Tohle bude buď velký úspěch, anebo velký průšvih. Radim Rulík tedy volil jadrnější výraz. Jeho slova z mistrovství světa 2005 se však ozvěnou vracela i při čtvrteční inauguraci, kdy chtěl na příkladu zlaté Vídně a předchozího šampionátu v Praze vyjádřit, jak tenká hranice dělí triumf od propadáku. Tenkrát u reprezentace dělal asistenta, nyní ji povede jako hlavní kouč. Ale rozmezí mezi slávou a zatracením je pořád stejně vrtkavé.
Kariho Jalonena střídá Radim Rulík s trenérským štábem, pod jehož vedením se na přelomu roku stal z české dvacítky nezadržitelný válec. Junioři si vyšlápli i na Kanadu, v play off přešli přes Švédy a ve finále trýznili javorové listy, než rozhodla jedna chyba. Jalonen byl tehdy taky na místě, byť jako pozorovatel a poradce.
Z hlediska služebního postupu a zachování posloupnosti je Rulíkovo povýšení logické. Sám si přál, aby s jeho týmem spolupracoval nový trenér dvacítky Patrik Augusta a po příštím mistrovství světa juniorů se k němu přidal. Děje se to téměř ve všech vyspělých hokejových zemích. Ale málokde se stalo, aby se kolem toho spustilo tolik štěkotu, lží, ústrků, svárů a nepravostí.
Trenéři pak vypadali jako jezdci na šachovnici mocných v zákulisí. „Lidi mě bombardovali a já skoro nic nevěděl. Vnímal jsem to, ale řešil jsem jen juniorskou reprezentaci. Jsem moc rád, že to takhle dopadlo a že naše práce nezůstala bez odezvy,“ uvedl kouč stříbrné dvacítky Rulík, poté, co byl oficiálně představen jako nástupce Kariho Jalonena.
„Samozřejmě, úplně hloupej nejsem. Ale víc to komentovat opravdu nechci,“ reagoval na dotaz, jak vnímal dusnou atmosféru i v důsledku tragické komunikace svazu. Rulík teď může třeba vypadat jako ten, který vyštval Jalonena. Přitom chce jen dělat co nejlíp svou práci a daří se mu to. Podle vlastních slov byl osloven teprve před týdnem a ještě ve čtvrtek netušil, jak se výkonný výbor rozhodne. Za stínového kouče reprezentace však byl považován už dlouho.
Nabídka vést reprezentaci se neodmítá, Rulíkovou podmínkou jen bylo, aby ho následoval i kompletní realizační tým dvacítky, do nějž patří Jiří Kalous, Marek Židlický a Ondřej Pavelec. „Chceme hrát jinak. Prezentovat se hokejem, který jsme předváděli na mistrovství dvacítek, a zvedat diváky ze sedaček. Aktivní celoplošný hokej, sebevědomý tým a tlak do brány. Nesmí chybět ani reagování na hru soupeře a disciplína.“ Tak zněl první vzkaz nového trenéra národního týmu po oficiálním představení.
Uzavřel dvouletou smlouvu s roční opcí, kterou může v případě spokojenosti svaz uplatnit. „Plánujeme na turnaje Euro Hockey Tour vytvořit kostru mužstva, kterou moc nebudeme měnit. Jen kvůli zranění nebo poklesu formy. Na letošním šampionátu jsme měli úplné minimum hráčů z NHL. Zmapujeme všechny. Ze zámoří neopomeneme ani jedno jméno. Ale přichází další vlivy. Účast v play off, zdravotní prohlídky. Musíme koukat i do AHL. Máme tam prospekty jako Jirka Kulich i další hráče z dvacítky,“ předeslal Rulík.
Na tyhle věci výkonný výbor slyšel. Vize načrtnutá jím a asistentem Kalousem hokejové ministerstvo přesvědčila. Na rozdíl od zprávy, již měl vypracovat dosavadní generální manažer Martin Havlát s Karim Jalonenem. Umístění nazývané historickým neúspěchem taky pomohlo. Kdyby přitom Němci ze čtvrtého místa ve skupině nevyřadili Švýcary, nebyli by Češi osmí, nýbrž sedmí jako několikrát předtím.
Když mladíci v českém dresu na přelomu roku v Halifaxu spustili erupci nadšení a všechny pobláznili, osmapadesátiletý rodák z Ostrova nad Ohří se stal jedním z nejžádanějších trenérů v zemi. Na radaru národního týmu byl Rulík několikrát. Najednou vyvstala i otázka, zda by se mohl stát nástupcem Kariho Jalonena. „Výsledky práce Radima opravňují na to myslet,“ řekl tehdy šéf svazu Alois Hadamczik.
Rulík už dokázal dost a taky měl nejlepší lektory. Jeho trenérskou osobnost tvarovali Jaroslav Holík, Marek Sýkora, Ivan Hlinka. Jako pravá ruka prvního z nich byl v roce 2000 u zlatého triumfu dvacítek. Hlinka si ho vybral na štaci v ruském Omsku. Coby asistent pomáhal Vladimíru Růžičkovi na začátku sezony 2002/05 při skvělém Světovém poháru a na jejím konci k zisku zlata ve Vídni. Už v roce 2002 byl konzultantem při vítězném moskevském Baltika Cupu a v prosinci 2004 vedl na Rosno Cupu národní tým jako hlavní.
Několikrát se potkal v klubech s Miloslavem Hořavou. Litvínov dotlačili k historickému titulu v extralize. Rulík trénoval v Karlových Varech, Plzni, rozjížděl popradského Lva v KHL, pomáhal vytáhnout Mladou Boleslav z extraligového sklepa do horních pater. Prožil velké úspěchy, stejně jako zklamání a zvláštní konce, včetně povinného sledování zbytku play off po vyřazení se Spartou. Tak to chodí.
Nečekaný konec ho překvapil naposledy v Pardubicích. Poroučel se po jasném vítězství v základní části a porážce s Třincem v sedmém semifinále. Dynamo mezitím přivedlo Václava Varaďu. Strůjce juniorského obrození Rulík se tak stal hlavním favoritem na místo u reprezentačního áčka. Napřed ho ale znovu pověřili vedením dvacítky. Spekulovalo se o návratu do Sparty, ta si však vzpomněla na Pavla Grosse. Takže Rulík byl nakonec celkem jasná volba.
Jako mistr elektrikářů pracoval v palivovém kombinátu, uživil by se jako stavař. Hraje na kytaru a lesní roh. Stříbrem s juniorkou i tím, co předváděla na ledě, vrátil víru a naději. Rulík je výborný trenér, ale nikoli spasitel. Není zlomocný, ale ani všemocný. Možná změní herní tvář národního týmu, mužstvo zvedne fanoušky z gaučů a sedadel. Ve stavu, v jakém se český hokej nachází, je však úspěch dál než v době zlaté Vídně. Ale pořád platí, že to vyjde tak, nebo tak. Radim Rulík to ví.
