Šampionátu dvacítek se na začátku 90. let zúčastnil dvakrát a pokaždé získal bronz. Ve své době patřil Miloš Holaň k nejlepším ofenzivním bekům u nás, hrál v NHL. Úspěch stříbrného týmu na juniorském mistrovství světa vyšel od obrany. „Všechno jim parádně sedlo,“ chválí kouč Vítkovice. Ale párkrát mu taky zatrnulo. Z čeho?
Souhlasíte, že úspěch české dvacítky se rodil na hře obránců?
„Vždycky říkám, že všechno začíná od obrany. Samozřejmě od gólmana, ale když je obrana dobrá a ještě dokáže podpořit útok, je to obrovské plus. Když vidím Jiříčka, někdy by mě z něj asi trefil šlak. Strašně moc riskuje. Buď to vyjde, nebo ne. Takový býval na ledě Tronča (Marek Trončinský). Na druhou stranu v mládežnickém hokeji, proč ne. V dospělém už je to něco jiného. A brzdit toho kluka, když je mu to vlastní, by zase asi bylo špatně. Až se vyhraje, možná přijde na to, že je dobré kotouč někdy posunout, místo aby projížděl hřiště sám.“
Kdyby však takový nebyl, semifinále se Švédy by dvacítka asi neotočila?
„Přesně tak. To je obránce, který asi nemá nervy, což je obrovské plus. Prostě se neposere. Ve vypjatých chvílích je drzý, dovolí si kličku na modré, má asi takovou povahu. Ale neznám ho. Díky tomu se mu podařilo vyrovnat, protože on tu střelu má. Je to lídr, v téhle kategorii určitě. Nevím, jak se posune v dospělém hokeji, tam to vzal na sebe.“
Dopředu se ovšem netlačil jen on, že ano?
„Měli jsme konstruktivní beky. Svozila pamatuju, když hrál proti nám za Brno. Výborný obránce na modré čáře, na přesilovku, má přehled. I Ticháček, Špaček. Všechno jim fakt parádně sedlo a vycházelo to i vzadu. A pokud nějakou chybu udělali, měli za sebou skvělého gólmana.“
Je shoda náhod, že se to takhle sešlo?
„Nechci se vyjadřovat ke kanadské juniorce, nemám přehled a nebudu dělat chytrého. Ale je vidět, že bylo obrovské plus, že z ní přišlo tolik hráčů. Kdysi se na to nadávalo, že se má dávat přednost hráčům z našich soutěží. Ale proč, když jsou lepší ti, co odešli.“
Našel jste mezi nimi nějakého Holaně?
(směje se) „To nevím. Každý má svoje a v každé době to bylo trošku jinačí. Ale prostě si všechno v pravý čas sedlo, jak mělo. Tak, jak je to na turnajích potřeba, i u dospělých. V prodloužení taky přálo štěstí, Švédové měli šance, ale nakonec se to přiklonilo k nám. Je fajn, že se po takové době povedl úspěch. Je to motivace pro další mladé hráče.“
Jak se vám líbila hra dozadu?
„Minimum chyb. Ovšem to je hra celé pětky, nikoli jednotlivců, nýbrž systémová hra celého mužstva. S výsledky rostlo sebevědomí, což bylo vidět. Kluci si věřili, už tam byly i taktické věci z dospělého hokeje, útoky a obranné dvojice byly dobře složené. V mančaftu bylo všechno. Nejen skvadra hvězd. I hráči na černotu, vyloženě checking line s Marcelem a Ryšavým.“
V play off působili obránci opatrnějším dojmem. Bylo to důležitostí zápasů a soupeři, nebo taky ubývaly síly?
„Kluci byli určitě unavení, zápasy jdou v rychlém sledu, v obrovském nasazení, hokej nahoru dolů. Na malém hřišti jedou bomby. Přišli taky z klubů, kde hráli prim. Síly musely docházet.“
Ve finále Češi uhlídali Connora Bedarda, který trhal rekordy, ale v souboji o zlato nebodoval, až na pár nebezpečných přihrávek se moc k ničemu nedostal. Co mu říkáte?
„Je menší, to by nevadilo. Ovšem záleží, jestli je dost fyzicky zdatný. V prodloužení se mi zdálo, že mu taky docházely síly, neměl takovou šťávu. On však umí tvořit, to bylo vidět. Je neskutečný, jeho hokejové myšlenky, jak automat, že mu to přijde jak Pastovi. Až na pár přihrávek se k ničemu nedostal, kdoví, až se to začne měnit a bude mít míň prostoru, jestli se prosadí.“
Trenéři tým dobře vedli, ale taky usměrňovali. Bylo to tak v pořádku?
„Určitě, protože ti mladí to nemusí ustát. V takovém věku to je strašně jednoduché nečemu podlehnout. Po prvním zápase jsem měl strach, ať to není konec mistrovství, že udělali výsledek s Kanadou. Trenér musí být i psycholog. Tohle byl silný ročník, šel spolu od šestnáctky. Dřív, v naší éře byly ročníky silné, jeden za druhým, Teď to tak není. Vyskočí jeden a třeba dva roky nebude nic. Nevím. Z týmu zbude jeden útok a může to vypadat zase jinak.“
Češi měli ve finále vstali z mrtvých, z dorážky mohli rozhodnout, v prodloužení měli sebevědomí, jenže pak přišel zlatý gól Kanady. Jak jste to vnímal?
„Když vyrovnali, nikdo s tím nepočítal, 0:2, hotovo. Na Kanaďanech bylo vidět, jak byli opaření, sedli si na zadek, Přebírali jsme iniciativu, byli jsme daleko lepší. Bohužel, jedna chybička, přeskočení puku a celé to skončilo. To je hokej, vyhraje jen jeden. Taky nevím, jestli je na dvacítkách šťastné hrát dvacet minut tři na tři.“
