Jeho život je plný změn. A nejen v poslední době. V dubnu se Miloš Holaň, kouč hokejové Sparty, podruhé oženil, v červenci se mu s manželkou narodila dvojčata. Byly doby, kdy procházel i nesmírně těžkými zkouškami. Onemocněl leukémií, ale dokázal se vrátit do života i na led. Zřejmě i události posledních měsíců způsobily, že je usměvavější než dřív.
Na střídačku hokejistů Sparty se Miloš Holaň, bývalý vynikající obránce, postavil v uplynulé sezoně společně s Davidem Volkem. Veškeré síly teď napíná k tomu, aby holešovický tým vytáhl po letech zase do nejvyšších sfér. „Sparta, to je obrovská výzva, velká čest a odpovědnost,“ zdůrazňuje kouč, který si v životě prošel i peklem.
| MILOŠ HOLAŇ |
| Narozen: 22. dubna 1971 v Bílovci Hráčská kariéra: Vítkovice, Trenčín, Hershey (AHL), Philadelphia (NHL), Anaheim (NHL), Třinec, Freiburg (Německo) Největší úspěchy: vítěz Zlaté hokejky 1993, mistrovský titul s Trenčínem 1992, bronz z MS 1993, bronz z MS „dvacítek“ 1991, 1992, stříbro z ME „osmnáctek“ 1989 Trenérská kariéra: Sareza Ostrava, Znojmo, Vítkovice, Lillehammer (Norsko), Zvolen, Sparta |
Dvojčata Emma a Mia přišla na svět v době, kdy jste měl zrovna dovolenou. Byl jste u porodu?
„Naplánovali jsme si to dobře, že? U porodu jsem samozřejmě byl. A pak ještě týden s nimi doma. Musím říct, že narození dvojčat si užívám úplně jinak, než když přišly na svět moje děti z prvního manželství. V tomhle věku si to víc vychutnávám. Tenkrát jsem neměl asi tolik trpělivosti ani času se jim věnovat.“
Dostanete se občas za nimi domů do Ostravy?
„Aspoň na otočku. Ovšem pak se netrhnu, máme napráskaný program. Takže si telefonujeme, každý den dostávám nové fotky. Hokej je moje práce, tak to beru. Celý život jsem tak žil a nebudu nic měnit. Je to moje číslo jedna, i když trochu v uvozovkách. Po vážné nemoci, kterou jsem před lety prodělal, mám hodnoty nastavené jinak. Ale určitě nechci hokej šidit.“
| Čím si prošel |
| V roce 1995, kdy hrál v NHL za Anaheim, u něj lékaři zjistili leukémii. Podařilo se pro něj najít vhodného dárce kostní dřeně, v Kalifornii tedy podstoupil úspěšnou transplantaci. Vrátil se do života a v roce 1998 se při exhibici olympijských šampionů z Nagana dokonce poprvé představil na ledě. Později se vrátil i k profesionálnímu hokeji. |
Kdo vás trochu blíž zná, potvrdí, že už nejste tak uzavřený a zasmušilý jako dřív. Je to tím, že jste v poslední době měl jen samé příjemné starosti?
„Není to jen tím, že se nám narodila dvojčata. Věkem, zkušenostmi jsem dospěl k tomu, že všechno nejde lámat přes koleno, být na celý svět naštvaný, když se prohraje, tvářit se jako bručoun. Hodně v mém životě změnila i moje současná manželka Iveta, se kterou jsem už sedm let. Ona má na tyhle věci čich.“
Kde jste se poznali?
„Ve Znojmě, kde jsem rok a půl trénoval. Byl jsem už rozvedený, měl za sebou nějaké tři čtyři jiné vztahy, než mě zaujala tahle holka. Chodila s kamarádkami na volejbal a po něm do stejného podniku, kde dělal barmana můj kamarád.“
Věděla, kdo jste?
„Ze začátku vůbec ne. Právě, že se vyptávala. Dnes už ví, kdo jsem, ale zůstala taková, jaká byla, když jsem ji poznal. Skromná, pracovitá ženská pro rodinu.“
| Co také řekl: |
| O objevení Štěpánka „Vím, že se k tomu hlásí i jiní, ale Jakuba jsem vedl už v juniorech Sarezy Ostrava. Pak jsem působil ve Znojmě, áčko Sarezy mezitím postoupilo do první ligy. Štěpánek zmizel do Mladé Boleslavi, kde mu slíbili, že bude trénovat s áčkem, ale chytal za juniorku. V Ostravě jsme ho ovšem chtěli rovnou do prvního týmu. Za půl roku si mě vytáhl trenér Vladimír Vůjtek k sobě do Vítkovic a já do něj hučel: Vláďo, znám super gólmana, zkusme ho a uvidíš sám. Od té doby Kuba chytal za Vítkovice.“ |
Svatbu jste pojali poněkud decentně...
„To byla taková rychlovka. Ale pečlivě připravovaná.“
Museli jste se brát, že?
(směje se) „Jsme oba tak mladí a nezkušení... No, nebrali jsme se kvůli Ivetině těhotenství, ačkoli to svatbě nahrálo. Nelíbí se mi, když spolu lidé žijí jen tak a děti nosí jiné příjmení než jejich matka. V tom jsem měl jasno od začátku, že všichni čtyři budeme mít společné jméno. Svatba proběhla na znojemském zámku. Jen v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Pozval jsem Vladimíra Vůjtka mladšího a ještě jednoho velkého kamaráda, kterého znám od dětství. Užili jsme si to v malé společnosti, každý se výborně pobavil. S nevěstou jsme šli spát jako poslední.“
Takže vám ji svědkové neunesli, jak bývá zvykem?
„Ani nemohli. Předem jsem je varoval: S těhotnou ženou mi nehýbejte!“
| Co také řekl: |
| O přebytku veteránů ve Spartě „Nemám s nimi jediný problém, co se týče přístupu, tréninkové morálky. Martin Ručinský byl dokonce náš nejlepší hráč v play off. Vypadli jsme s Vítkovicemi, které měly fantastickou formu, skvělého Štěpánka v brance. Prohrát s nimi 3:4 na zápasy nebyl žádný výbuch, ale Sparta potřebuje úspěch, doufám, že to bylo vystřízlivění. Ti kluci cítí, že mají poslední šanci. Smlouvy jim platí dál, někteří přistoupili na snížení platu. Mám pocit, že už ani nebude v klubu taková trpělivost jako v té minulé. Věřím, že do toho šlápnou. Přece netouží loučit se s kariérou další porážkou, ale naopak budou chtít odčinit vyřazení ve čtvrtfinále.“ |
Dceři z prvního manželství Veronice je devatenáct, synovi Milošovi čtrnáct. Stýkáte se s nimi?
„Holka už bydlí tři roky sama. Když chce, dojede za mnou. Kluk je zrovna v pubertě. S ním bývá už proto komunikace někdy trošku těžší. Věčně třeba nemá kredit na mobilní telefon. Kontaktu se mnou se nevyhýbá, ale dnes už má jiné zájmy, svoje kamarády.“
Váš syn se narodil v Americe v době, kdy vám zjistili leukémii. Neměli jste obavy mít za takových okolností potomka?
„Jakmile moje tehdejší žena otěhotněla, zjišťovali jsme, jestli nemoc nemůže být dědičná. Jeden doktor nám řekl, že plod musí okamžitě pryč. Málem jsme se s ním pak soudili. Je neskutečné, že si dovolil něco takového vyslovit. Šli jsme totiž ještě na další tři pohovory a nic takového tam nezaznělo. Směrodatný pro nás byl názor mého ošetřujícího lékaře. Řekl jasně: Ne, to spolu nemá vůbec nic společného. Očekávaný příchod dalšího potomka mi pak dodával ohromnou sílu. Vím, jaké jsem při léčbě měl štěstí, že jsem přežil. Ale i tohle mi ohromně pomáhalo.“
Od úspěšné transplantace kostní dřeně uplynulo patnáct let. Vrátil jste se do normálního života, ke své práci. Už necítíte žádné následky nemoci?
„Říkali mi, že po pěti letech se člověk může pokládat za vyléčeného. Ale mám kamaráda, který ležel v kalifornské Passadeně ve stejné době, co já, taky přežil, každý týden však dochází do nemocnice, nesmí se fyzicky namáhat. Já se vrátil k hokeji, dělám všechno jako dřív. Musím zaklepat – neberu žádné prášky, jednou ročně jdu na odběr krve. To je celé. Taky mě jednou za dva roky kompletně proklepnou v Anaheimu, kam létám na setkání uzdravených.“
| Co také řekl: |
| O problémech s brankáři „Dlouhodobě se Spartě nedaří najít vhodný typ gólmana, teď se z Plzně vrátil Pöpperle. Měl tam výborné výsledky. Mužstvo šlapalo, ale on sám taky spoustu zápasů vychytal. Já mu věřím. Ve Spartě už byl a trošku zklamal. Ovšem teď je starší, svoje kvality má a už to prokázal, prošel několika kluby. Nemusí nic dokazovat, prostě je jasná jednička. Ví, že odpovědnost spočívá na něm. Od letní přípravy je s tím seznámen. Ve Spartě dostává novou příležitost předvést, že může být taky tady oporou.“ |
Vídáte se tedy s bývalými pacienty?
„Moc jich bohužel nezůstalo. Jednak uplynulo patnáct let, jednak procento úspěšně vyléčených nebylo až tak vysoké. Na setkání po dvou letech se ale vždycky těším. Někteří jsou v pohodě, přesto třeba docházejí do nemocnice a užívají medikamenty.“
Práce vás mezitím zavedla do hlavního města. Na Spartu jste měl dřív asi jiný názor, že?
„Především si moc vážím, že jsem tuhle šanci dostal. Sparta je veliká výzva, čest a odpovědnost. Ovšem jako hokejista jsem sparťany nikdy rád neměl. Totéž vám řekne každý Ostravák. Měl jsem to v sobě zakódováno snad od šestnácti let, kdy jsem začal hrát za mládežnické výběry. Vypadl jsem třeba ze sestavy kvůli někomu z Prahy. Pak tu hrála roli vzájemná rivalita, Spartu jsme vnímali jako vládní celek. Ale scházeli se v ní zase nejlepší hráči. Porazit Spartu byla obrovská motivace. Později jako trenér jsem už svoje svěřence nijak zvlášť nebláznil. A dnes sám vidím, že ve Spartě to není vůbec jednoduché a vážím si všech, kdo za ni hrají. Vždycky jsem myslel, že rozhodčí Spartě připískávají. Teď vidím, že spíš pomůžou soupeři. Právě aby nevypadali, že straní Spartě. A Prahu jako město jsem vždycky měl rád. Angažmá tady si vyloženě užívám.“
Bydlíte pět minut od Václavského náměstí. Nežil byste raději v domku u lesa?
„To ne, ale až přijedou dvojčata, bral bych raději něco u Stromovky, abychom se měli kam projít. Když vyjdu z domu v centru, moc možností není, navíc se tam nedá zaparkovat. Nejsem stálý rezident, nemám tam ani s autem co dělat. I proto jezdím raději tramvají, vůz nechávám u holešovické haly. Jsem zvědavý, jak to vyřešíme, až přijede manželka s dětmi.“
V Praze byste se nastálo usadit nejspíš nechtěl. Kde tedy?
„Studénka je místo, o kterém si dovedu představit, že tam zestárnu. Měl jsem odsud babičku, dnes tam jsou rodiče. Ale nikdy nevím, kam mě práce nebo životní šance zanesou. Od osmnácti, kdy jsem šel na vojnu, lítám po světě.“
O Americe jste nepřemýšlel?
„Jediné město, které mě napadá, je Anaheim. Jen tam dostat příležitost... Asi před pěti lety jsme s nynější manželkou uvažovali o odchodu, klidně bych šel i normálně pracovat. Všechno skončilo na tom, že by mi nedali povolení.“
Hokejovou nabídku jste nějakou dostal?
„Jedna přišla z Tri-City, kde se hraje juniorská liga. Ale tam to taky padlo kvůli pracovním vízům. V té době došlo k teroristickému útoku na newyorská dvojčata. Nevím, jestli to byla pravda, nicméně mi sdělili, že když se nejedná o profesionální soutěž, cizince vzít nemohou. Jinak dostávám nabídky na práci skauta. Ozvali se i letos. Hráči, s nimiž jsem působil v Anaheimu, začínají pronikat do vedení klubů – Don Sweeney v Bostonu, Tom Kurvers v Tampě. Záleží na kontaktech, na známostech. Já věřím, že tam šanci jednou dostanu.“
Ve Spartě jste byl nejprve vnímán jako druhý trenér, později jste však vystoupil víc do popředí. Jak došlo k výměně mezi vámi a Davidem Volkem?
„V lednu přišel sám s nápadem, že prý by bylo lepší, kdybych hlavní iniciativu převzal já. Vzniklo to nenásilně. Ani jsme to nepouštěli ven.“
Nicméně lidé si všimli...
„Vyplynulo to ze situace. S Davidem mám výborný vztah, i hráči změnu přijali. Důležité jsou výsledky a ne to, kdo zrovna šéfuje. Poslední slovo mám teď sice já, ale na první místo nestavím sebe, nýbrž vždycky mužstvo. Na ledě rozhodují hráči. Ne já. Oni mě mohou někam vytáhnout. Nebo odstřelit.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
