Usadil se do židle v sídle hokejového svazu, na sobě tričko v českých národních barvách. Nejdřív si prolistoval speciální magazín k minulému šampionátu. „Je fajn, že tomu dáváte takový prostor. Je vidět, jak je u vás hokej populární,“ tvrdí uznávaný expert, který vedl finskou reprezentaci, český tým Lev Praha nebo naposledy Bern, s nímž dvakrát ovládl švýcarskou ligu. Předtím bral v roli asistenta i hlavního trenéra sedm titulů z finské ligy. Jedno je jisté. Česko získalo na střídačku opravdovou kapacitu.

Před každým rozhovorem pozdravíte v češtině. To abyste ukázal respekt k zemi, kterou teď vedete?
„Hlavní důvod je, že chci být zdvořilý. Je jedno, kde trénujete. Jestli ve Finsku, ve Švýcarsku nebo kdekoliv jinde. Je fajn novináře pozdravit. Navíc v jejich rodném jazyce. Cítím, že je to tak správné. Ale počkejte, musím se přiznat, že až tolik českých slov neumím.“

I tak je sympatické, že něco zvládnete.
„Umím říct: dobré ráno, dobrý den, dobrý večer (vyslovuje hezky česky). Nebo dobrou huť… Ale zase upřímně: já jsem tady, abych koučoval. Ne, abych se učil jazyk! (smích) Samozřejmě pár základních frází umím. Ne, abych se dorozuměl v týmu, ale spíš při běžném životě. Když jdu do obchodu nebo do restaurace. Ale jinak nemám moc času se víc učit.“

Navíc je to opravdu těžký jazyk.
„No tak vidíte.“ (smích)

Poznávají vás lidé v Česku?
„Noo… A víte, že někdy jo? Naposledy se mi to stalo ve vlaku, když jsme jeli do Ostravy. Jedna slečna se chtěla se mnou i vyfotit. Nebo když jdu na snídani v centru Prahu, kde bydlím, občas mě někdo pozná.“

Jak fanoušci reagují?
„Většinou mi říkají, že mi drží palce, aby šampionát dobře dopadl. Musím říct, že je to moc příjemný. Je vidět, že lidi hokejem žijí, je to tady populární sport. Nemusím ani připomínat ty skvělé výsledky v historii. Ale počkejte, zase si nesmíte myslet, že mě všichni znají. Mám byt v centru Prahy, kde je spousta turistů, takže se mezi nimi ztratím. Nikdo neví, kdo jsem. Což je možná lepší.“

Dokonce znáte i slova české hymny, je to tak?
„Ano, Domov můj (řekne česky). Je to o tom, kde máte domov. Mimochodem, je to opravdu krásná melodie. Když ji člověk poslouchá, je ve mně vždycky hodně emocí. Když jsem před lety vedl pražského Lva, taky jsem ji často slyšel, proto jsem se nějaká slova naučil. A vidíte, teď jsem si vzpomněl, že se s tím pojí jedna příhoda.“

Jaká?
„Jeden z mých finských kamarádů, který je asi o pět let starší než já, mi právě v době, kdy jsem trénoval v Praze, říkal: Hele, já se tu hymnu naučím zpívat! A představte si, že on to opravdu dokázal! Když jsem přes léto vyrazil domů, abychom si zahráli golf, tak jsme si dali pár jamek, potom pár piv a krásně ji zazpíval. To bylo milé.“

Výzva i pro vás, ne?
„OK. Uvidíme.“ (smích)

Je něco, co vás za ty dva měsíce, kdy národní tým vedete, překvapilo? Co jste nečekal?
„Nic mě nenapadá. Když jsem vedl finský výběr, procházeli jsme si podobným přípravným obdobím. Je to proces, při němž se neustále snažíte zdokonalovat. K tomu patří i to, že některým hráčům musíte říct sbohem. Tohle nikdy není