PŘÍMO Z BRATISLAVY | V listopadu si podmanil New York, dal gól v pěti zápasech po sobě. Spoluhráči si z něj utahovali: „To máš nějak zařízený přes magnet, ne?“ Devatenáctiletý útočník Filip Chytil strávil v Rangers celou sezonu, což mu dodalo sebevědomí. Startuje na druhém šampionátu v řadě, ale i tak je nejmladším členem týmu. Pro iSport.cz popisuje, jak v televizi hltal Jágra a spol. i to, jaké rady dostával od Henrika Lundqvista. Také se rozpovídal o život v týmu Rangers, kde má k ruce hvězdného gólmana.
Když ho sledujete na ledě, máte pocit, že zvládá všechno. Když je potřeba, zrychlí. Když vidí šanci na nějakou technickou finesu, předvede ji. „Člověk musí být pokorný, ale zároveň si musí umět něco dovolit,“ tvrdí Filip Chytil, kterého vystřelil do velkého hokeje Zlín. Život v New Yorku je o něčem jiném.
Hrajete na druhém mistrovství. Je znát, že už jste rozkoukaný?
„Myslím si, že mi loňská zkušenost hodně pomohla. Věděl jsem, do čeho jdu, jsem o rok starší. Minulý rok jsem viděl, jak to chodí. Je to dlouhé, ale přitom na druhé straně i hrozně krátké. Záleží na každém střídání. Možná to zní jako fráze, ale je to tak.“
Jste o rok starší, ale i tak nejmladší.
„Ale cítím, že už jsem jiný hráč než loni. I když jsem před rokem v Dánsku až tolik nehrál, sledoval jsem hráče, co dělají a jak se připravují. Snažil jsem se z toho co nejvíc vzít.“
Prožíval jste v mládí šampionáty u televize?
„Každý rok jsem mistrovství hltal. Vždycky jsem se těšil, až to konečně začne. Nejvíc jsem to sledoval, když tam byl Jarda Jágr. To byl můj vzor odmala. Asi nejsem jediný. (usměje se) Ale těšil jsem se i na to, až přijede Rusům hvězdný tým v čele s Malkinem a Ovečkinem. Nebo mladí kluci z Ameriky, z Kanady. Opravdu jsem si to u televize užíval.“
Fandil jste hodně?
„Určitě ano. Na NHL jsem se jako kluk v noci dívat nemohl, sledoval jsem jenom sestřihy. O to víc jsme s bráchou prožívali zápasy nároďáku. Byli jsme přikovaní na gauči. A když byla přestávka, dali jsme si budík, abychom stihli tu další, a šli mezitím mastit hokej do pokojíčku. Hráli jsme si na jména, která jsme předtím viděli v televizi. Jakmile začala třetina, hned jsme se vrátili a koukali na naše idoly s otevřenou pusou.“
Na koho jste si hrál?
„Když pominu české kluky, tak nejvíc na Jevgenije Malkina nebo na Sidneyho Crosbyho. Byl jsem malej, znal jsem jejich jména z NHL. Když potom přijeli na šampionát, koukal jsem na ně. Moc mě to bavilo, užíval jsem si ten pohled, jak byli šikovní, jak jim to šlo. Čechům jsem fandil, prožíval jsem to. Ale když jsem koukal na jednotlivé hráče z jiných týmů, snažil jsem se od nich co nejvíc odkoukat. Mistrovství jsem sledoval každý rok. Když už jsem byl starší, mívali jsme v květnu letní přípravu se Zlínem, takže už jsem musel nějaké zápasy vynechat.“
Jaký šampionát na vás nejvíce zapůsobil?
„Poslední zlato, rok 2010. Byli jsme zrovna na soustředění, ale všichni jsme to prožívali. Dokonce jsme mezi sebou uzavírali sázky na zápasy. Takže tohle si pamatuju.“
Oslavy zlata na Staromáku? Je to sen
Vsázel jste na to, že Češi nakonec vyhrají?
„Pokud mám být upřímný, tak moc ne. (usměje se) Když jsem viděl nabitý tým Ruska, spíše jsem se přikláněl k tomu, že vyhrají oni. Co si pamatuju, byli tam hráči jako Kovalčuk, Ovečkin, Malkin. Ale bylo super, že je naši porazili ve finále. To byla paráda. Kluci překvapili, i když neměli tak silný tým jako jindy, třeba na šampionátu tady v Bratislavě v roce 2011. V Německu byl právě Malkin, kterého jsem hodně sledoval. Nemyslel jsem si, že kluci vyhrajou, ale zvládli to. Paráda.“
Vám nebylo ani deset v tu dobu.
„Jo, byl jsem ještě dítě. O to víc to na mě zapůsobilo. Pamatuju si snad všechny hráče, kteří tam byli.“
Vyjmenoval byste celý tým?
„Kdybych chvíli přemýšlel, tak jo. Určitě vím, že tam byl Jarda Jágr, ten pro mě tehdy byl nejvíc. V bráně Ondra Pavelec. Když jsme spolu byli před dvěma lety chvíli v New Yorku, bavili jsme se o tom. Byl tam i Kuba Voráček, náš současný kapitán. Tam byl ještě mladej kluk.“
Láká vás zažít něco podobného?
„Určitě! Vím, jak tím žil celý národ. Když skončilo finále, celá země slavila, každý se o tom bavil. Bylo by nádherné, kdybych taky něco takového zažil. Ale teď jsme v Bratislavě na začátku turnaje, takové myšlenky jsou předčasné. I když je jasné, že jsme do něj šli s tím, že ho chceme vyhrát. Stejně jako všichni ostatní. Jinak bychom tady ani nemuseli být. Ale musíme to brát postupnými kroky.“
Se Švédy to byl každopádně výborný vstup.
„To ano. Ale byl to jenom jeden krok. Musíme koukat dál. Je třeba se dostat na úspěšnou vlnu.“
Jak si užíváte, když hrajete v národním dresu?
„Obrovsky. V lize je to něco jiného, tam hrajete za svůj tým. Za město. V nároďáku bojujete za celou zemi. A bylo by něco nepopsatelného, kdyby se to jednou podařilo vyhrát. I třeba jednou zažít ty oslavy na Staromáku. Je to sen.“
Život v New Yorku je náročnější, hodně mi pomáhá rodina
Pořád jako nejmladší hráč máte povinnosti zelenáče? Nebo už ne, když jste reprezentoval loni?
„Máme super kustody, kteří nám se vším pomáhají. Ale když je potřeba něco udělat, udělám to. Nemám s tím problém, stejně z kabiny chodím poslední. Ještě s Davidem Tomáškem a Michaelem Frolíkem. A na ledě posbírám puky, nevadí mi to.“
Jinak ale na ledě ukazujete sebevědomí. I to je u mladého hráče důležité, že? Hlavně v NHL.
„Je to tak. Kdybych se bál něco udělat, hlavně na ledě, bylo by to špatný. Musí s tím jít i pokora. V kabině mají slovo starší hráči. Co se řekne, to platí. Ale když přijdu na led, snažím se hrát co nejlíp. Ukázat, co je ve mně. Systém máme daný, musím ho dodržovat. Jinak se snažím hrát svou hru. Protože vím, že jedině svojí hrou mu můžu pomoct co nejvíc. Sebevědomí v NHL hraje obrovskou roli. Hodně na něm záleží. Když ho máte, dovolíte si víc. Také ho ovšem člověk může rychle ztratit.“
Jak vás změnil New York? Kluka ze Zlína?
„Bylo to trošku náročnější. Je to jiné než v Česku. Byl jsem v jednom z největších měst na světě, životní styl je jiný. Akorát v Central Parku je nějaká zeleň, jinak moc ne. Sotva se tam najde lavička s jedním stromem. Já jsem ale naštěstí bydlel v klidném místě u řeky, takže když přiletěla přítelkyně nebo někdo z rodiny, šli jsme se projít. Vyčistit trošku hlavu. Bylo super, že jsem nebydlel v tom největším blázinci a hluku. Byl tam klid.“
Za zábavou jste moc nevyrážel? Do divadel, na muzikály?
„Zápasy jdou rychle za sebou, takže to bylo v režimu tréninky, zápasy, tréninky, zápasy. Moc prostoru nebylo. Maximálně jsem se šel někam najíst, ale jinak jsem hodně odpočíval. Program je náročný. Nechtěl jsem se vydávat na dlouhé procházky do města, protože to hodně unavuje, když je kolem tolik lidí. Pokud jsme měli pár dní volno, vyrazili jsme se třeba podívat na Times Square, něco si koupit. Nebo se projít po Central Parku. Ale to opravdu jenom v době, kdy jsme měli mezi zápasy dva tři dny volno.“
Byl jste se povídat i na Empire State Building, abyste viděl celý New York seshora?
„Jo, hned v létě. S přítelkyní a obráncem Liborem Hájkem. Když jsem viděl celé to obrovské město, tak… To bylo něco nepopsatelného. Nikdy jsem o tom ani nesnil, že bych si mohl zahrát zrovna tam. Dřív jsem New York viděl jenom ve filmech. Teď najednou hraji za Rangers. Prostě paráda.“
Jak vás zocelilo, že jste v prvním týmu vydržel celou sezonu?
„Obrovsky mi pomohlo hlavně to, když za mnou někdo přiletěl z rodiny. Hlavně po psychické stránce. Nebo když na konci sezony přišel Libor Hájek. Jedna věc je být doma, bavit se česky, mít někoho při sobě. Nebo být v kabině sám Čech, kolem sebe slyšet jenom angličtinu. Kdykoliv tam byl někdo z Česka, pomohlo mi to, výkony šly nahoru.“
Jste takový odmala, že potřebujete cítit rodinné zázemí?
„Ano. Když nad tím přemýšlím, tak kdykoliv tam byl někdo z blízkých, dařilo se mi. Nestrávil jsem tolik času v restauraci, nemusel jsem si objednávat sám jídlo. Navařili mi, napekli. Cítil jsem se víc jako doma.“
Pět gólů v řadě? Kluci mysleli, že mi snad hoří hokejka
V listopadu jste uchvátil pěti góly v řadě. Co jste říkal tomu humbuku, jaký to vyvolalo?
„Snažil jsem se jenom hrát hokej, nic jiného. Prvních sedmnáct zápasů jsem se hledal, měl jsem jenom pár přihrávek. Byly šance, ale napadalo to tam. Pak najednou jo. Pětkrát za sebou. Sebevědomí šlo nahoru, posunul jsem se i v sestavě. Byla u toho také rodina, z čehož jsem měl velkou radost. Přiletěli zrovna mamka s bráchou, pak i přítelkyně a taťka.“
Když jste šel do pátého utkání, věřil jste si, že dáte gól? Až tak jste si věřil?
„Vůbec jsem na to nemyslel. Snažil jsem se, abych si hokej hlavně užíval. Šel jsem na led hned na první střídání a asi po třiceti vteřinách mi to tam spadlo. Bylo to něco neskutečného. Kluci na střídačce si dělali srandu, že to není možný, že mi snad hoří hokejka!“
Byl jste v centru dění.
„Smáli se, že i při tréninku jenom nahodili puk přes celé hřiště, vůbec se nedívali, mně to trefilo hokejku a spadlo to do brány. Dělali si srandičky, že to snad mám zařízený přes nějaký magnet, že mi tam všechno padá. Byl jsem za to moc rád, to jo. Ale zase jsem se snažil zůstávat při zemi, aby to se mnou nic nedělalo. I proto jsem se snažil nečíst noviny. Přemýšlel jsem jenom nad dalším zápasem, abych se na něj co nejlíp připravil.“
Jak jste se vypořádal s angličtinou?
„Strávil jsem tam celé léto, už od draftu. Pouze dva týdny jsem byl doma. Takže se řeč zlepšila. Někdy se stane, že něčemu nerozumím, ale zeptám se. V tom není žádný problém.“
I rozhovory zvládáte?
„Jo. Není to sice tak jako v češtině, ale dostávám se do toho. I kluci mi říkali, že se to bude jenom zlepšovat.“
Nebyl jste během gólové série nervózní i z toho, že budete muset dělat spoustu interview? I těch živých?
„Bylo jich dost, ale nějak jsem to zvládnul. I když jsem toho moc neřekl, protože jsem byl vysmátý. Neustále jsem měl pusu od ucha k uchu. (směje se) Takže jsem z toho nedělal až takovou vědu. Moc jsem nad tím nepřemýšlel, vždycky jsem něco pověděl. Ani pořádně nevím co. Měl jsem hlavně radost, že jsme vyhráli jako tým v tu dobu. Protože když se vyhrává, je to lepší. Jde o jiný pocit. Pokud se daří někomu z hráčů, ale nevyhrává se, není z toho taková radost. Každý týmový sport je o vyhrávání.“
V sezoně jste se dostal i do útlumu. Jak jste to zvládal?
„Sezona je hrozně dlouhá, v NHL je to 82 utkání. Někdy přijde chvíle, kdy se člověku nedaří. Takže tam bylo i období, že mě nezařadili do sestavy. V tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem udělal špatně, potřeboval jsem si to v hlavě srovnat. Takže mi to pomohlo po psychické stránce. Nabral jsem síly a do dalších utkání jsem šel s jinou chutí. Už v tu dobu mi došlo, že taková je NHL. Každý, kdo v ní hraje, má zodpovědnost. A trenéři dobře vědí, co dělají. Jaký mají mít přístup k mladým hráčům. Kdy je posadit, aby jim dodali nový impulz.“
Zpětně vám to dochází víc?
„Ano. Protože v tu chvíli jsem byl naštvaný, že nehraju. To by byl každý. Ale nejsem takový, že bych nadával na trenéry, na jejich rozhodnutí. Když se mi něco nepovede, snažím se být lepší. Vím, že je to rozhodnutí koučů. Jediné, co s tím můžu udělat, je se zlepšit. Přidával jsem si při trénincích, makal jsem, jak to šlo. A výkony šly zase nahoru. Každopádně věřím, že v příštím ročníku to bude ještě lepší. Pořád jsem mladý hráč, musím se neustále zlepšovat.“
Lundqvist je skvělý člověk. Těší mě, že se ke mně hlásí
Kdo ze slavných spoluhráčů na vás nejvíce zapůsobil?
„Máme mladý tým, všichni jsou skvělí. Ale pochopitelně nejvíce jsou znát ti nejzkušenější. Třeba Henrik (Lundqvist) nebo Marc Staal . Matse Zuccarella bohužel pak vyměnili. Ale všichni mi pomohli. Příští rok bude tým ještě mladší, takže věřím, že i já budu mezi těmi, kterým se bude dařit. Je super, že budeme v draftu tahat druzí. Uvidíme, jak se tým ještě změní. Každopádně máme super mladé hráče, jsem rád, že jsem toho součástí. Věřím, že Rangers mají před sebou úspěšné roky. I trenéři nám mladým hodně pomáhají. Zaměřují se na detaily.“
Co říkáte na Lundqvista, brankářskou ikonu?
„Je to skvělý člověk. Bavili jsme se spolu docela hodně na turnaji v Brně ještě před šampionátem. Hlásil se ke mně, což mě moc potěšilo. Je to skvělý hráč. Velmi emotivní. Chce vyhrávat každý zápas. Právě tím ukazuje i cestu nám mladším. Je jedno, jaké utkání sezony je to. Jestli první, nebo sedmdesáté. Prostě vždycky člověk musí mít v hlavě jenom to, aby uspěl. Nezáleží, jestli hrajeme s nejlepším týmem, nebo s nejhorším. Z něj je vždycky cítit, že chce vyhrát. Potom je to i cítit v kabině. Nálada je hned lepší. V NHL už je hrozně dlouho a něco zažil. Když nám něco říká, ví, o čem mluví.“
Jak konkrétně vám v New Yorku pomáhal?
„Dával mi rady.“
Jaké třeba?
„Byla jich spousta. Jak se starat o tělo, jak odpočívat na dlouhých tripech, jak regenerovat po zápasech. Opravdu mi to pomohlo. Šlo i o život v New Yorku. Je tam dlouho, takže ví, co se tam dá dělat a co naopak ne, aby člověk zbytečně neztrácel energii“
Je na něm hodně vidět, že touží po Stanley Cupu? Poslední trofeji, která mu schází?
„Určitě. Má všechny ceny, o kterých člověk může snít. Vyhrál olympiádu, mistrovství světa, individuální trofeje. To jediné, co mu chybí, je právě Stanley Cup. Byl bych jenom rád, kdybychom to vyhráli v nejbližší době. Máme mladý tým, jdeme krůček po krůčku. Věřím, že příští sezonu už budeme lepší, zase jsme se o něco poučili. Hlavní je, abychom udělali play off. Tím by byla potřeba začít.“
Jsou fanoušci Rangers trpěliví? Asi moc ne, že?
„Je pravda, že i když vědí, že procházíme generační obměnou, přejí si, abychom neustále vyhrávali. Jsou docela nároční.“
Když se ještě vrátíme k Lundqvistovi, jste hodně rád, že jste hrál proti němu? Nejenom v Brně, ale i tady při prvním utkání na šampionátu?
„Měl jsem radost, že byl v bráně a že jsem si proti němu mohl zahrát. Ale nejdůležitější bylo, že jsme vyhráli. Sestava Švédů je hrozně silná, mají spoustu hráčů z NHL, kteří navíc ve svých klubech patří k top oporám. Ale ukázalo se, že také máme skvělý tým.“
