Režisér Větrovský o filmu Zlatá cesta: Rulík nám nikdy neřekl ne. Hadamczik? Duchovní otec snímku
Hledali jste sportovní snímek, jehož děj napsal sám život? Režisér Petr Větrovský jeden takový nabízí. Jen pár dnů před startem mistrovství světa ve Švédsku a Dánsku přichází do českých kin film, který připomíná vítězství hokejistů na světovém šampionátu v Praze. Zlatá cesta odkrývá detailní pohledy do zákulisí, přípravy na turnaj a samozřejmě i nejdůležitější okamžiky památných zápasů.
Kdo přišel s nápadem takový film zpracovat?
„Pan prezident Alois Hadamczik je duchovním otcem celého filmu, což vůbec není přehnaný výraz. Sedí to, protože je to člověk, který miluje hokej a rád šíří hokejovou horečku a náladu. On byl nejvíc otevřený nápadu, aby se něco o hokeji natočilo. Samozřejmě nikdo nemohl tušit, že to dopadne takhle a že devětatřicetileté čekání na vítězství v Praze skončí, když tam zrovna budou kamery. Pokud není sen, není ani čin. Kdyby prezident neměl odhodlání, nedal mi zelenou a nenadchnul další lidi, nepovedlo by se to. Chtěl bych ještě zmínit, že film by nevznikl bez intervence Bontonfilmu a jeho ředitele Martina Palána, který mně volal a říkal, že to musí jít do kin. I díky jeho buldočí povaze to vzniklo.“
S týmem jste byl po celou dobu turnaje. Jaké to pro vás bylo?
„Moc dobře vím, že prioritou hráčů a trenérů je, aby se soustředili na dění na ledě. Snažili jsme se najít společnou řeč. Myslím si, že i díky tomu, že jsem deset let působil ve fotbalové první lize jako generální ředitel v Příbrami, jsem měl cit, kdy do kabiny jít a kdy naopak nejít. Musím vyzdvihnout přístup ze strany trenéra Rulíka, který častokrát s námi mluvil i v těžkých situacích před čtvrtfinále. V době, kdy se lámal chleba, nám nikdy neřekl ne.“
Byl vstřícný po celý turnaj?
„Nikdy nás s kamerou nevyhnal. Stejně tak hráči, přestože byli už několikrát vyčerpaní. I díky nim se to mohlo dát dohromady. Vždycky jsem jim říkal, že i když vás to v tu chvíli třeba otravuje, jednou budete pyšní, že něco takového vzniklo. Naštěstí tomu pánbůh pomohl, zlaté medaile byly. Je skvělé, že se to natočilo, protože film tady zůstane navždy. Buď my, nebo další generace se můžeme za deset, dvacet nebo třicet let podívat, co se tenkrát stalo a jak to bylo krásné.“
Co hráči v kabině, brali kameru jako rutinu?
„Vycházeli nám vstříc. Ono je to všude stejné. V Trnavě jsme chodili do kabiny, když jsme točili dokument o Martinu Škrtelovi. Stejně tak v Plzni, když hrála o Ligu mistrů. Samozřejmě národní tým je mnohem víc než klub, ale podobnost tam je, hráči si na vás musí zvyknout. V kabině je nějaká chemie, nějaká parta a najednou tam přijdete s kamerou. Nicméně si myslím, že to fungovalo, a pohledy do zákulisí byly dobré. Pak je ale nejhorší si říct, co z filmu vyhodit, protože snímek nemůže trvat čtyři hodiny. Je tam spousta skvělých scének, které se prostě nevešly, ale my už teď víme, co s nimi.“
Prozradíte, co máte v plánu?
„Přemýšlím, jak bych vám odpověděl a zároveň něco nepokazil. O Českém svazu ledního hokeje vyjde ještě jedna dokumentární série, kterou nechci úplně odtajňovat, protože bude předmětem nějaké další tiskové konference. Tento film se týká vyloženě zlaté cesty, ten další by se týkal cesty třeba od roku 1985 až po současnost.“
Při MS v Praze jste od začátku nevěděl, jak celý turnaj dopadne. Mohla to být oslava vítězství, ale také dokument o depresivní porážce.
„Můj první film byl Attila Végh. Točil se v době, kdy měl jít poprvé na zápas století proti Karlosi Vémolovi, který neprohrál čtyři roky a měl osmnáct výher v řadě. Attila předtím poprvé nebo podruhé prohrál KO. Volali mi, že jsem blázen a proč do toho dávám peníze. Ale když ho tam v uvozovkách zabil, říkali mi: ‚Ty máš štěstí.‘ (usmívá se) Musíte tomu jít naproti, dokument je prostě živý organismus. Je to příběh, který píše sám život. I proto se bráním hraným filmům. Pokud to není podle skutečné události, je to pořád jen nějaký příběh, který někdo napsal.“
Na jaké zákulisní informace se diváci ve Zlaté cestě mohou těšit?
„Třeba od Radima Rulíka se dozvíte, že jeho plán byl takový, že na Českých hrách schválně prohrají dvě utkání, aby si je soupeři nenačetli. On ale prohrál všechny tři, s čímž nepočítal. Jak to přesně bylo, se dozvíte ve filmu. On sice neřekl, že chce dvě utkání prohrát, ale zmínil, že chce jeden vyhrát. Ve filmu to vysvětlí detailněji. Stejně jako tiskovou konferenci ohledně nominace. Nebyla to zrovna tiskovka, která pro něj byla příjemná.“
Vrátí se k ní?
„Řekne, co měl udělat lépe a jak se při ní cítil. Zmíní tam, že mu chyběly zkušenosti z takhle velkého šampionátu a z tlaku okolo domácího turnaje. Díky filmům je skvělé, že nezapomenete, co všechno tomu předcházelo. Vy nezapomenete, že Jalonena za Rulíka vyměnil prezident Hadamczik. Nebo ani to, jaká kritika mířila k trenérovi před šampionátem. Byl i případ, že jeden fanoušek řekl: ‚Rulík je hrozný. Když vyhrajeme zlato, vytetuju si ho.‘ A po mistrovství přišel, nechal si ho podepsat, vytetoval a alespoň to dodržel. Žádný úspěch se nerodí lehce, což je přesně to, co se mi na tom líbí.“
