PŘÍMO Z TORONTA | Arénu v Torontu brázdil Martin Ručinský ve slušivém obleku, každou chvíli něco zařizoval. Jako generální manažer měl během Světového poháru na starosti pohodlí hráčů a podle jejich ohlasů v nové roli uspěl. Někdejší útočník ale varuje, že český hokej musí jít zase nahoru. „Jinak za pár let budeme spojení v týmu Evropy,“ odhaluje realitu.
Zase se Martin Ručinský dostal na velkou akci. Už ne jako postrach soupeřů, tentokrát pro něj byl Světový pohár z velké části i společenskou událostí, musel Česko reprezentovat jinak než góly a asistencemi. V rozhovoru pro Nedělní Sport nabídl generální manažer národního týmu hodnocení turnaje, na kterém Češi obsadili šesté místo.
Jak konečné umístění berete? Zápas s Američany mohl vypadat jinak, kdyby třeba ještě měli šanci postoupit a šlo o to kdo s koho. Ale když se ohlédneme zpětně, tak jsou výsledky nakonec možná lepší, než se očekávalo.
„Začnu od přípravy. V Rusku to bylo dobré, akorát jsem prohráli. Ale špatné to nebylo. Doma výborné i s vítězstvím na penalty. Makali jsme naplno a dostali jsme do toho i emoce. S mladými Američany jsme měli dobrý start, dostali se do vedení. Pak ale oni převzali otěže, občas měli drtivý tlak. Můžeme poděkovat gólmanům. Mohli nám ale dát šest gólů.“
Pojďme k turnaji samotnému.
„S Kanadou začátek výborný, jenže smolný gól zpoza branky nás nalomil a třetí po chybě zlomil. Pak už bylo na ledě jedno mužstvo a my jsme se ze zápasu úplně vytratili. Přestali jsme bruslit, vypadli ze systému. Jasně nás přehrávali a my zaslouženě prohráli.“
Jenže klíčový byl duel s Evropou. I díky jejímu vítězství nad USA, souhlasíte?
„Možná jsme právě tu tíhu okamžiku pocítili, neunesli. Byl to klíčový zápas, potřebovali jsme vyhrát a svázalo nám to nohy i ruce. Nehráli jsme a probudili se až po prvním inkasovaném gólu. Což je pozdě. Nakonec nám chyběl bod k postupu. Cením si výhry nad Amerikou.“
Z jakého důvodu nejvíc?
„Protože jsem klukům zdůrazňoval, jak moc je to důležité. Hráli jsme za národ, za ten dres. A pokud opouštíte turnaj s vítězstvím, tak je to vždycky s lepší náladou. Samozřejmě, nestačilo to a nemohli jsme nic změnit, ale potěšující to bylo. I proto, že jsme to zvládli bez zraněných Radka Faksy a Romana Červenky.“
Už jste o tom částečně mluvil. Ale neměla prohra s Kanadou na mužstvo až příliš velký vliv? Nenechali se jí srazit až příliš?
„Dostalo nás to dolů, asi jo. Jde i o to, jakým způsobem jsme to prohráli. Neměli jsme vůbec, absolutně šanci. Jasně nás přehráli a na kluky to možná trochu dolehlo. Pak ta tíha okamžiku vyústila v ustrašený, mátožný start proti Evropě. Hokej jsme začali hrát až v půlce.“
Když odbočíme od českého týmu, co vás na turnaji zaujalo?
„Moc mě bavili ti mladí kluci (Tým Severní Ameriky „23“). Viděl jsem všechny jejich zápasy a bylo to super. Jsou vyspělí, ve dvaadvaceti či třiadvaceti mají čtyři či pět let v NHL. Takže nebyli ani nezkušení. Opravdu vynikající hokej a ukázka toho, jakým směrem se ta hra ubírá. Všechno je o rychlosti a šikovnosti. Oni demonstrovali budoucnost hokeje. Radost je sledovat. Škoda že nešli dál.“
V extralize přitom stále hrají prim spíše hráči střední a starší generace.
„Těžko tohle můžu nějak široce posoudit, v mládeži se nijak neangažuji a tu problematiku neznám. Nicméně když jsem v lize hrál, tak tam ti osmnáctiletí kluci rozhodně nebyli takhle vyzrálí. Tady jsme viděli hotové hokejisty. Vyspělé takticky, připravené fyzicky. Naši kluci možná dospívají později, potřebují více času.“
Je teď NHL o to víc odskočená? Víc než v době, kdy jste v ní působil?
„Rozhodně. Změnila se takovým způsobem, že nemá konkurenci. Vždycky byla nejlepší. Ale teď se tu produkuje hokej z jiné planety, jsou úplně jinde. My se s tím absolutně nemůžeme srovnávat. Absolutně ne. Nevím, čím to je. Co tady dělají jiného, ale Kanaďané jsou prostě jinde.“
Ještě před dvanácti lety jste sem jeli strašit favority, porazili Švédy a Kanadu honili do prodloužení. Teď jsou ambice úplně někde jinde, hlavně nepropadnout. Co se stalo?
„Tohle už jsem říkal dávno před nástupem do této funkce. Musíme si nalít čistého vína, podívat se do zrcadla a říct si, že jsme ze silné čtyřky vypadli. Nepatříme tam. Jde o to, jak ten sestup zastavit a jak se vrátit zpátky. Vůbec nemůžeme srovnávat nás dneska a nás v roce 2004. Tehdy jsme měli úplně jiné hráče a měli jsme jich úplně jiné množství.“
A také kvality.
„Měli jsme tam nějaké role, hráli jsme první druhou formaci. Skoro všichni. Teď na to má Pleky (Tomáš Plekanec), Voras (Jakub Voráček). Občas Pasta (David Pastrňák) s Ondřejem Palátem. Dřív Aleš Hemský. Ale obecně jsme spíš jen v pozicích dělníků. Doba se změnila a náš hokej je na sestupu. Jde o to se zamyslet a něco udělat. Co nejrychleji se vrátit. Bude to trvat, ale pojďme začít.“
Hrozí, že jednou svůj tým nepostavíme?
„Proto o tom mluvím. Je nejvyšší čas se zamyslet. Já to nemohu soudit, protože do toho problému nevidím a nevím, jak se s naší mládeží pracuje. Ale pokud se něco nezmění, nezačneme ty hráče znovu vychovávat, tak za pár let budeme spojení v týmu Evropy. Stejně jako Slováci. Taková je realita.“
S tím souvisí i to, že český tým v zámoří tolik podceňovali. Bylo to tím, že neměl všechny hráče jen z NHL, případně měl takové, kteří moc prostoru nedostanou nebo zastávají v klubech jiné role, než měli plnit na Světovém poháru?
„Přesně, jak říkáte. Dívali se na nás podle toho, jaké mužstvo jsme měli na papíře. Jak jsem už říkal, v prvních dvou lajnách dneska od nás hraje v podstatě jen Voráček, Plekanec, Palát, Pastrňák, který hraje s Davidem Krejčím a ten nám vypadl, Hertl taky. Ono těch hráčů, kteří ve svých mužstvech zastávají klíčové role, už moc není. I z toho důvodu se na nás takhle koukali a pasovali nás na poslední místo. Ale pro nás to rozhodující moc nebylo. Já jsem klukům říkal , že hokej se nehraje na papíře, nýbrž na ledě. A chtěl jsem na nich jen to, aby na ledě nechali všechno, jak se říká lidově, jezdili po zadku, makali a bojovali, a když to tak bude, tak uvidíme, jaký bude výsledek. Takhle to dopadlo.“
Mohla být pro ně i motivace ukázat, že to tak není a že jsou lepší, než si jiní myslí?
„Jasně, ti kluci mohli tenhle turnaj využít částečně i k tomu, aby svým zaměstnavatelům v NHL ukázali, že taky můžou hrát, že si zaslouží dostat významnější pozici. A World Cup byl i jejich šance.“
Generálního manažera jste dělal poprvé. Jak jste se s funkcí sžil a jak jste se v ní cítil?
„Pro mě to samozřejmě byla nová věc, úplně něco jiného. Hrát hokej a pak dělat tohle, starat se o chod celého mužstva, to je něco úplně jiného. Ale myslím, že jsem to snad nějak zvládl, taky jsem k sobě měl Milana Hniličku, který v tom je už zběhlý. Plno administrativních věcí udělal za mě. Docela nám to spolu klapalo, neměli jsme vůbec žádný problém.“
A chtěl byste pokračovat?
„Turnaj pro nás skončil ve čtvrtek a já jsem tu funkci vzal jen pro World Cup. Taková byla dohoda mezi mnou, Tomášem Králem (prezident hokejového svazu) a Josefem Jandačem (hlavní kouč) s tím, že se uvidí po turnaji. Domluvili jsme se tak, že si za týden, za čtrnáct dní sedneme a promluvíme si o tom, uvidíme, co a jak. Taky jde o to, jestli druhá strana byla s mojí prací spokojena. Musíme to probrat a pak uděláme nějaké rozhodnutí.“
A byl jste rád, že jste se vrátil zase do světa NHL, do velkého hokeje, mezi lidi, které jste znal?
„To bylo perfektní. I kdybych pokračovat neměl, tak to byla skvělá zkušenost. Bylo to něco jiného, v čem jsem se musel zorientovat, ale mně se to strašně líbilo, byl jsem moc spokojený. Ta práce přinášela i to, že jsem komunikoval se svými bývalými spoluhráči nebo kluky, proti kterým jsem hrál. Jere Lehtinen pracoval pro finský nároďák, stejně tak Saku Koivu, Teemu Selänne. Byl tady Miro Šatan, jenž dělal to samé pro tým Evropy. Za Švédy tam byl Mats Sundin, jehož jsem taky potkal a se kterým jsem se bavil. Plno těchhle kluků jsem tady potkal v téhle rovině a bylo to hrozně fajn. Kdybych tohle nedělal, nevím, jestli bych na tyhle kluky vůbec ještě někdy narazil. To byla strašně fajn věc, to se mi líbilo.“
Jaké bylo stát na druhé straně a mluvit s hráči, aby přijeli, i když Světový pohár by asi odmítl málokdo? Dřív přemlouvali vás…
„Pro mě to byla strašně cenná zkušenost. Já jsem s kluky musel komunikovat někdy od března, s těmi, co byli nominovaní, jsem zůstával ve spojení. Díky tomu jsem se mezi ně vrátil, samozřejmě už ne jako jeden z nich, už jsem na druhé straně řeky. Ale v určitém smyslu je to takový návrat k ledu. Už nehraju, ovšem tak nějak mezi hokejisty funguju, byl jsem každý den mezi nimi nebo v kabině. Nikdo účast neodmítl, kromě Hudlera, kterého jsem oslovil, jakmile nám vypadl David Krejčí. Ten nakonec nechtěl jet, to k tomu však taky patří.“
Pokud je známo, Hudlera někteří lidé z realizačního týmu úplně nechtěli. Situace se však vyvrbila tak, že jste se ho nakonec museli doprošovat...
„Sestava týmu se nějakým způsobem vyvíjela, nějak jsme ji stavěli. Tak, jak jsme si řekli. Šlo o to, že Jirka je pro mě hráč, který musí hrát v prvních dvou lajnách a mít v mužstvu určitou roli, hrát na přesilovce. A my jsme pro něj ze začátku to místo neměli. Ale tím, že ze zdravotních důvodů vypadl David Krejčí, se pak pro něj to místo otevřelo. Takže jsem mu volal, jestli by měl zájem. Ale v podstatě ani nezvedl telefon a pak vzkázal po Petru Svobodovi (Hudlerův agent), že nechce jet. Já jsem to ani nějak neřešil. Potřeboval jsem jen vědět, jestli má zájem reprezentovat, nebo ne. Jakmile jsem se dozvěděl, že jet nechce, tak jsem to vzal jako směrodatné a vyřešili jsme to jinak. Já mu to nemám vůbec za zlé. Aspoň pokud můžu mluvit za sebe, nijak zle se na něj kvůli tomu nekoukám. Jirka je můj kamarád, známe se dlouho a přeju mu jenom to nejlepší. Má právo odmítnout jako každý a musí si to rozmyslet sám.“
Dal se jeho nezájem i pochopit, když zpočátku viděl, že o něj zájem nemáte a přišli jste až ve chvíli, kdy vám najednou byl dobrý? Nemohl se cítit dotčený?
„Já nevím. Jak říkám, volal jsem mu, ale vlastně jsme spolu ani nemluvili. Jakmile vzkázal přes agenta, že jet nechce, tak jsem to uzavřel a dál se tím nezabýval, protože jsme se potřebovali pohnout jinou cestou. Nemůžu říct, jestli ho chápu nebo ne, v takové situaci jsem jako hráč nikdy nebyl. Ale má na to právo a do hlavy mu nevidím. Za Kanadu byl taky donominovaný Corey Perry, což je vynikající hráč. Když se jim zranil Jamie Benn, tak zavolali jeho. To je každého věc, jeho osobní záležitost, jak se k tomu postaví. Těžko můžu hodnotit.“
Vy jste měli vlastně opačné starosti než jiné týmy, kde hráče museli spíš odmítat, kdežto vy jste je spíš sháněli, protože jich zase tolik nemáme a nebylo moc kde brát, navíc případné náhradníky jako Nestrašila nepustily kluby. Vidíte to taky tak?
„Co si budeme povídat, tolik hráčů v NHL nemáme, abychom měli tak příjemné problémy jako Kanada, která vlastně neví, koho má nominovat, protože těch hráčů je hodně. Myslím, že kdyby měli postavit tři mužstva, tak budou úplně vyrovnaná, velmi podobná. My jsme tenhle problém neměli, postavili jsme z našeho pohledu to nejsilnější mužstvo, jaké jsme postavit mohli. Doplnili jsme to ještě o Romana Červenku, Michala Birnera a Tomáše Kundrátka. Když vypadli David Krejčí, Tomáš Hertl a Radko Gudas, tak jsme to horko těžko dávali dohromady. Ale taková situace v našem hokeji momentálně je, hráčů už nemáme tolik, jako jsme mívali. To je realita, my se s tím museli nějak popasovat.“
