Červenka: Bronz má velkou cenu. Jalonen nám pořád věřil, žádná panika
Seděl v pokoji, do telefonu mluvil potichu, protože chraptěl. Při bezprostředních oslavách na ledě ztratil Roman Červenka hlas… „To víte, už nejsem nejmladší,“ pousmál se. Ve finském hotelu probíhal vítězný večírek, spoluhráči křepčili, ale jejich hlavní lídr si právě kvůli interview pro iSport Premium odskočil, aby popsal taje bronzového týmu z mistrovství světa v Tampere.
„Právě kvůli takovým vzpomínkám člověk hokej hraje,“ tvrdí útočník švýcarského Rapperswilu, pro kterého to bylo deváté mistrovství, vyhrál druhý bronz, z roku 2010 má i zlato. Při rozhovoru s novináři bezprostředně po utkání dostal jako připomínku slavné scénky ze Staroměstského náměstí otvírák. Tehdy se po něm v živém přenosu rozverně sháněl. „Tentokrát to není zlato, ale i bronz má obrovskou hodnotu,“ hlásí univerzál, který si v deseti zápasech připsal 17 bodů (5+12) a byl vyhlášený i nejlepším útočníkem celého mistrovství.
Dlouho jste byl u fanoušků v nepřízni, teď jste jako kapitán odehrál báječný turnaj a dovedl mužstvo k bronzu. Vnímáte zadostiučinění?
„Nevím, jestli bych to nazval zrovna takhle… (přemýšlí) Ale všichni víme, jak dlouho jsme na medaili čekali, takže motivace ji vybojovat byla obrovská. Není to jednoduché, protože týmů, které si pro ni jedou, je spousta. Spíš bych to tedy popsal, že je to obrovská úleva. Když člověk něco hrozně moc chce a povede se to, je to paráda. Není to zlato, ale i tak si myslím, že tahle medaile má velkou cenu.“
Čím to, že to právě letos vyšlo?
„Na šampionátech předtím jsem nějakou dobu nebyl, takže těžko říct. Ale jedno platí. Pokud je nějaký úspěšný, vždycky je to o týmu, o kabině. O všem okolo. O hráčích, trenérech, ale i nepostradatelných lidech v realizačním štábu. Musím říct, že tady parta byla výborná. Charakterově byl mančaft skvělý. Ukázalo se to hlavně v poslední třetině zápasu o bronz s Amerikou. Protože síla mužstva se projeví právě v takovou chvíli.“
Těší vás to o to víc, že jste u toho byl jako kapitán?
„Zodpovědnost bych vnímal stejně, i kdybych céčko neměl. S přibývajícím věkem k tomu mám celkově větší pokoru. Protože nikdy nevíte, kolik takových příležitostí ještě přijde…“
To říká většina starších hráčů.
„Ale je to tak. Mnohem víc si toho vážím. A i před zápasem o bronz jsme s Krejčou (Davidem Krejčím) i dalšími staršími kluky chtěli apelovat na to, abychom tuhle šanci nepromarnili. Věděli jsme, že šance je velká! Hlad byl obrovský. Zvlášť, když se poslední medaile vyhrála před deseti lety. Kluci hráli o medaili v Bratislavě v roce 2019, ale nepovedlo se to. Takže jsme věděli, jaká je to tentokrát šance. Bylo to hlavně o nastavení v hlavách. Abychom si to všichni uvědomili a do třetí třetiny to nevzdali.“
A velkou šanci jste nepustili.
„V tu chvíli se ukázala naše síla. Pochopitelně jsme chtěli do finále. Ale když to nevyšlo, o to víc jsme si říkali, že druhou šanci už nesmíme pustit!“
Jaké bylo hlavní krédo před poslední třetinou utkání s Amerikou?
„Říkali jsme si, že zbývá jen dvacet minut. Už ne čtyřicet, ale dvacet. Je to poslední třetina sezony, tak jsme tam nechali všechno. Důležitý bylo, že Pasta
