Měli jsme duši a srdce. Kluci blokovali střely i obličejem, líčil Dzierkals
Jako by se do Tampere přestěhovalo celé Lotyšsko. Fanoušků v nachových dresech byly plné ulice a natřískaná Nokia Arena. V 62. minutě zápasu proti Američanům tahle masa explodovala. Kristians Rubins vystřelil bronz, pobaltský stát má první medaili v historii. „Po vítězném gólu se mi zatmělo. Nemůžu tomu uvěřit. Ani teď,“ smál se šťastný Martins Dzierkals s lotyšskou vlajkou přes ramena. Extraligu hrál v Plzni a Českých Budějovicích. Teď patří k bronzovým hrdinům.
Co se ve vás teď odehrává?
„Jsem strašně unavený a zároveň šťastný, co jsme dokázali pro svou zemi. Nevím, jestli to dost lidí dokáže pochopit, co pro nás Lotyše hokej znamená. V každém, i tom nejmenším městečku nebo vesnici se teď křičí, jásá, v každé rodině koukají na televizi a mají strašnou radost. A my? To se teď popsat ani nedá.“
Když jsme spolu mluvili naposledy v Rize, neměli jste ani bod. Vítězství nad Čechy vás nastartovalo. Tam začala vaše cesta za medailí?
„V prvních zápasech jsme nehráli tak dobře. Ale jak turnaj pokračoval, začali jsme se zlepšovat. Dobré týmy to tak mají. A my jsme věděli, že máme dobrý tým. Vyhráli jsme pak ještě čtyřikrát po sobě, jestli se nemýlím. Cítili jsme, že to přijde, věřili jsme jeden druhému. Byli jsme tým, jako rodina. Tohle jsem nikdy nezažil, aby se lidi takhle sjednotili. Celá země stála za námi. Obzvlášť v Rize. Bylo tak snadné hrát, protože nás lidi tlačili.“
Co vám k medailím dopomohlo jako týmu?
„Měli jsme ducha a srdce. Mohli jste to vidět. Někteří kluci blokovali střely i obličejem. Věděl jsem, že takhle to dokážeme. Nevím, jestli by se v tomhle turnaji našel tým, který bojoval jako ten náš. Bude to možná znít domýšlivě. Ale věřil jsem v každého jednotlivého hráče, co jsme v týmu měli, věděli jsme, že máme srdce, věřili jsme si a fandila nám celá země.“
Když Američané v zápase podruhé vyrovnali, co jste si říkali?
„Uklidňovali jsme se, že se nic neděje, ať neblázníme. Že se to může podařit, že se pořád musíme držet své hry a šance přijde. To se taky stalo. Šli jsme do prodloužení a dali gól.“ (zasměje se)
Jak vám bylo po vítězném gólu?
„Když jsme ho vstřelili? Jako bych vypnul. Zatmělo se mi nebo něco takového. Nevím. Nechtěl jsem uvěřit, co se stalo. To nemůžu ani teď. Je ohromné, co jsme dokázali. Nic lepšího nás nemohlo potkat.“
V hledišti to vypadalo, jako by vás celá země přijela podpořit až do Tampere, že?
„Ano! Spousta, spousta lidí. Ale jestli jste byli předtím v Rize, viděli jste, jak to lidi prožívali už tam. Hokej tolik milují a my jsme rádi, že jsou všichni šťastní a můžou se radovat. A podílet se na tom…no, to se slovy nedá popsat.“
