Věřil, že to uzavře happyendem. Místo toho přišel krach. František Výborný se v listopadu vrátil k trénování, aby Spartu vytáhl z marastu a dostal ji do pater, kam chce patřit. Zůstalo však jen u několika záchvěvů. Spící sopka se neprobudila. Pražský celek v poslední chvíli proklouzl do předkola play off. Po třech zápasech s Libercem pro pražský celek skončila sezona. Nejdřív ze všech extraligových mužstev. „Tohle si ponesu do hrobu,“ hlesl po vyřazení 64letý kouč.
Odrazovali ho, ale udělal by to znovu. František Výborný prý měl po Vánocích sto chutí se vším ve Spartě praštit. I když věděl, že to neudělá. Tým přebíral na postupových pozicích, ale ani po dalších injekcích v podobě posil v kabině i na střídačce se s ním nikam výš neposunul. Diváci ho přesto po vyřazení z play off vyprovodili potleskem. K trénování už se český Scotty Bowman nevrátí.
Sparta měla patřit k největším favoritům extraligy, po postupu do play off se předpokládalo, že se projeví její síla. Proč končí sezonu zklamáním?
„Problémy se táhly celou sezonu. Byli jsme rádi, že jsme se dostali do desítky. V předkole jsme narazili na jednoho z nejsilnějších soupeřů, který byl posledních deset kol základní části nejlepší. Je potřeba přiznat sportovně, že Liberec byl lepší. Ve třetím utkání jsme nemohli hráčům vytknout, že by nechtěli, chtěli jsme hrozně hrát minimálně ještě jeden zápas. Ale bohužel. Pět přesilovek, nedáme gól, to je prostě těžký. Pak inkasujeme. Připravenému štěstí přeje, jak se říká. A to nás v téhle sezoně nepotkalo. Je to smutek, pro mě určitě, protože jsem věřil, že se zvedneme. Tohle určitě není příčka, kde by Sparta chtěla a kde by měla být.“
Problémy se táhly se Spartou celou sezonu. Když se zdálo, že se zvedne, přišla další ťafka. Čím si vysvětlujete, že se mužstvo nedokázalo probudit?
„To právě nevím. Ale mužstvo bylo poslední roky nastaveno vítězně. Vyhrávalo, v základní části nemělo problémy. Jakmile ztratilo jedno, dvě utkání, nikdo to neřešil. Hráči věděli, že do toho šlápnou a zase se to zlepší. Byli to většinou ofenzivní hráči, protože většina mužstev přijela na Spartu bránit. A tyhle týmy byly často úspěšné. Když jsem byl ještě v Boleslavi, vždycky jsem se modlil, aby Sparta porazila naše potenciální soupeře z nižších pater. A nikdy nebo většinou mi tu radost neudělala. Není úplně náhoda, že s těmito soupeři se jí nedaří. Když je soupeř trpělivý, udrží to dlouho na 0:0 a pak dá gól, mužstvo to znejistí.“
Jak dlouho se z téhle porážky budete sbírat?
„To nevím. Tohle si ponesu do hrobu. Člověk odešel, nemyslím s tituly, ale se třetím místem, pak dlouho to třetí místo nebylo, kluci za těch deset let udělali stříbro a nic. Sparta čeká na titul, investuje obrovské peníze do hráčů a jejich nákupu a pořád se to nedaří. Je to smutný. Přišel jsem do toho v listopadu a hrozně moc jsem věřil, jinak bych se do toho nepouštěl. Vůbec mě nenapadlo, že bych to neměl udělat. Jsem sparťan a chtěl jsem pomoct.“
Mnohá utkání měla hodně podobný průběh. Sparta vedla, ale potom z nějakého důvodu o náskok přišla a nakonec ztratila i body.
„Kdo chodil na ty zápasy, tak to viděl. Vedli jsme 2:0 a diváci už si říkali, že jakmile dostaneme na 2:1, že to bude 2:2 a v prodloužení to nezvládneme. Ani hráči tomu pak už nevěřili. Mužstva, která mají sebedůvěru, tyhle body dělají. V momentech, kdy jsme potřebovali, se to nesešlo. Občas už se zdálo, že se chytíme, povedly se tři zápasy v řadě, jenže další nás zase posadil. Hráči nebyli v ten moment natolik psychicky odolní, aby si věřili jako tým. Někdy to byla velká frustrace. V koncovkách jsme ztratili spousty bodů, které kdyby se sečetly, tak jsme do šestky skončili.“
Nechyběl v tak silném mužstvu vítězný typ, který by povstal a kabinu uklidnil a nabudil? Jaroslav Hlinka jako jeden z lídrů se jistou dobu pral sám se sebou, nikdo další se tam neprojevil?
„Kluci, kolem kterých se to točilo, byli dřív na piedestalu, protože dělali body. Jakmile se nedařilo, těžko se s tím srovnávali, nedokázali takové situace zlomit. Postrádal jsem kvalitu i od zdravého jádra hráčů, kteří tu delší dobu působili. Nejde mluvit o sparťanském jádru, protože aby ho tvořili jen rodilí sparťani, to už dneska ani není možné. Ale jde o kluky, kteří jsou s klubem srostlí a třeba přišli odjinud. Jako dřív Patrik Martinec, Jiří Vykoukal, Michal Broš , Krtek ( Kratěna ). Taky nebyli ve Spartě odmalička, ale se klubem byli sžití. I v současném týmu je spousta takových, jako třeba Pech, Kumstát , Buchtele , Klimek, Piskáček, Švrček a další, kteří tu jsou nějakých pět a více let a etablovali se. Ale chyběla mi tam spontánnost, zarputilost mužstva, že to překousneme, najdeme v sobě sílu. Jak jste říkal, hráči měli problémy sami se sebou. Nebyli zvyklí na kritiku, byla jim nepříjemná, plácali se v tom. To byla jedna z věcí.“
Ale věřil jste, že to přijde?
„Proto jsem do toho taky šel. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že se do měsíce odpoutáme od devátých, desátých míst a zabydlíme se někde kolem páté, šesté příčky. Když jsem ty zápasy viděl, měl jsem jasno: tam se jen zrychlí puk, ono to půjde. Jenže pak jsem se začal potýkat s věcmi, které člověk nečeká.“
Ještě v Mladé Boleslavi jste si stěžoval na přístup hráčů. Byla Sparta podobný případ?
„S tím problém nebyl. Ale už se třeba nedařilo přenést dobrý trénink do zápasu. I proto, že proti nám najednou stál houževnatější soupeř, agresivní, rychlý. Jako Liberec. A nám to vadilo. Marian Jelínek vždycky říkal: ‚Pánové, když se trénuje, může to být volnější, ale v den zápasu musíte ten papiňák naplnit.‘ To spontánní, že skutečně chceme všichni, to mi u týmu chybělo.“
Sparta utratila spousty peněz za posily, na papíře měla velmi silný tým. To byla určitě výzva. Ale nebyl jste nakonec rozčarovaný? Neříkal jste si, do čeho jste to vlezl?
„Pro mě to bylo hrozný. Nejtěžší čtyři měsíce v mojí trenérské kariéře. V minulé sezoně jsme s Boleslaví byli dokonce i pod desítkou. Ale ti kluci fakt chtěli, i když jsem je kritizoval. Pak jsme vypadli s Chomutovem, oni se o to však rvali neskutečně. To tady úplně v každém zápase bohužel nebylo.“
V lednu jste přibral do trenérského štábu Radima Rulíka. Co vás k tomu vedlo?
„Radim skončil (v Litvínově) a chtěl dělat. Parádní, zkušený trenér, který má něco za sebou. To nám může jen pomoct, řekl jsem si. Dělal jsem to pro Spartu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se dostali aspoň do desítky, po vítězství nad Boleslaví. Přitom i v tomhle zápase Boleslav hrála první třetinu velmi dobře, my tam byli jak namalovaní, než jsme se zvedli. Ale abych nebyl jen negativní: několikrát jsme zaplnili O2 Arenu a na Brno přišlo 17 tisíc. Atmosféra jako zvon, zvítězili jsme. Dokonce i slávisti mi blahopřáli. Jenže v dalším utkání proti Brnu jsme šest a půl vteřiny před koncem vyhodili dva body. To se prostě nemůže stát mužstvu, které bojuje o play off. Kdyby ti kluci měli ten puk sežrat. Po tom zápase jsem byl úplně grogy. Proto věřím vítězství až po zahoukání. V posledních vteřinách se všechno může změnit. Stávalo se to i na olympiádě, hokej pomalu přechází do basketu. Úžasný pro diváky. Pro trenéry, které to potká, je to vážně na koronárku.“
Proto vám asi Josef Horešovský přál, abyste to hlavně ve zdraví přežil?
(usměje se) „Přesně tak. Pepík moc dobře ví, o čem to je.“
Říkáte, že šlo o vaše čtyři nejtěžší měsíce. V Pardubicích jste to kdysi zabalil po pár zápasech...
„Tam jsem se rozhodl skončit, ale tady jsem končit nechtěl. Spartě jsem slíbil, že zůstanu do konce sezony. Věřil jsem tomu a vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to nevyšlo. Ale kolem Vánoc, kdy jsme mezi svátky udělali nějaké zápasy, a potom v lednu prohráli s Pardubicemi a Chomutovem, jsem byl hodně špatnej. Scházelo málo, abych s tím praštil. Jenže jsem to nemohl udělat lidem, vedení, ani těm klukům. Oni ve své podstatě za mnou šli, nemohl jsem říct, že zítra nepřijdu. Tedy já jsem to tam řekl, ale věděl jsem, že to neudělám. Vy před ně musíte předstoupit a říct: ‚Pánové, dneska jdeme nanovo.‘ To je vždycky nejhorší. Člověk neví, co by dělal, nejraději by vyskočil z kůže. Ale ráno se tam musí vrátit, není čas na rozjímání. Nelituju však, že jsem ve Spartě byl.“
Sparťanské konce byly v minulosti přičítány gólmanům. Byl to znovu ten případ?
„Když jsem se ještě jezdil dívat na Spartu z Boleslavi, bavil jsem se s Jirkou Kalousem. Říkal, že Aittokallio vypadá dobře. A dávala se taky šance Davidu Honzíkovi, aby byl připraven mladý gólman. Po mém příchodu se gólmani střídali, dostávali laciné góly. Koncem listopadu, začátkem prosince už jsme nevěděli, co. Pozvali jsme mladého Kváču na dvě utkání s Vítkovicemi, které byly v tu dobu v laufu. První zápas byl hratelný, ale zase špatné góly, a pak byla naše chyba, že jsme Petra Kváču tahali ještě do Vítkovic. Na něj to taky psychicky bylo moc, z auta šel rovnou na zápas. Člověk už pomalu nevěděl, kudy kam. Věděl jsem, že loni se něco podobného podařilo se Škarkem z Jihlavy, takže jsme doufali v to samé s Kváčou.“
Ovšem Aittokallio se časem slušně rozchytal.
„Kolem Vánoc chytil úžasnou fazonu. Měl tady rodiče, nevím, jestli mu pomohli, že se cítil dobře. Říkal jsem mu, ať jsou tady co nejdéle, že jim pobyt zaplatíme do konce sezony. Zůstat tu ale nemohli, tam si však vedl famózně. Některé zápasy vychytal a tím se čaplo i mužstvo. Začalo víc bojovat, víc dohrávat soupeře, jak by si to člověk představoval. Ale zase zůstalo u tří zápasů, žádná šňůra nepřišla. Kdybychom sérii udrželi pět, šest utkání, měl bych jako trenér zpětnou vazbu, že něco dělám dobře a hráči tomu věří. Ale to bohužel za celé čtyři měsíce nepřišlo. Záchvěv a zase všechno při starém.“
Co máte dál v plánu?
„Budeme ještě čtrnáct dní trénovat, pak bych chtěl jet na dovolenou někam k moři.“
Zůstanete u hokeje?
„Ve Spartě zůstanu do konce sezony. Chtěl bych ještě někde dělat něco jako v Mladé Boleslavi. Člověk ještě má co říct, třeba by mi ještě někdo dokázal naslouchat. Ale trénovat, to už ne. Člověk už to nemá zapotřebí, to skutečně nežijete. To byly čtyři a půl měsíce, kdy nevnímáte vnoučata, jste z toho nervózní, Vánoce, nevánoce, svátky, nesvátky. A člověk zase toho života před sebou už tolik nemá, hokej už za to pak nestojí. Chtěl bych jen poděkovat fanouškům, protože se s nimi asi už nikde nepotkám. Byli úžasní. Stejně tak bych chtěl poděkovat nejvyššímu vedení klubu, že mě oslovilo s návratem do Sparty a dalo mi šanci tu znovu působit. V průběhu mého působení vedení posilovalo tým celou řadou kvalitních a jistě i hodně finančně nákladných hráčů, protože věřilo, že to zvládneme. Za to je potřeba poděkovat, ale kýžené minimálně čtvrtfinále jsme jak my trenéři, tak hráči na ledě nezvládli uhrát.“
Třeba vám na Spartě jednou vyvěsí transparent se jménem.
„To asi ne. Ale sparťanské publikum je úžasné. Chodil jsem mezi ně, když jsem se jezdil dívat. A když slyšíte, že nejsou vulgární, nenadávají, že jsou vděční... Ono to je trošku komické, když jsou lidi na Spartě šťastní za desáté místo a za každou povedenou akci. Ti hráči v nich opravdu mají oporu. A proto mě to i štve, protože se hraje pro ty lidi. Oni je milují a ti kluci, myslím, že si to dřív uvědomovali víc. Když to ještě vedl Pavel Wohl a já na něj koukal s otevřenou hubou, jak trénuje, co hráčům říká. Povídal: ‚Pánové, tahle hala je Národní divadlo.‘ Vždycky odhadl, kolik přišlo fanoušků, a říkal: ‚Vyhnat lidi z haly, to je nejjednodušší, ale pak je sem vrátit není sranda.‘ Taková návštěvnost, jakou měla Sparta coby desátý tým extraligy v O2 areně, je něco úžasného. Je to český Montreal nebo Rangers. Klub úžasně pracuje s fanoušky a všem lidem, kteří se na chodu podílejí, patří velký dík.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
