Patnáct let na juniorském šampionátu bez medaile. V individuálních dovednostech oproti světu diametrálně zaostáváme. „Je to smutné, takový je ale bohužel reálný stav,“ říká v obsáhlém rozhovoru šéftrenér Českého hokeje Filip Pešán. Jaký byl jeho vztah s trenérem Václavem Varaďou a proč nebyl v Ostravě na zápasy o medaile?
Jaké je vaše hodnocení vystoupení juniorské reprezentace na domácím světovém šampionátu?
„Nerad bych den po konci šampionátu přicházel s nějakou vlastní analýzou. Počkáme na zprávu trenéra Venci Varadi. Až po jeho prezentaci na výkonném výboru můžeme vydat větší prohlášení. Za sebe můžu říct, že čtvrtfinále je jednoznačný neúspěch. Daleko lepší výsledek jsem ale čekal hlavně od týmu na loňském šampionátu, kdy byl velmi silný ročník okolo Martina Nečase. Od letošního týmu jsem tolik nečekal. Těší mě alespoň, že výsledkově to žádný kolaps nebyl. Porazili jsme Rusko, sebrali jsme bod týmu USA. V silné skupině to byl dílčí úspěch. To, jakou hrou se pak tým prezentoval a jakou dovedností hráči disponují, to už je na další velkou debatu.“
Není smutné, že český hokej může světové elitě konkurovat pouze bojovností a odhodláním?
„Je to velmi smutné. Není to ale samozřejmě pouze výsledek trenérského štábu na dvacítkách, není to výsledek posledních několika let. Je to obraz celé společnosti. Česká společnost je přejedená, bez motivace. Kluci vyrůstají v komfortu. Snažíme se vymyslet cestu pro zlepšení hokeje, bohužel v tomhle prostředí ale musíme ještě vymýšlet taky jak to kontrolovat, jak přemluvit trenéry, rodiče a hráče, aby vůbec pracovali. Takový je bohužel reálný stav.“
Můžete být v plánu konkrétní?
„Jsem na svazu asi tři čtvrtě roku, od jara. Pořád je mi vyčítáno, že jsem nevydal nějaké desatero nebo velká prohlášení. Já ale raději věci dělám, než abych o nich mluvil. Abych něco mohl začít měnit, musím dokonale poznat realitu. V té fázi se osobně nacházím. Plánují se věci, které chceme šířit do klubů. V příštích dvou letech se velmi zredukují juniorské a dorostenecké soutěže. Postupy a sestupy budou sportovní cestou. Tohle bylo předneseno a schváleno výkonným výborem. Tento stav pak bude trvat minimálně čtyři roky. Chceme přestat měnit formát soutěží z roku na rok.“
Bude se snižovat i počet akademií, kterých je aktuálně v Česku celkem sedmnáct?
„Bude, je jich opravdu nesmyslně moc. Jeden z mých vnitřních úkolů je snížit jejich počet. Rozrostlo se to natolik, že teď nevíme, co s tím. Tlak velkých hokejových jmen na bývalého šéftrenéra svazu Slávu Lenera byl tak enormní, že se jim Sláva snažil vyjít vstříc. Snažil se uvěřit tomu, že tahle velká jména mluví o dobru pro český hokej, oni ale mluvili o dobru pro vlastní klub a sebe. V tomhle musí být svaz daleko přísnější. Musí si stát za svým rozhodnutím a neměnit ho podle tlaku legend. Musí být tvrdší. Vím, že jsem teď sám trochu kritikem vlastních řad, ale je to tak. Svaz nemá naslouchat široké diskuzi, ale v úzkém kruhu rozhodnout, kontrolovat dění a trestat. My jsme bohužel národ, který nad sebou ten bič potřebuje.“
Češi jen sedí a kritizují
Mluvil jste o nutnosti, aby lidé v klubech a vedení českého hokeje táhli za jeden provaz. Je to v našem prostředí vůbec možné?
„Upřímně, nevím. Přál bych si využít hokej jako prvek vedoucí k semknutí společnosti. Viděli jste šampionát dvacítek, viděli jste loňské mistrovství světa mužů v Bratislavě. V tu chvíli je vždy celá společnost na jedné straně. Potřebujeme větší státní podporu pro kluby, pro trenéry, sportovní centra. Zlepšila by se kvalita lidí, kteří v hokeji pracují. Působením na trenéry, rodiče a hráče pak změníme atmosféru. Češi ale jen sedí doma v paneláku a kritizují, jak se všechno dělá špatně.“
Nemůžete si za to ale na svazu sami? Vždyť sami lidé z nejvyššího vedení si lžou do kapsy. Generální sekretář Martin Urban nedávno mluvil o tom, že jsme v přepočtu na velikost země druhým největším producentem hráčů pro NHL daleko před Kanadou a dalšími. Takže se vlastně nic neděje? Tohle je podle vás v pořádku?
„Jsou věci, které jako činitelé Českého hokeje ovlivnit můžete, a které ne. Základem všeho je dennodenní práce v klubech, výchova rodičů a trenérů. Tam svaz dělá, co může. Pešán ale nemůže být na 250 stadionech za rok. Kontrolovat, přemlouvat, prosit. Nemyslím si, že si na svazu lžeme do kapsy, realitu vidíme moc dobře. Zlomit ale nad námi všemi hůl a jen prohlašovat, jak je všechno špatně, to je to nejlacinější. Umím to taky. Taky bych tady mohl jen prohlašovat, že nám Švédové mohli dát desítku. Ano mohli. Deset nám mohli dát i Rusové a Američani. Já ale hledám cestu. Respektuju vaše právo popsat současnou situaci, já ale hledám cestu, jak z toho ven.“
Jak vnímáte v poslední dekádě změnu cílů u hokejových reprezentací? Dvacítka je 15 let bez medaile, reálnou metou už není cenný kov, ale vůbec účast ve čtvrtfinále.
„Asi jste viděl diametrální rozdíl ve čtvrtfinálovém utkání se Švédskem… jiné ambice mít ani nemůžeme. To je realita. Chceme se udržet v elitních skupinách mistrovství světa, hrát nejlepší turnaje. Věřím, že další ročníky budou lepší, ale nemluvím třeba o 18letých klucích, mluvím o ročnících, které do juniorky přijdou za deset let. Za deset let bude vidět práce, která se teď děje. Jestli si někdo myslel, že Pešán přijde na svaz, bouchne do stolu a dvacítka vyhraje zlato, tak to opravdu ne.“
Prezidentu Tomáši Královi vadilo, že Václav Varaďa kloubil funkci hlavního trenéra s prací v klubu. Vadilo to i vám?
„V budoucnu by měl takhle náročný turnaj a program, jako má dvacítka, řídit někdo, kdo nebude koučovat jiný tým.“
Šéftrenér svazu byl unavený
Jak moc se dá kloubit vaše pozice šéftrenéra a práce pro Liberec?
„To bych sem vůbec netahal. Mám kolem sebe tým schopných lidí, kteří jsou neustále v terénu. Ti jsou na stadionech taky pořád. Ve Švédsku svaz navrhl nový systém práce a nemusel pak zkoumat, jestli se opravdu bude v klubech dodržovat. Rozběhli to a hned se to začalo dít, my u nás bohužel plýtváme půlkou energie na hledání kontroly a doprošování se lidí, aby se ty změny reálně děly. Nemá na to vliv, jestli jsem v Liberci nebo ne.“
Takže u trenéra Varadi vám to vadí a u vás je to v pořádku?
„Je to obrovský rozdíl. Já jsem v Liberci manažer, můžu si udělat časový program podle sebe. Trenér má denní velmi náročnou práci. I z toho důvodu jsem se připojil k juniorskému národnímu týmu já, abych Vaškovi vytvořil podporu a částečně suploval jeho vytížení v klubu.“
Jaký jste spolu měli vztah?
(usmívá se) „Profesionální.“
Co to znamená? Komunikovali jste spolu?
„Ano, komunikovali.“
Proč jste se neúčastnil tréninků a vlastně celé mistrovství světa jste nebyl vidět?
„Měl jsem jinou náplň práce, než sledovat tréninky vlastních hráčů. Chodil jsem na tréninky soupeřů, sledoval jsem zápasy, přípravu před turnajem. Měl jsem spoustu schůzek se zajímavými jmény světového hokeje, která dorazila do Ostravy.“
Byl jste v Ostravě o závěrečném víkendu na semifinálové zápasy a boje o medaile?
„Ne.“
Proč?
„Protože jsem odjel.“
Neměl by podle vás být šéftrenér, tedy nejvyšší trenérská autorita, přítomný na domácím šampionátu v jeho hlavní fázi osobně?
„Šéftrenér svazu viděl asi 18 zápasů za poslední dva týdny, šéftrenér svazu už byl unavený a chtěl se poprvé podívat na zápasy v televizi.“
Budete předkládat svazu nějaké své hodnocení turnaje, nebo počkáte až na to, s čím přijde trenér Varaďa?
„Počkám až na výkonný výbor, jak bude Vašek prezentovat celý turnaj. Pak se v úzkém kruhu budeme o celém šampionátu znovu bavit, což už samozřejmě děláme i teď.“
V říjnu jsem byl na trenérském semináři, kde jste hodnotil juniorský turnaj čtyř zemí v Permu. Češi ho vyhráli, ale vy jste byl k jejich výkonu přesto velmi kritický. Jak tedy bude váš výstup vypadat teď?
„Bude to ještě horší. Už během mistrovství světa jsem byl na dalším semináři trenérů, kam přijelo přes tři sta trenérů, kde jsme já a Miloš Říha prezentovali určitá témata. Už tam jsem prezentoval první analýzy zápasů s Ruskem a Německem a byl jsem velmi kritický.“
Svaz musí přestat naslouchat lžím
Máte už nyní v hlavě jméno, které povede dvacítku dál? Bude to Varaďa, nebo někdo jiný?
„Něco už v hlavě mám, ale počkám na zasedání výkonného výboru. Vím, že je to politická odpověď, ale taková je realita.“
Jak se osvědčil, či spíše neosvědčil projekt svazové Dukly v Chance lize? Do národního týmu dodaly Litoměřice jen tři hráče. Celá soutěž se navíc stala nesestupovou právě kvůli přípravě hráčů na šampionát. Nakonec dodala jen pět kusů, což je tristní.
„Souhlasím, v podstatě jste si odpověděl sám. Vidíte to... Svaz vyjde vstříc požadavkům klubů, které prosí o zavření Chance ligy, aby mohly hrát mladé hráče. Když se tak stane, tak se to vůbec neděje. Vracíme se k tomu, co jsem říkal na začátku. Svaz musí přestat naslouchat lžím ze strany klubů a dalších lidí, kteří jen slibují, kritizují a sami pak dohodu neplní. Uzavření první ligy nemělo žádný vliv. Mladí hráči nehrají, nedostávají žádnou šanci. V podstatě jen uměle vytváříme nějakou pseudošanci hráčům v Litoměřicích. Nebýt toho projektu, tak nevím, kde bychom hráče pro národní tým sháněli, kde by vůbec hráli dospělý hokej.“
- (mluvčí Českého hokeje Zdeněk Zikmund dodává: „Tohle je i názor výkonného výboru. Na základě přání klubů se uzavřela, ale čísla jsou tristní.“)
Na stole byl také plán na podobný projekt Dukly na Moravě. Bude se realizovat?
„Žije, ale je v plenkách.“
Vždyť jste sám mluvil o uměle vytvořených místech a pseudošanci. Projekt Litoměřic evidentně také selhal.
„Ta místa být uměle vytvořená musela, protože nikoho z první ligy nezajímá obehrávání mladých hráčů, nikoho nezajímá mistrovství světa, nikdo nechce pomoct nároďáku do dvaceti let. Všem je to jedno. Každý kouká jen na svůj klub. Vše si zanalyzujeme a vyhodnotíme.“
České soutěže vůbec dodaly napříč všemi účastníky MS do svého výběru nejméně hráčů.
„Aspoň sám vidíte, kde se český hokej nachází. Nejsme tu schopní se domluvit ani na jediné věci. Každé rozhodnutí je okamžitě napadnuto lidmi, kterým se nehodí do kšeftu. Takhle bohužel česká společnost funguje. Odsouhlasí se přímý sestup a postup v extralize, jenže pak se to týmům ohroženým sestupem začne nehodit do krámu, tak chtějí měnit pravidla za běhu sezony. To je věc naprosto nevídaná. Je na majitelích klubů a manažerech v nejvyšší soutěži, aby tlačili na trenéry, aby hráli mladé kluky. Plácáme se v době temna.“
Dalším smutným důkazem toho budiž výsledky všech mládežnických výběrů. Reprezentace do 18, 17 a 16 let odehrály v posledním týdnu uplynulého kalendářního roku celkem deset zápasů. A desetkrát prohráli. Neděsí vás to?
„Trochu mě to samozřejmě děsí. Není to náhoda, je to odraz situace, jaká v českém hokeji je. Chceme přežít tuhle těžkou dobu a pak se zvednout.“
V březnu navíc čeká tým do 18 let na mistrovství světa extrémně těžká skupina s USA, Ruskem, Finskem a Německem. Neuvažujete, že byste se připojil k realizačnímu týmu?
„Nevím, jak moc by to bylo kolegiální. Jednoznačně ale do Ameriky pocestuju, vím, že nás tam všechny čeká hodně práce.“
