Nechce házet do placu silná slova. I přesto, že odehrál deset šampionátů a byl prototypem srdcaře, který národní tým neodmítá, tvrdí: „Nejsem hvězda, abych vyhlašoval, jestli je to konec v reprezentaci, nebo ne.“ Hokejový útočník Tomáš Plekanec, dlouholetý kapitán, si ale myslí, že v Paříži opravdu odehrál poslední velký turnaj. A po sedmém místu nemá zrovna nejlepší vzpomínky…
Když po květnovém prohraném čtvrtfinále s Rusy (0:3) promlouval s novináři, tiše vykládal, že je to pro něj nejspíš reprezentační konečná. Teď, s chladnou hlavou a odstupem, to vidí podobně. I když natvrdo to neřekne, na to je moc skromný. „To může říkat Jarda Jágr. Ale ne já,“ tvrdí v rozhovoru pro Sport, v němž rozebírá i třináctileté působení v Montrealu, nejslavnějším hokejovém klubu světa.
Když se vrátíme k tomu, co jste říkal v emocích po prohraném čtvrtfinále, tak jak to vidíte teď?
„Ale já jsem nebyl v emocích, prostě jsem řekl, že mám věk a je na čase, aby jezdili mladší kluci. Nebylo to nic extra zajímavého.“
U vás, dlouholeté opory, přeci ano.
„Ale někdy to musí být poslední mistrovství, ne? Je spousta mladých kluků, kteří by měli dostávat šanci. Děje se to všude ve světě. I v nároďáku, takový je prostě trend. Je vidět, že ti mladší na to výkonnost mají, hlavně při šampionátech, kde je širší led.“
Dobře, ale jak to tedy myslíte? Skončil jste v reprezentaci, nebo ne?
„Já myslím, že jo. Ale nepovažuju se za nějakou hvězdu, abych veřejně vyhlašoval konec v reprezentaci.“
Ne? Vždyť jste odehrál deset šampionátů, dvě olympiády i Světový pohár…
„Ale znovu říkám, nemyslím si, že jsem ten, který by měl vyhlašovat, jestli je konec, nebo není. To může někdo jako Jarda Jágr. Nebo jiná hvězda. Ne já. Abych něco takového prohlašoval… To bych si nedovolil. To musejí rozhodnout trenéři.“
Jaký je tedy váš aktuální postoj?
„Myslím si, že je konec. Prostě mi bude pětatřicet let, je hodně mladších hráčů. Jo, když budu mít super výkonnost, za sebou výbornou sezonu a trenér mě bude chtít, asi ještě někdy pojedu. Ale vyhlašovat konec… To bych si nedovolil.“
Když to shrneme, definitivně jste nevyloučil, že byste ještě někdy hrál. Ale už to nebude tak automatické, že se vždycky seberete a budete reprezentovat… Je to tak?
„Teď říkám, že si myslím, že to bylo moje poslední mistrovství. A víc bych to nechtěl rozebírat, cítím, že mám nějaký věk, je čas pro mladší. Aby dostávali šanci a věděli, že to stojí na nich.“
Ne každý byl takový oddaný reprezentant, který nikdy neodmítl. Těšilo vás, že tohle fanoušci dokázali ocenit?
„Já jsem ale na to takhle nekoukal, že bych chtěl hrát, aby si toho někdo vážil. Pro mě to bylo automatický. Vyrostl jsem na Kladně, pro mě byl největší sen hrát v reprezentaci. Ne v NHL. O ní jsem v mládí nic nevěděl. No a odmítnout nároďák? Proč jako? Pro mě to nepřicházelo v úvahu, ale nebral jsem to jako nějaké gesto. Že bych si říkal: Pojedu, lidi mě budou mít rádi. To vůbec ne. To bylo o tom, že jsem si chtěl splnit dětské sny, moc jsem si vážil toho, že jsem mohl reprezentovat. Jak už jsem říkal, v dětství jsem měl touhu nosit národní dres. Dnešní děti naopak sní o NHL, protože o ní vědí všechno. My nevěděli nic.“
Máte někde doma vyvěšené dresy s kapitánským céčkem? Na památku?
„Něco mám, ale zatím na ně nekoukám. Ten čas třeba jednou přijde.“
Na MS jsem neměl formu
Jestli jste opravdu v Paříži odehrál poslední mistrovství, tak jste ho zakončil ve čtvrté lajně, kam vás trenéři před čtvrtfinále zařadili. Zaznívaly názory, že to bylo nedůstojné. Jaký je váš pohled s odstupem?
„Neměl jsem s tím žádný problém. Neměl jsem žádnou formu, což je potřeba si přiznat. Takže si myslím, že se trenéři rozhodli naprosto správně. Dělal jsem, co jsem mohl, abych co nejvíc pomohl, ale nebylo to dostatečný. Proto přišel tenhle krok.“
Takže jste to vzal v pohodě?
„No jasně. Ono se pořád řeší, jestli je někdo první, druhá nebo čtvrtá formace. Ale v dnešním hokeji už je to jedno. Pro mě je důležitý, v jakých situacích chodíš na led, jestli jsou to momenty, kdy můžeš dát mužstvu co nejvíc. Jak jsou dlouhá střídání, kolik hraješ minut, to jsou detaily, které rozhodují. A ne, v jaký lajně hraješ.“
Je pravda, že i tak jste byl hodně vytížený.
„Odehrál jsem v tom čtvrtfinále dost minut (15:12), navíc jsem hrál s kluky, kteří měli formu. Takže pro mě to žádná degradace nebyla. Spíš to bylo o tom, že trenéři potřebovali k hráčům, kteří měli dávat góly, dát kluky, kteří jim k tomu mohli pomoct víc než v tu chvíli já.“
Spíš se zdálo, že jste chyběl v přesilovkové formaci. V ní jste ve čtvrtfinále zůstat mohl…
„Ale já jsem při početní výhodě neměl žádnou roli, že by to na mně stálo. Předtím jsme nějaké góly na turnaji při přesilovkách dali, ale nepadaly mojí zásluhou. Takže to, že jsem na přesilovce nebyl, nemělo vliv na to, že v těch rozhodujících momentech jsme při nich gól nedali.“
Jak vůbec s odstupem hodnotíte celkové sedmé místo?
„Nemůžeme být spokojení, to je jasný. Naše výkony neodpovídaly tomu, abychom měli šanci uspět. Šly dolů. Nebylo to ono, takže kritika musela přijít.“
Jak jste ji hodnotil?
„Nečetl jsem všechno, protože jsem si po sezoně potřeboval odpočinout, opravdu to bylo náročný. Jak fyzicky, tak psychicky. Takže jsem si vypnul telefon. A dostalo se ke mně jenom něco. I když vím, že se toho u vás ve Sportu napsalo dost, hodně lidí se k tomu vyjadřovalo.“
Co jste říkal na názory hokejového světáka Petra Nedvěda, kterému se nezdálo, že se trenéři pokoušeli implantovat moc kanadských prvků? Prý kdyby si Kanada postavila na střídačku žirafu, Češi ji tam za chvíli mají taky.
„Víte… (přemýšlí) Sice jsem to četl, ale je hrozně těžké pro mě to komentovat.“
Proč?
„Protože už si to opravdu nevybavuju dopodrobna. Teď si dáváme oběd v hospodě, takže odsud je těžké všechno hodnotit. Už to nemám v živé paměti. Vždycky je lepší debata z očí do očí, můžeme na sebe navzájem reagovat. A nejde jenom o Méďu, ale třeba i o další lidi, kteří na to měli svůj pohled. Třeba pan Bukač. Všem bych mohl dát z 99 procent za pravdu, ale vždycky je lepší osobní debata.“
A neměl jste pocit, že trenéři opravdu přinesli až moc kanadských prvků? I část povelů probíhala v angličtině.
„To je vyloženě na trenérech, jak to vedou. Když se to někomu nelíbí, může přijít a říct, že tomu v angličtině nerozumí. Jsme český nároďák, tak bychom to měli říkat česky, asi jo… To je pravda. Ale zase bych to nějak nehrotil, nebylo to tak, že jsme mezi sebou mluvili anglicky… Šlo jenom o nějaké výrazy při poradách. A navíc – pokud by se to mužstvu nelíbilo, můžou se hráči sebrat a říct: Takhle to nechceme. Ale nemyslím si, že by to pro hráče byl nějaký problém. Když se něco objevilo, vždycky jsme se dokázali domluvit.“
Kritika v Česku a Kanadě je jiná
Hlavní trenér Josef Jandač nechtěl pro Sport na kritiku po mistrovství reagovat s tím, že bychom měli dát spíše prostor hráčům, kteří u toho byli, aby to zhodnotili. Totéž si myslí i asistent Václav Prospal. Tak se ptám vás… Co jste říkal obecně o stylu koučinku?
„Když jste zmínil Vencu Prospala, který toho v NHL spoustu odehrál, tak ten to opravdu dělal v duchu NHL. Bylo to podobný, všechno to bylo propracovaný.“
Třináct let působíte v Montrealu, nejsledovanějším klubu světa, v němž jsou hráči pod obrovským mediálním tlakem. Můžete to porovnat s tím, co jste prožíval v Česku po šampionátech? Je to v něčem jiné?
(delší dobu přemýšlí) „Hlavně je třeba říct, že v Kanadě nečtu noviny, to jsem se odnaučil během druhého roku, co jsem tam byl. Ale vždycky se to k tobě nějak dostane.“
Jak?
„Prostě jakkoliv. Nemá cenu říkat, že o tom člověk neví, i když si to sám nepřečte. To ani nejde. Tam jsou hokejem všichni tak pobláznění, že ti to někdo řekne. Nebo to na těch lidech kolem poznáš. Máš třeba nejlepšího kamaráda, který se s tebou normálně baví o něčem jiném, ale stejně z něj vycítíš, že se něco děje. Aniž by sám chtěl něco říct. Prostě to na něm vidíš.“
A kdybyste to měl porovnat s Českem?
„Těžko říct…“
Nějaký dojem z toho musíte mít, ne?
„Přijde mi, že možná je ta kritika u nás jiná. Kritizuje se jenom proto, aby se něco zkritizovalo. Proto, že se něco musí najít. Tak se na někoho hodí špína. Aby si to lidi koupili, aby to vyvolalo další reakce.“
To v Kanadě podle vás není?
„Tam se ohodnotí výkon hráče, dál se v tom nikdo nešťourá. Nic se za tím nehledá. Napíše se: Jo, ten a ten hrál blbě, musí se zlepšit, protože je štědře placený, takže musí podávat lepší výkony. Tečka. Má to hlavu a patu. Tady mi přijde, že se kritizuje i proto, abychom měli radost z toho, že se někomu něco nepovedlo. Ale zase nevím, jestli jsem povolaný k tomu, abych to porovnával.“
Podle mě ano, málokdo toho za národní tým odehrál tolik, co vy.
„Někdy mám pocit, že když vyhrajeme zlato, tak jsme ho vyhráli celý národ. Je to velká sláva. A když je sedmé místo, tak mediálně to podle mě vyzní tak, že jenom ti hráči jsou pitomci. Aspoň to na mě působí z těch nejrůznějších názorů a blogů, které jsou po webech. Ale víc bych se v tom nechtěl patlat. Aby to někdo blbě nepochopil… Prostě v Kanadě jste buď vyhráli, nebo ne. Buď hrajete dobře, nebo ne. Když blbě, v novinách se na to upozorní, protože za to berete velký peníze. A každý hráč to dobře ví. Protože je taky důležité, aby každý uměl přijmout kritiku. Aby uměl vystoupit a říct: Jo, posral jsem to, musím být lepší! Postavit se k tomu čelem je třeba. Ale to už je na každém, ať si to srovná. Těžko to někoho člověk může učit přes noviny.“
Stalo se, že jste se v zámoří s nějakým novinářem pohádal?
„Nejsem konfliktní typ.“
Ale přesto?
„S nikým se nehádám, i když je pravda, že občas jsem dal najevo něco, co se mi nelíbilo. Pokud se to ke mně dostalo. Ale jinak tam vládne opravdu profesionální prostředí. Nikdo si nedovolí něco, co by se vymykalo.“
Když se ještě vrátíme k šampionátu, co jste říkal na Davida Pastrňáka? Byl sice nejproduktivnějším hráčem, ale i na něj se ozývala kritika.
„Očekávání jsou někdy až moc velká, není to jednoduché. Už jenom tím, že jel na mistrovství, i když neměl smlouvu, všechny překvapil. Ukázal, že hokej miluje. Je to na něm vidět i při hře, jak se na ledě baví. Je to výborný hokejista, jeden z hráčů, na kterém to bude stát. Mistrovství se nepovedlo nějak extra nikomu z nás, ale on příště bude náš nejlepší hráč. On je tím, na kom bude nároďák v budoucnu stát nejvíc. Na tom nic nemění ani jedno nepovedené mistrovství… I když v jeho případě šlo spíše o hodnocení lidí zvenčí. Pořád ve dvaceti letech body udělal, zařizoval góly. Takže všechno je relativní.“
Chci dokázat, že jsem měl v NHL jen blbou sezonu
Pojďme na chvíli k NHL. Vám se poslední sezona v Montrealu nepovedla podle představ, o to větší odhodlání ve vás doutná, aby ta další byla lepší?
„Určitě ano. Člověk chce dokázat, že to byla jedna blbá sezona. A chce se vrátit silnější, lepší. Ale záleží na hrozně věcech, já můžu ovlivnit jenom to, jak se připravím.“
Už jste si sám v sobě zanalyzoval, proč to naposledy nebylo ideální?
„Udělal jsem všechno, co jsem mohl, ale nedařilo se. Tak to někdy bývá. Má to každý hráč. Byla spousta věcí, které jsem nemohl ovlivnit, takže člověk v tu chvíli musí udělat maximum, aby pomohl, jak to jenom jde. Spíš si myslím, že jsem se s tím měl poprat daleko líp, než jsem se s tím popral. Ale už to neřeším, je důležité otočit list a být do dalšího roku pozitivní. Poučit se. Vědět, čím si člověk prošel, a být připravený, že to může být podobné, nebo lepší. A makat.“
Když se k tomu ještě vrátím, sám jste říkal, že jste se s tím nepopral, takže jste se zbytečně stresoval?
„Někdy se ti nedaří, máš nějaká očekávání, která nemůžeš splnit. Z jakýchkoliv příčin. Což je potom frustrující. Protože děláš, co můžeš, ale nejde to. Tohle se ale stává každýmu.“
NHL nedávno vyhlásila deset nejlepších bránících útočníků a vy jste v žebříčku nechyběl. To potěší, ne?
„Chvála vždycky potěší, stejně jako nepotěší kritika. Ale hráč si s tím musí poradit. S obojím. S tím nemám problém. Zvlášť v Montrealu…“
Jak jste prožíval, že vás Canadiens nechránili a mohl po vás sáhnout nový klub Las Vegas?
„Bylo to dost utajované, měl jsem jenom kusé zprávy. Ukázalo se, že manažeři Vegas z toho chtěli vyždímat co nejvíc mladých hráčů. Takže šance, že by si vybrali mě, už vzhledem ke smlouvě nebo věku, nebyla moc velká.“
Takže jste rád, že zůstáváte, nebo byste raději uvítal změnu?
„Jsem rád, že jsem zůstal, v Montrealu jsem spokojený. I když kdo ví, co se bude dít dál.“
A necítil jste sám na sobě, že byste nějaký nový impuls potřeboval?
„Ale když si vezmu Canadiens, máme od průběhu minulé sezony nového trenéra (Clauda Juliena), navíc hodně jiných hráčů, takže se dá říct, že tam bude zase trochu jiná atmosféra. Za těch třináct let, co jsem tam, jsou vlastně už dva nebo tři nové týmy, není to tak, že bych byl pořád v tom stejném. Jsem tam spokojený, navíc malej začne chodit do školy. I v tom je to jednodušší, nakonec jsem rád, jak to dopadlo.“
Trenéra Juliena, jenž přišel z Bostonu, jste zažil v mládí. Jak se změnil?
„Už si ani nepamatuju, jaký to bylo dřív, začínal jsem. Každopádně se mi vrací základy, které do mě hustil. Ty se nemění.“
Po příští sezoně vám končí kontrakt, jak to vnímáte?
„Teď nijak. Záleží na sezoně, jak se bude dařit, jak se budu cítit.“
Nejste malinko nervózní z toho, když teď kolem sebe vidíte, že i hráči kolem pětatřiceti let špatně v NHL shánějí práci?
„Na to teď nemyslím. Navíc se cítím dobře. Věk nezastavíš, ale dokud ti to bude bruslit, dá se to hrát. A v tomto ohledu jsem na tom zatím dobře. Jakmile začneš být pomalý, budeš hůř reagovat, bude to těžší. Musím zaklepat, ani zranění nejsou, takže snad to ještě nějaký ten pátek vydrží.“
Je pro vás sen, abyste vydržel celou kariéru v Montrealu?
„Vždyť u mě už to platí, ne? (usměje se) Kdo ví, kolik mi toho zbývá… Uvidíme, to se nedá ovlivnit. Každopádně jsem hrozně rád, že jsem tam vydržel tak dlouho. To bych si na začátku absolutně nedovedl představit. Když tam vydržím ještě rok, dva, bude to super. Když ne, nedá se nic dělat. Otočí se list a půjdu jinam.“
V klubu už jste legendou, jste mezi deseti hráči, kteří za Canadiens odehráli nejvíce zápasů. Takže už probíhají nějaká neoficiální jednání o novém kontraktu?
„Ne, vůbec ne. Pro klub je hlavně důležité řešit budoucnost, aby měli zajištěné hráče, kteří jdou do nejlepších let. Aby to kolem nich mohli postavit. O mě vůbec nejde, u nás starších hráčů už vědí, co mohou čekat. A zjistí se, jestli nás budou moct využít, nebo ne.“
Proč podle vás veteráni mají problémy s tím, aby je někdo podepsal? Je to opravdu všechno jenom v rychlosti?
„Z hokejového hlediska určitě ano. Každým rokem je to rychlejší a rychlejší. Když přijdou mladí kluci do ligy, jsou obrovsky natrénovaní. Vidíš v posilovně osmnáctiletého kluka a on vypadá, že je mu pětadvacet. Je to jiné než dřív. Dneska má každý osobního kondičního kouče, stravu, všechno kolem. Takový je trend.“
Jste překvapený, že hráči jako Jágr, Iginla nebo Doan jsou stále bez angažmá?
„Záleží na potřebách týmu. Podívej na jiné kluky. Marleau (37 let) nebo Thornton (38). To jsou kluci, kteří taky mají svoje roky, ale podepsali neskutečný smlouvy. Zaslouženě. Takže záleží, jak jsi platný pro tým, jak se mu hodíš. Jestli ti může dát místo, jaké chceš. Takže to není jenom o věku, i když je důležitý.“
Myslíte si, že Jágr v NHL ještě zůstane?
„Nemám tušení. Hrozně to bude záležet na týmu, do kterého by se mohl hodit. Že mu může dát roli, ve které by mohl být úspěšný a ve které by nejvíc pomohl. Do začátku kempů je ještě čas, takže by mě nepřekvapilo, kdyby někde podepsal. Uvidíme, mohou přijít zranění, takže najednou se pro něj situace změní. Myslím si, že jednoznačně by měl nějakému mužstvu pořád co dát. Má na to.“
