej. Nevypovídalo by to nic o vzestupu českého hokeje.“
V jakém ho vidíte stavu? Nepřijde vám zarážející, že není na skladě snad ani jeden odskočený český hráč, silná individualita, o níž by svět mluvil?
„O tom teď mluví všichni. Že nevychováváme individuality, rozdílové hráče. Nebudu papouškovat druhé, já vidím to, že všeobecná úroveň našich mladých hráčů je slabá. Vím, jaký materiál přichází z juniorů do extraligy. Mají obrovské nedostatky, je to zkrátka slabota. Chybu děláme v tréninkovém procesu.“
Kde to začíná?
„V dorostu a juniorech je nedokážeme připravit tak, aby byli konkurenceschopní v áčku. Do určitého věku světu stačíme, ale pak přijdou dvacítky a poráží nás. A já se tomu nedivím. Namísto výchovného procesu jsou u nás prvořadé výsledky, což je špatně. Na druhé straně, nelze se divit mládežnickým trenérům, že chtějí mít týmový úspěch. Kdyby spadli, pro další ročníky v klubu to bude katastrofa. Mít zároveň výsledky a ještě vychovávat talenty, to je strašně těžká disciplína.“
Český hokej produkuje průměrnost, z takového prostředí těžko vyleze talent, nebo ano?
„Pravdou je, že naši hráči jsou průměrní. Ale to neznamená, že budu rezignovat na jejich progres, na individuální práci s nimi. Pořád je můžu vytáhnout na lepší průměr. Není však možné, abych je dostal ve dvaceti do áčka a pracoval s nimi na základních věcech. Nechci si hrát na chytráka, ale viděl jsem, jak výchova funguje například ve Švédsku. Tam je prioritou, aby vychovali hráče pro áčko. Aby měli šanci. A podle toho se tam řídí. Tohle my neumíme ani neděláme. My se těm klukům nevěnujeme. Nebo možná ano, každopádně to není vidět.“
Děláme to špatně z nevědomosti, či víme, jak na to, ale nechce se nám, protože je to dřina?
„Je to jedno s druhým. Podstatou je, že nemáme správně nastavený trénink. Viděl jsem tréninky ve švédském Skellefteä, tomu my se ani nepřibližujeme. V áčku a v juniorech teprve ne. Intenzita a skladba tréninku je oproti nám úplně jinde. Bez intenzity ve všech cvičeních si nezvyknete na rychlost v utkání. Ve Skellefteä od dorostu postupně zvyšují dávky a nároky, vše se učí prakticky ve sprintu. Tělo se adaptuje a při zápase adekvátně reaguje. Pokud naši hráči trénují v maximální rychlosti pouze jednou za čas, nemůžeme se divit aktuálním výsledkům. Že hrajeme jednou vyrovnaně s Kanadou, nás nemůže uspokojit. A mně bohužel přijde, že každý rok taková vyjádření slyším nebo čtu. Že na tom nejsme zase tak špatně. Takové uvažování je špatné uvažování.“
A co přístup hráčů? Nejsem si vůbec jistý, zda všichni v sobě mají touhu vyždímat ze sebe všechno, dotknout se svého stropu. Rychle se uspokojí, s extraligou si bohatě vystačí.
„Určitě. Dnešní hráči nejsou ochotni tvrdě pracovat, nejsou hladoví, zpohodlněli. Ne všichni samozřejmě. Samostatnou kapitolou jsou rodiče, do toho se nechci vůbec pouštět. Ten, kdo jim dokáže vše vysvětlit a zmáknout jejich chování, je u mě borec. Pokud mají rodiče větší ambice než jejich dítě a navíc nikdy nesportovali, to je pak neštěstí. Ale pozor, zrovna tohle neřešíme jen my.“
Pomineme-li dlouhodobé manko na Švédy a Finy, musí fanoušci strpět porážky s Dány, neschopnost dotáhnout vedení do konce?
„Hokej jde hrozně dopředu. Když jsem nedávno hrál s Wolfsburgem proti Bernu a viděl, jak jsou na tom bruslařsky Švýcaři… Ti jsou pohybově už před námi. Vezměte si švýcarskou dvacítku, která hrála vyrovnaně s USA. Jaký skok za poslední roky udělala. Dánové jsou oproti nám schopni cepovat svoje nejlepší hráče stylem, že nás taky porazí. Rozdíl je v tom, že oni dělají, my mluvíme. Doma řešíme, že přenastavíme soutěže. O tom to není. My musíme začít pořádně trénovat. Dovedu si představit, že si teď na svazu říkají, tak ať nám to ten chytrák Hořava jde ukázat. Chápu, oni to taky mají těžký, nemohou být všude a u všeho.“
Přesvědčit zdejší trenéry o nutnosti jednotné přípravy je mnohdy nemožné.
„Právě. To je strašně těžký. I kdybychom sem přivezli největšího machra na trénování mladých a ten všechno předvedl, vezme si z toho něco tak třicet čtyřicet procent trenérů. Zbytek si to bude dělat dál po svým. Měli bychom přitom začít u sebe. Říci si jasné základy, na kterých postavíme výchovu, tím začít a posléze přijímat další prvky podle potřeby a zralé úvahy.“
