Osm trestů do konce utkání, mraky emocí a pocity křivdy. To všechno 7. května 1997 přinesla největší bitka v dějinách světových šampionátů, ve které se utkaly Kanada v roli agresora a Česko jako lovná zvěř. Tým trenéra Hlinky sice zápas vyhrál 5:3, ale zranění Vladimíra Vůjtka a disciplinární tresty pro Jiřího Šlégra a Roberta Langa jej dost možná připravily o postup do finále.
Devadesáté roky vnesly do světového hokeje mnoho nového. Třeba i to, že se vytrvale hledal ideální model šampioná-tu. Pomalu každý rok se hrálo podle jiného mustru. V Helsinkách 1997 přišla IIHF s tím, že šest nejlepších týmů postoupí do tzv. semifinálové skupiny, kde se budou počítat i vzájemné zápasy ze základních skupin, první dva celky půjdou do finále a tam si to v minisérii na dvě vítězná utkání rozdají o zlato.
Češi sice padli v Ruskem a USA, ale před posledními dvěma zápasy šance na finále pořád žila. Bylo třeba porazit Kanadu a pak Švédsko. První předpoklad vyšel až nečekaně hladce, aspoň výsledkově. Svěřenci trenéra Ivana Hlinky poprvé vedli v 9. minutě, v půlce poslední třetiny byl stav 5:2 a nebylo zdánlivě co řešit. Ani když soupeř snížil na rozdíl dvou gólů. Půldruhé minuty před koncem však zámořský výběr zkusil power play – a hlavně zastrašit české hráče.
Kanada vskutku do Helsinek nepřivezla tým plný hokejových kouzelníků. Spíše jednoho ranaře vedle druhého. Ani dnes nejsou jména Pronger, Primeau, Nolan, Iginla, Blake, Gratton zapomenutá.
Jako oběť si vyhlédli Vladimíra Vůjtka, autora hattricku. Porušili při tom nejen pravidla, ale i všechny bitkařské kodexy. Zaútočili na nejlepšího hráče soupeře a zaútočili na něj ve dvou, do parády si ho vzali Sean Donovan s Owenem Nolanem. Přesile čelil taky Jiří Šlégr. Celkově čtyři Češi proti sedmi Kanaďanům. Zbabělost a nechutnost v jednom. Žaludek se musel zvedat i milovníkům zámořského hokeje. Pozdější alibi kanadských hráčů, že Češi je celý zápas píchali a sekali hokejkami, což tehdy byla většinou tolerovaná disciplína, neznělo moc přesvědčivě.
VIDEO: Podívejte se na záznam celé bitky
Trenér Ivan Hlinka si mohl nastřídačce vykřičet hlasivky, když nabádal hráče, ať se dál nervou. Dobře věděl, že ve vzduchu visí disciplinární tresty. To byl totiž další zádrhel: zápas pískal švédský sudí Andersson, den před utkáním Česko-Švédsko. A počínal si, jako by opravdu chtěl upravit českou soupisku. Došel totiž k závěru, že oběť se provinila stejně jako agresor a rozdal osm trestů do konce utkání, čtyři na každé straně: pro Vůjtka, Šlégra, Langa a Libora Procházku na české a pro Donovana, Nolana, Blakea, Greena na kanadské.
Ale nešlo jenom o utržené rány. Anderssonovo rozhodnutí znamenalo, že proti Švédům nesmějí nastoupit čtyři vyloučení hráči. Vzhledem i k předchozím zraněním (Ujčík, Veber) se tak rýsovala prořídlá sestava se čtyřmi beky a deseti útočníky. I když Češi stáli na prahu nejlepší éry své historie, nebyli příliš silní na diplomatickém poli ani v oblasti, jež se dnes ukrývá pod zkratkou PR. Ano, funkcionářský doyen Miroslav Šubrt byl místopředsedou IIHF, ale už dlouho tam zastupoval spíše sebe než český hokej.
Vedení mužstva se snažilo prosadit revizi Anderssonova rozhodnutí, šéf IIHF René Fasel byl proti. „Nemáme pravomoc k tomu, abychom zpětně opravovali výroky rozhodčích,“ prohlásil. Začalo se jednat aspoň o pardonu pro některé účastníky bitky. I proto, aby se zápas se Švédskem nezvrhl ve frašku.
Direktoriát turnaje nakonec určil, že problém rozseknou jeho členové ze zemí, které na MS nehrají; tedy Angličan, Japonec, Polák, Rakušan a Švýcar. A ti zrušili tresty dvěma hráčům z každého týmu. Na české straně Vůjtkovi (který ovšem kvůli otřesu mozku nemohl hrát) a L. Procházkovi. Snaha nenaštvat si Kanadu před blížím se olympijským turnajem v Naganu, kde poprvé měli startovat profesionálové z NHL, byla patrná.
„Je to křivda,“ nadávali hráči. Podobně to cítili i fanoušci, nejen ti hokejoví. Verdikt brali jako ponížení – asi největší do doby, než ho o tři roky později úspěšně vymazal fotbalový rozhodčí Collina. Oslabený tým Švédům podlehl 0:1 a musel se spokojit s bojem o bronz, kde porazil Rusko. Do finále místo něj šla Kanada, pozdější šampion.
„Vzhledem k průběhu sezony je medaile pro nás vlastně zlatá,“ připomněl kapitán Robert Reichel i předchozí problémy, jež v březnu vyvrcholily rezignací kouče Luďka Bukače a bleskovou inaugurací Ivana Hlinky se Slavomírem Lenerem.
Helsinky 1997 jsou přesně tím okamžikem, kdy se z šéfa IIHF stala osoba, pro niž mají čeští fanoušci i po dvaceti letech především slova opovržení. Byl to právě frustrovaný Reichel, kdo jako první použil posměšný termín „zubař Fasel“. A kdo ví, možná ve Finsku se začala rodit cesta za naganským zlatem. O devět měsíců později se proti Kanadě postavilo sedm pamětníků nechutné koncovky zápasu i oba trenéři. Měli o jeden velký důvod víc si výhru zopakovat.
