Když si po středečním dramatu s Tre kronor (převrat z 0:2 na 4:2) přebíral Jakub Vrána ze stolku švýcarské hodinky jako odměnu pro nejlepšího hráče, na střídačce je předal Filipu Pešánovi. Za všeobecného veselí.

Šlo o nevšední moment. Upřímně, zrovna hlavní kouč patří do tábora těch, kteří o Vránovi pochybují. Kdyby ne, nad umístěním šampiona Stanley Cupu v národní sestavě nespekuluje. Zahrne ho důvěrou a trpělivě čeká, až nelítostný pukomet s plachou tváří poskytnutou důvěru vrátí nasázenými góly.

Krkolomné cestě národního týmu v Rize snad nahraje, že přetrvávající dusno vyletělo komínem ve čtvrtek večer po působivém povstání, které odpoutalo výpravu od poslední příčky v tabulce. Lépe dýchat by se mělo i Vránovi. Ačkoli do utkání nastupoval v podivné pozici záplaty, žolíka a pendlera v jednom, dokázal umrtvenou českou jednotku nastartovat. „Nedat ten gól, jeli jsme domů. On to nastartoval. Vstali z mrtvých a můžou to celé ještě vyhrát,“ říká Zbyněk Zavadil, Vránův osobní a dříve mládežnický trenér.

Klika, že se do přelomového duelu vůbec dostal. Den před tím se totiž odehrával děj, jenž asi nikdy nebude zcela potvrzen. Navenek vylezou spíš snahy událost bagatelizovat nebo rovnou vyvracet. „Něco se tam děje,“ zjistil si i Zavadil.

Podle zdrojů Sportu se Vrána neměl proti Švédům vůbec ukázat. Neabsolvoval středeční trénink, přičemž důvodem nemělo být pouze bolavé rameno, jak zněla pozdější oficiální verze. Ta vyplavala na povrch až ve chvíli, kdy se musel najít důvod Vránovy absence na předem domluveném online rozhovoru s novináři.