Mrzelo ho to. Strašně. Po finále juniorského mistrovství světa se jako spousta dalších spolubojovníků neubránil slzám. Měly barvu stříbra. „Je to škoda. Druhého si nikdo nepamatuje, ale podle mě jsme toho dokázali dost, po dlouhé době přivezeme medaili a na kluky jsem pyšný,“ neskrýval bezprostředně po finále s Kanadou obránce David Jiříček.
Na konci byl smutek, ale medailový úspěch přišel po 18 letech čekání. Češi ani jednou neprohráli v běžné hrací době, se Švédy ve skupině a v bitvě o zlato s Kanadou padli v prodloužení. Tři členové stříbrného českého celku vybrali novináři do all-stars turnaje. Brankáře Tomáše Suchánka, útočníka Jiřího Kulicha a Davida Jiříčka, jehož direktoriát turnaje vyhlásil nejlepším bekem.
„Teď se to těžko hodnotí, bude to lepší po konci sezony, nebo když se na to koukneme pak zpětně. Ale kdyby mi někdo řekl, že budeme na turnaji druzí, tak bych to bral všema deseti. Samozřejmě prohrané prodloužení ve finále mistrovství světa bolí. Ale musíme jít dál,“ povídal.
Když se juniorských reprezentantů ptali, jaké slavné momenty jim utkvěly nejvíc v paměti, připomněl Jiříček mistrovství světa 2010 v Německu, kde Češi uloupili zlatý poklad. Bylo mu sedm let, ale klíčové okamžiky zná nazpaměť.
„Pouštěl jsem si je na YouTube,“ přiznal. O třináct let později na šampionátu dvacítek vykouzlil podobný zásah jako Karel Rachůnek. A taky v semifinále proti Švédsku. Svým laserovým paprskem poslal zápas do prodloužení. V něm vystřelil Jiří Kulich postup do bitvy o zlato.
Patří ke generacím, které na úspěch dlouho čekaly. Od bronzu z roku 2008 hráli Češi na dvacítkách jen čtyři semifinále, jež někdy navíc byla spíš přehlídkou marnosti a zmaru. Během šampionátu v Halifaxu junioři pobláznili národ. Zápasy se probíraly na úřadech i po hospodách, děti se o hokeji bavily ve škole. Našly si nové hrdiny. Jako Jiříček před lety v Karlu Rachůnkovi a dalších. Během turnaje mnohokrát předvedl vůdcovský pud. Jak se snažil vzít odpovědnost na sebe.
S pukem na holi podnikal výpravy do útočního pásma, mezi českými beky byl nejpilnějším střelcem. Na branku vypálil třicetkrát, dal tři góly, plno dalších pokusů bylo zblokováno.
V prvním utkání se Švédy to ještě nedokonal. Puk po jeho akci v prodloužení jen poskakoval po čáře. I v semifinále s blížícím se koncem tlačil čím dál víc na rašpli. V čase 59:21 prostřelil všechno před sebou a trefil mezírku mezi betony. S rukama nahoře vyrazil vstříc rozjásané střídačce.
„Když se podívám na jeho góly, co dává v AHL, Jířa si to hledá, chce vypálit, ohrozit bránu,“ všiml si Jaroslav Špaček, olympijský vítěz, mistr světa a otec Jiříčkova parťáka z obrany Davida Špačka. Po odvolání brankáře Suchánka si v jednu chvíli prohodili strany. „Bylo to správně tažené za osu, všichni se odsunuli. Jířa si našel dobrou pozici a čekal, až mu to David pošle. Byl nachystaný na střelu, dostal puk a vyšlo to. Švédského gólmana konečně něco minulo,“ popisoval Špaček senior.
Začínal v útoku, chtěl dávat góly
Klatovský rodák Jiříček vyčnívá už svojí urostlou figurou. Těžko se mu odebírá puk, hraje tvrdě do těla. Při své postavě dobře bruslí, má šikovné ruce a ránu jak z houfnice. Stejně platný je na vlastním území i do útoku. „Odmalička jsem chtěl dávat góly. Začínal jsem v útoku, a když mě přesunuli do obrany, byl jsem nešťastný,“ přiznal v jednom rozhovoru.
„Co jsem se vrátil do Plzně, pamatuju ho už jako beka. Hrál za šestou třídu, dost vyhrávali. Měnili si pak i pozice, obránci šli do útoku, útočníci do obrany,“ vybavil si Jaroslav Špaček.
Je to řízek. Když povídá, hrne někdy slova před sebou, jako by chtěl všechno vychrlit najednou. Až občas působí trochu překotně. Ale v hlavě to má srovnané. Podobné to bývá na ledě. Chytrý hráč, který o hokeji hodně přemýšlí, na svůj věk mimořádně vyspělý. Fyzicky i mentálně. Jen se někdy musí hlídat, aby tolik nelétal po ledě a nepředběhl sám sebe.
Jeho přílet do Halifaxu nebyl jednoduchý. V Severní Americe se před Vánoci kvůli špatnému počasí rušily lety. Jiříček se zdržel o dva dny, na cestě se mu ztratila výstroj. „Byl jsem připravený jít hrát za každou cenu,“ pravil suše. Zatoulaného vaku s výbavou se dočkal těsně před rozbruslením zápasu s Kanadou. Do turnaje naskočil bez jediného společného tréninku s českým týmem.
Při srpnovém šampionátu v Edmontonu měl za sebou léčbu poraněného ramena a těsně před turnajem dostal covid. Tentokrát se dostavil v mnohem lepší pohodě. Mezitím zažil bronzové mistrovství světa dospělých a draft, kde si ho vytáhl Columbus v prvním kole jako šestého v pořadí. Žádný český obránce se za posledních dvacet let neobjevil na vyšší pozici. Na juniorský šampionát se dostavil se zkušeností ze dvou zápasů NHL, což je výsada, s níž se v minulosti mohla pochlubit jen hrstka českých teenagerů – Martin Nečas, Filip Chytil nebo David Pastrňák.
Taky byl v pořádném laufu. Ve farmářském týmu Cleveland Monsters měl za sebou báječný měsíc. V devíti zápasech AHL si připsal 12 bodů (2+10) a byl vyhlášen nejlepším obráncem soutěže za prosinec. Chodil na přesilovky, v produktivitě obránců byl za první desítkou s 20 body (5+15), přitom sehrál 19 zápasů. O třetinu míň než jiní. Třeba švédský talent Simon Edvinsson účast na šampionátu odmítl a zůstal na farmě Detroitu. Jiříček požádal o uvolnění a Columbus mu vyhověl. S Jiřím Kulichem, jehož pustilo Buffalo, pak pomohli české dvacítce po 21 letech do finále.
Ačkoli zlato junioři neuloupili, je to obrovský úspěch. „Jsem opravdu pyšný a strašně mě mrzí, že už si s kluky takhle vlastně nezahraju, byl to můj poslední zápas v mládežnické reprezentaci. Pro mě bylo vždycky nejvíc, když jsem se s kluky mohl potkat a je to o to výjimečnější, když se znáte pět nebo šest let. Jsme super kamarádi a na ledě to bylo vidět,“ rozloučil se po šampionátu Jiříček.
Určitě o něm však ještě hodně uslyšíme.
