Jsou největším překvapením Generali play off. Sourozenci Ondřej (22 let) a Michal (21) Kovařčíkové váleli v dresu třineckých Ocelářů už ve čtvrtfinále s Pardubicemi. I v semifinále s hradeckým Mountfieldem patřili ve čtvrté formaci k nejnebezpečnějším. Ondřej Kovařčík má z 11 zápasů 10 bodů (5+5), v prodloužení šestého semifinále vystřelil postup do bojů o zlato. Mladší Michal má body 3 (2+1). Poslední zápas po nárazu do hrazení nedohrál, ale starší brácha věří, že na finále s Kometou Brno bude fit. „Chyběl by nám.“
S Třincem už mají sourozenci Kovařčíkové juniorský titul (2016) a do elitní soutěže už párkrát nakoukli. Ale kompletní sezonu hrají poprvé. Kde se celé roky schovávali? Jak jim pomáhal nevlastní táta Jaroslav Fleischmann? Jak se jim v mládežnických kategoriích hrálo s hokejkami od jeho syna Tomáše z NHL? Proč musela maminka běhat na střídačku a umravňovat mladšího Michala? A proč na zádech nosí čísla Crosbyho a Matthewse? O všem vypráví v dvojrozhovoru pro iSport.cz.
Jan Peterek, sportovní ředitel Ocelářů, vás už dřív v nadsázce přirovnával k bratrům Sedinovým. Ti zrovna v NHL ohlásili konec kariéry. Náhoda? Že by se o vás doslechli a zabalili to?
Ondřej: (usměje se) „Kluci si v kabině dělali srandu, že když jedni Sedinové končí, tak nás hned Vancouver podepíše a budou mít druhé.“
Michal: „Možná se můžeme zeptat Jaša (pozn.: Lukáš Jašek v Třinci s Kovařčíkovými vybojoval juniorský titul a nedávno odešel z Liberce dohrát sezonu na farmu Vancouveru). Že by nám řekl, jak to tam vypadá.“
Ondřej: „Mohl by když tak trochu zalobovat. Že by si nás zase vzali všechny tři.“ (usmívá se)
Když se mluví o Sedinech, vy máte vlastně jaké vzory?
Ondřej: „Mně se vždycky líbil Sidney Crosby. Když vletěl do NHL, začal jsem hokej podrobněji sledovat, tak jsem k němu vzhlížel. Je taky malý vzrůstem, ale výjimečný hráč. Kdyby hrál v generaci jako Gretzky, tak by s ním byl možná srovnatelný.“
Jak je tedy možné, že Crosbyho číslo 87 na zádech nosí mladší Michal?
Michal: „Já jsem si tohle číslo vzal spíš náhodně. V juniorce jsem měl 97 a když jsem šel do áčka, tak ji měl Pepa Hrabal. Tak jsem ze srandy řekl, že to snížím a vezmu si na Crosbyho osmdesát sedmičku.“
Jaký má význam vaše číslo 34, Ondro?
Ondřej: „Bylo to podobné jako u Michala. Já jsem měl v juniorech 24 a to v áčku nosil Zbyněk Irgl. Přemýšlel jsem, že to obrátím na 42, ale to se mi nelíbilo. A protože tehdy do NHL vlétl s číslem 34 Auston Matthews, tak jsem si to pro změnu posunul nahoru.“
Takže Matthews a Crosby, žádní Sedinové?
Ondřej: (zasměje se) „Sedinové mají špatná čísla. 33 je spíš číslo pro gólmana...“
Michal: „...a 22 je Vlado Dravecký.“
Mluví se o vás jako o mladých, ale je vám 21 a 22 let. To už není málo. Kde jste se schovávali?
Ondřej: „Je pravda, že nejsme jako Martin Nečas, který vyletěl v osmnácti. Tohle je naše první kompletní sezona v extralize. Možná to bylo i tím, že Třinec měl vždycky nabitý kádr a prosadit se tady nebylo pro mladé nikdy extra lehké. Navíc, když jsme byli dva. Pamatuju spoustu šikovných kluků, kteří se neprosadili. Nám hodně pomohl Frýdek-Místek. Jak se tam udělala farma, mohli jsme se vyhrát. Sám dobře vnímám, že nejsem nějaký devatenáctiletý teenager, nějaký extra zázrak. Ale beru to jako první sezonu a doufám, že se nahoře udržíme.“
Michal: „Jak říká Ondra. Nám říkají mladí, ale spíš proto, že tady mladí nikdy moc nehráli. Až letos nám dává trenér Varaďa velký prostor. A my se jen snažíme toho využít a dokazovat, že si to zasloužíme.“
Možná je to i tím, že v civilu stále na pohled vypadáte tak na sedmnáct, osmnáct. I Peterek říkal, že jste potřebovali fyzicky dospět. Bylo to tak?
Ondřej: „Určitě. Snažíme se to dohnat, každou letní přípravu se snažíme svaly nabrat, ale genetika u nás v tomhle asi není bůhvíjaká. Takže se to snažíme nahradit chytrostí na ledě, než nějakou silou.“
Michal: „Já to měl odmalička, že jsem byl nejmenší a nejlehčí. Ale v těch kategoriích to nehrálo roli, spíš naopak, pomáhalo mi to. Byl jsem mrštnější, dokázal si udělat prostor. V mladším dorostu už jsem měl s váhou problémy. Taky jsem během dvou let vyrostl asi o čtyřicet centimetrů a kila nestíhala jít nahoru. Postupně se to ale zvedá, věřím, že to už není žádný handicap.“
Ondřej: „Když se podívám na kluky v NHL, taky mají sedmdesát pět kilo. Spíš jde o to umět sílu dobře využít. Já nikdy nebudu mít devadesát kilo, nebudu hrana a samý sval. Spíš musím sílu využívat chytře. Navíc já před sezonou naberu svaly, ale jak skočíme na led, jdou stejně během dvou měsíců pryč. Protože tělo si samo řekne, co potřebuje.“
Když už jste nakousli genetiku. Vyrůstali jste s tátou od Tomáše Fleischmanna, souhlasí to? Jaký na vás měl vliv?
Ondřej: „Ano, táta od Tomáše Fleischmanna je náš nevlastní táta. Začal chodit s mámou, když nám bylo nějakých dvanáct, třináct let. V tomhle tedy genetiku nemáme.“
Michal: „Radil nám hodně. Mě třeba trénoval odmalička v Novém Jičíně, takže já s ním mám dobrý vztah.“
Ondřej: „Ale nikdy to nebylo tak, že bychom si říkali, že máme bráchu v NHL.“
Michal: „Na druhou stranu, Tomáš nám často poslal hokejky, věděl o nás.“
Máte ty hokejky ještě?
Michal: „Ty už jsou dolámané, teď už máme vlastní. To bylo zamlada.“
Jak se vám s nimi hrálo?
Michal: „Výborně! Každý nám je záviděl, nikdo v té době takové hokejky neměl.“
Ondřej: „Měli jsme na nich i napsáno Fleischmann, kluci si z toho dělali legraci. Ale jo, byl v nich docela rozdíl. I jeho táta nám pomáhal. Ukazoval tréninky, říkal, co pomáhalo Tomášovi, sami jsme se o to zajímali.“
Byl Tomáš v dětství i váš vzor?
Ondřej: „Sledovali jsme jej samozřejmě víc. A když jsme jej v létě vídávali, taky nevypadal nijak extra nabouchaně. Říkali jsme si - vidíš a hraje NHL! Tak jsme se ujistili, že by to mohlo jít i takhle. Nechci říct, že byl Tomáš hubený, ale taky nebyl žádná vazba.“
Michal: „Hodně šikovný a technický hráč. Žádná hrana, která by to jen bouchala. Měl hokejovou hlavu, takový styl se nám líbí.“
Neměli mě rádi ani spoluhráči, byl jsem fracek
Na druhou stranu, Tomáš Fleischmann šel z rodné Kopřivnice do Vítkovic. Vy jste si vybrali Třinec. Proč?
Ondřej: „Když jsme byli malí, bylo mi zhruba třináct, tak pan Marek (bývalý generální manažer Ocelářů) s panem Kopřivou (trenér) kontaktovali právě pana Fleischmanna. Že by nás chtěli oba dva. Jenže Michal byl ještě hodně malý a byl takový fracek, tak to u něj nepřipadalo v úvahu. Navíc měli v Novém Jičíně dobrý ročník, furt jezdili na nějaké republiky (pozn.: Michal Kovařčík vyhrál s Novým Jičínem mistrovství republiky 5. i 6. tříd v letech 2008 a 2009). Moje kategorie v Jičíně nikam moc nesměřovala, tak mamka řekla, že Třinec zkusíme. A brácha pak přišel nějaké tři roky po mně.“
Michal: „Jenže v mladším dorostu mě ještě z Třince poslali zpátky do Jičína, ať se ještě rok vyhraju. Že tam budu hrát tři kategorie. Takže jsem v osmé třídě hrál asi osmdesát zápasů. Neskutečná porce, hodně mi to pomohlo. Pak jsem se vrátil do Třince jako druhoročák do mladšího dorostu a tam jsme měli fakt výborný tým.“
Brácha zmínil, že jste byl fracek, Michale. Co si pod tím představit?
Michal: (usměje se) „Byl jsem fracek, přiznám to. Když se zpětně ohlídnu, tak se nesnáším. Do čtvrté třídy jsem byl strašně namyšlený, každý zápas jsem dával tři góly...“
Ondřej: (skočí bratrovi do řeči) „Kdyby tři. Deset.“
Michal: „Fakt jsem byl namyšlený, řval po spoluhráčích. Kdybych se potkal zpětně, tak bych se vyfackoval!“
Kdo vás vyfackoval, abyste se dostal na správnou cestu?
Michal: „Mamka.“
Ondřej: (usměje se) „Neměla problém vletět na střídačku a udělat hned pořádek.“
Michal: „To je pravda, byla na střídačce párkrát... Sám jsem si to postupně uvědomil. Cítil jsem, že mě i rodiče spoluhráčů nemají rádi. Byl jsem malý, hloupý. Snad jsem postupně vyspěl. Když jsem měl tohle období, tak mamka začala žít s panem Fleischmannem a ten na mě začal víc tlačit. To mi taky hodně pomohlo, abych se začal chovat normálně.“
Vy jste, Ondřeji, takový nebyl?
Ondřej: „Já byl vždycky takový starší brácha. Když byla klasická bratrská rvačka, začal brácha brečet a dostal jsem i já. Aby mi to nebylo líto. Byl jsem starší, měl jsem možná zodpovědnost větší. Nechci říct, že bych byl úplně vzorný, ale trochu zodpovědnější jsem byl.“
Často mluvíte i o dědovi, jakou zásluhu má na vašem hokejovém vývoji on?
Ondřej: „Velkou! Děda Miroslav, táta od našeho biologického otce, je takový náš agent. Volá skoro každý den. Jak se máme? Co děláme? Jezdí na všechny zápasy. Ať už to bylo v Jičíně, ve Frýdku, v Třinci... Hodně nám pomáhal, strašně fandil. Je to náš největší fanoušek.“
Michal: „Je to tak, děda to prožívá nejvíc. A my hrajeme pro něj. Když je o nás někde slyšet, tak má ohromnou radost. Je v sedmém nebi. A my jsme rádi, že mu můžeme dělat radost.“
Čím mu chcete udělat radost do budoucna? Jaké jsou vaše ambice?
Michal: „Nedívám se moc do budoucna, soustředím se na to, co je. Vím, že budu pár roků v Třinci, budu se snažit v extralize udržet. Chci hrát extraligu, i když vím, že to bude strašně těžké. Udělám vše, abych se udržel nahoře.“
Ondřej: „Teď jsme vyletěli, ale je to hlavně o tom, si výkonnost a formu udržet. Dokázat ji každý zápas. Na jeho začátku se maže všechno, co bylo a musíte znovu makat. Udržet stabilní extraligovou výkonnost je nejtěžší. Že se nám teď pár měsíců povedlo, to nic neznamená. Nelítáme hlavou v oblacích, čeká nás hodně tvrdé práce, abychom se zařadili stabilně do extraligy.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
