Straka o konci, nástupcích i Pešánovi: Zbytečná kritika, hodně mě naučil
S národním týmem má jako hráč dvě zlata, včetně slavného triumfu v Naganu, na olympiádě v Turíně přidal bronz. Titul vyválčil i s Plzní, kterou úspěšně vede z pozice šéfa a majitele. Ovšem na trenérské lavici u reprezentace to nebyla žádná sláva. Martin Straka, někdejší útočník a dvorní centr Jaromíra Jágra, v roli asistenta Filipa Pešána (spolu s Jaroslavem Špačkem) úspěch nezažil. Jeho mise je minulostí. „Hned po Pekingu jsem věděl, že skončím,“ říká v rozhovoru pro iSport Premium.
Poslední týdny měl Martin Straka pořádný zápřah. Z pozice plzeňkého majitele bojoval, aby jeho extraligový klub přežil těžkou covidou dobu, s reprezentací pak usiloval o návrat na výsluní. To ovšem neklaplo. „Ale ničeho nelituju,“ odmítá 49letý olympijský šampion a mistr světa z Vídně z roku 2005, že by ho mrzelo, že dvakrát odmítl vést reprezentaci jako hlavní kouč. A pak, když kývl na roli asistenta, to takhle dopadlo… Spolupráci s Filipem Pešánem si pochvaluje.
Jak konec u národního týmu berete?
„Mrzí mě to. Určitě jsem čekal, že uspějeme, s tím jsem do toho šel… Je to zklamání, nedokázali jsme nic. Chtěli jsme úspěch, který se nedostavil, takže je logický, že přišel konec.“
Tušil jste to hned po neúspěšném vystoupení na olympiádě v Pekingu?
„Jasně. Já jsem tam s tím i odjížděl. Že buď budeme úspěšní, nebo skončím. Nebyla žádná jiná možnost. Nevedlo se nám, už minulé mistrovství světa bylo zklamání. Ani turnaje v rámci Euro Hockey Tour na začátku sezony nebyly dobré, nic jsme tam neukázali. Vyvrcholilo to olympiádou, kde přišel další neúspěch a zklamání.“
Takže jste byl sám za sebe rozhodnutý, že skončíte? Nebo jste čekal, jak se zachová hlavní kouč Filip Pešán?
„Řešil jsem to i sám v sobě, člověk musí mít nějakou sebereflexi. Pokud mám mluvit za sebe, tak jsem věděl, že jsem byl neúspěšný a chci skončit. Bylo to nejhorší umístění v historii, nedostali jsme se ani do čtvrtfinále. Takže nebylo co řešit.“
Proč to na olympiádě nedopadlo líp?
„Těch věcí je víc, prostě nedokážeme zvládnout klíčové momenty. Vždycky dostaneme blbý gól. Tím to nechci házet na gólmana, ale tak to je. Další problém – když jde do tuhého a máme první oslabení, tak zase stejný scénář. Inkasujeme… Teď to bylo smolné, puk se měl odrazit někam do kouta, ale šlo to od nohy do tyčky, pak se to vrátilo. Sice smůla, ale je to scénář, který nás sráží delší dobu. Za stavu 1:2 máme přesilovku, ale nevyužijeme ji. Gól při ní dáme, až když je to 1:4, a nic to neřeší.“
Přitom času na to, abyste osmifinále se Švýcary ještě zvrátili, bylo dost.
„Ano. Skoro padesát minut. Jenže jsme pak nervózní, začneme zakopávat, padat, nejsme schopní si nahrát puk. Tohle musíme zvládat lépe i my jako trenéři.“
Není to první rok, podobný scénář se v klíčových zápasech české reprezentace pravidelně opakuje. Není to tak, že hráči už dopředu z toho mají strach?
„Ale k tomu přec není důvod! Kluci jsou zkušení, hrají ve vyspělých klubech. Není důvod k panice, protože zápas se nějak vyvíjí. Navíc i v tom osmifinále jsme měli pořád dost času s tím něco udělat. Naopak by to mužstvo mělo nakopnout ještě k lepšímu výkonu. Jako jsme to viděli, když jsme hráli s Ruskem. Prohrávali 2:4, kopli do toho a během chvíle se to otočilo… Takže nebyl důvod k panice. Kdyby bylo pět minut do konce, je to něco jiného. Ale my jsme jich měli skoro padesát. Jenže znervózníme, a nedokážeme se z toho dostat.“
Přitom hokejisté ve svých klubech hrají důležité role, které zvládají. V reprezentaci ne.
„To je asi práce
