Před patnácti lety to bouchlo. Zbyněk Irgl netušenou kličkou ošálil brankáře Sokolova a podceňovaný národní tým vyřachl esa v čele s Ovečkinem, Malkinem a Mozjakinem. Češi ve čtvrtfinále MS 2006 senzačně skolili hvězdami přecpaného ruského medvěda a rozjeli s gustem svou stříbrnou pouť. Tehdejší partu měl na starost Alois Hadamczik. „Tým plný nováčků se proměnil ve skvělou partu bojovníků a osobností,“ vzpomíná dnes pro iSport Premium někdejší úspěšný kouč na velmi cenný úlovek do vitríny českých hokejových dějin.
Co se vám vybaví při zmínce o Rize 2006?
„Že se pod tlakem dělají nejlepší výsledky.“
Myslíte po předchozím bronzovém olympijském Turínu?
„Ano. Třetí místo se tehdy bralo jako špatný výsledek. Ačkoli jsme přivezli medaili, pro mnohé to bylo málo. Náladu mi tenkrát zvedl až telefonát legendárního trenéra Luďka Bukače. Říkal mi, ať si z toho nic nedělám, že turínskou placku ocení až čas. A že se jednou na ni bude hodně vzpomínat. A měl pravdu. Pan Bukač byl světová legenda, tímto hovorem mi vlil novou krev do žil. Začal jsem skládat s chutí tým pro Rigu. Nejprve tým trenérský.“
Proč jste se tenkrát rozloučil s asistenty Mojmírem Trličíkem a Ondřejem Weissmannem?
„To už můžu říci na rovinu. Na olympiádě sehráli špinavou, vyloženě hnusnou roli. Dál jsem s nimi už nechtěl spolupracovat. Svaz mi poskytl možnost vybrat si nové spolupracovníky. Měl jsem obrovské štěstí na výběr. Pepa Paleček a Franta Musil odvedli perfektní práci. Maximálně loajální profesionálové. Mysleli jen na úspěch, na společnou práci, na nic jiného. Po stránce charakteru jsem si nemohl vybrat lépe. Pepa Paleček byl zkušený trenér, Franta do toho vnášel emoce, byl impulsivní. Však ho znáte…“ (usmívá se)
Na jaře roku 2006 bylo celkem rychle jasné, že velcí hráči z NHL si po Turínu vezmou volno a vy se budete muset spolehnout na neokoukané tváře. Jak jste to mužstvo stavěl?
„Když se tehdy někdo omluvil, psalo se, že je to kvůli mně. Dnes se omluví patnáct, dvacet lidí a bere se to normálně. Ale to už je pryč… Do Rigy jsme jeli snad se sedmnácti nováčky na mistrovství. Neměli jsme velké ambice, ale nechyběla nám touha. Podobně jako klukům pod Ivanem Hlinkou v Naganu. Ve skutečnosti tehdy všichni doufali, že budou do šestého místa. A byl z toho největší úspěch našich hokejových dějin. V Rize jsme se chtěli patřičně předvést, ale moc velké důvěry veřejnosti jsme se zprvu netěšili.“
Vybavuju si první duel s domácími Lotyši. Větší bengál na tribunách jsem do té doby nezaznamenal… Co vy?
„Šílené. Už po příjezdu nás Finové a Švédové upozorňovali, co nás proti domácím čeká. Že nebude slyšet vlastního slova. A měli pravdu. Ten zápas jsme zremizovali, postupně se rozehráli. Až jsme najednou byli ve finále.“
K tomu se ještě vrátíme. Cítil jste postupem času, jak si tým sedá?
„Ano. Měli jsme několik vynikajících lídrů. Především kapitána Davida Výborného. Výborný člověk, výborný hráč s obrovskou kariérou v reprezentaci i v klubech. Hrál jako z partesu. Měl mimořádnou sezonu. Obrovské penzum práce odvedl Tomáš Kaberle, k nim se pak přidali noví kluci jako Zbyněk Michálek, Tomáš Plekanec, Honza Bulis. Zapomenout nesmím na Martina Erata nebo Jardu Hlinku, Honzu Hlaváče. Kolem této skupiny hráčů se nabalovali další.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
