Lásková popisovala zklamání: Hodně pláče, hodně stesku... Fanoušci si medaili zasloužili
Přes rok nenaskočila do zápasu, po operaci kolene se dávala dohromady. Obránkyně Dominika Lásková odehrála tři utkání za Montreal až na začátku března, chuť si chtěla spravit na domácím mistrovství světa. Po posledním utkání ale opouštěla budějovický led v slzách. Češky ztratily proti Finsku třígólové vedení a přišly o bronzové medaile. „Není jednoduché se vracet po zranění, fyzička nebyla ideální. Bojovala jsem ale, co jsem mohla, abych pomohla týmu,“ vyprávěla smutná reprezentantka po prohře 3:4 v prodloužení.
Jaké jsou první pocity těsně po utkání o bronz?
„Výsledek samozřejmě není takový, jaký jsme chtěly. Takže hodně, hodně pláče, hodně stesku. Je to těžké, ale je to součástí sportu. Bohužel to nedopadlo tak, jak jsme chtěly.“
Po utkání jste chvíli sama stála na modré čáře a koukala na slavící soupeřky. Co se vám honilo hlavou?
„Jsem zastánce respektu. Bohužel to vyšlo tak, jak to vyšlo. Vyhrály Finky, ve finále byly lepší než my, měly lepší koncovku. Stát na modré a ukázat jim respekt je součástí sportu. Někdo to musel začít a stoupnout si tam první.“
Je to jedna z nejtěžších porážek v kariéře?
„Stoprocentně to byla jedna z nejtěžších porážek. Myslím si, že to v nás bude sedět hodně dlouho a doufám, že nám to pomůže se zlepšit.“
Byla aspoň malou náplastí podpora po zápase? Lidé vestoje skandovali „Holky děkujem.“
„Já bych řekla, že možná o to to bylo horší. Nechci říct, že jsme zklamaly, ale chtěly jsme přece jen přivézt medaili. A fanoušci si to zasloužili. Byli tady, podporovali nás od začátku až do konce a musím před nimi smeknout. I když jsme prohrávali s Kanadou 1:7, všichni zůstali do poslední chvíle. Nikdo neodešel, čehož si strašně vážíme.“
Kde vám bronz utekl? Ještě ve 37. minutě jste vedly 3:0 a vypadalo to, že jdete za vítězstvím.
„Já jsem si to taky myslela, bohužel se to otočilo proti nám. Musíme se z toho ponaučit, že ne každý nám to dá zadarmo. Musíme odehrát celých šedesát minut.“
Rozhovor pokračuje pod grafikou
Asistent trenérky Dušan Andrašovský říkal, že výkon nebyl ideální od začátku. Souhlasíte?
„Musím souhlasit, měly jsme tam hodně zbytečných chyb. Nevím, čím to bylo. Mohlo to být nervozitou. Přece jen jsme hrály poprvé v životě na domácí půdě. Chtěly jsme ukázat Česku, že i ženský hokej je koukatelný a i holky ho můžou hrát. Bylo to všechno dohromady. Souhlasím s tím, že máme mnohem na víc a musíme najít naši hranici, kde se budeme držet celou sezonu.“
Divákům v aréně jste během šampionátu ukázaly, že holky můžou hrát hokej, ne?
„Doufám, že jo. Pro nás je neuvěřitelné, že jsme mohly mít šampionát v Česku a přišlo tolik diváků. Moc si toho vážíme, jaké zázemí tady bylo. Když jsem se bavila s holkami z Kanady nebo Ameriky, říkaly, že je to nejlepší mistrovství světa, které zažily. Takže jsem stoprocentně spokojená s tím, že to bylo tady v Česku a že ukazujeme světu, že ženský hokej je dobrý.“
Osobně jste asi chtěla medaili v těžké sezoně hodně, že? I kvůli zranění jste v PWHL odehrála jen tři zápasy.
„Zranění bohužel bylo dlouhé. Do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli vůbec přijedu. Naštěstí to dopadlo tak, že jo. Holkám v šatně jsem děkovala, že jsem tady s nimi mohla být. Samozřejmě není jednoduché se vracet po zranění, fyzička nebyla ideální. Bojovala jsem ale, co jsem mohla, abych pomohla týmu a abychom vyhrály.“
Příští rok vás čeká olympiáda. Je to teď velká motivace?
„V kabině jsem holkám říkala, že nás ve finále čeká něco většího, co máme před sebou, na co se můžeme těšit. A já věřím tomu, že tam uděláme takový výsledek, který od nás nikdo nikdy neviděl a nečekal.“
Vidíte velký potenciál pro tým?
„Stoprocentně. Je vidět, že holky v osmnáctkách vyhrávají medaile každý rok. Poráží Ameriku, poráží Kanadu, což je neuvěřitelné. Když jsem byla já v osmnáctkách, ani se nám o tom nezdálo. V Česku i po celé Evropě jde ženský hokej nahoru a to nám ve finále dělá největší radost.“
