Nečekané jméno u Ocelářů. Jsem jak v Survivoru, přežívám, vtipkuje Zbořil
V našlapaném kádru Ocelářů byste jeho jméno ve finále nečekali. Obránce Mikuláš Zbořil hraje v sedmadvaceti letech první velké play off. A hraje skvěle. Jistý, klidný, spolehlivý. „Já jsem tady jak v Survivoru, přežívám zápas od zápasu,“ usmívá se Zbořil. „Vím, že nemám pevnou pozici, musím hrát na maximum a vyvarovat se chyb.“
Dá se obecně říct, že ve špičkovém týmu rostou i jednotlivci? Cítíte to i na sobě?
„Určitě. Přijde mi, že když si nasadím třinecký dres, jako kdyby mi naskočila stamina (výdrž), jak je to ve videohrách. Hned se cítím daleko víc neohrožený, víc sebevědomý. Je rozdíl, když kolem sebe máte spoluhráče, kteří vám na ledě v různých situacích pomohou. Někde jinde by vás nechali třeba vytrápit. Tady se hraje suprově.“
Jaké to pro vás je, hrát v sedmadvaceti letech první velké play off kariéry, a hned finále?
„Já dosud hrál jen pár zápasů předkola play off se Zlínem (pět v sezoně 2018/19). Je to super! Něco nad rámec očekávání, když jsem šel z Přerova do Frýdku. Tak blízko poháru asi nikdy nebudu a takové zápasy už si taky asi nikdy nezahraju. Takže si to užívám a přeju si, ať to dotáhneme do nejlepšího konce.“
Vůbec na ledě nevypadáte nervózně.
„Snažím se. Větší tlak zažívají rodiče, děda, přítelkyně, ti jsou vždycky nervózní. Já jsem pod tlakem až po zápase, když mi na telefonu píšou kamarádi a známí.“
Co jste zažíval, když si vás trenér vytáhnul do prvního týmu Ocelářů?
„Pro mě to byl šok. Když jsem jel poprvé do Varů ještě v základní části, vůbec jsem to nečekal. Přijel jsem po tréninku z Frýdku domů do Přerova a najednou telefon. Že mě nabere videokouč a jedu do Varů. Chvilku jsem se sžíval se soutěží, se zázemím, prostředím a personami, co jsou v kabině. Přece jenom, když vedle vás sedí Nesty, Růža, je to něco jiného, než když sedíte mezi juniory. Chvíli mi to trvalo, ale myslím, že zápasy v základní části mi pomohly se adaptovat.“
Která z třineckých osobností vás v kabině uvedla?
„Kundrc (Tomáš Kundrátek). Známe se z Přerova, je rodák, měli jsme spolu i letní přípravu. Ale jsou mi nápomocní všichni, od kustodů přes spoluhráče. Super to je.“
Na beka máte ideální příjmení, co říkáte?
(usměje se) „Bohužel mě příjmení moc herně nevystihuje. Spíš se to snažím ubruslit, hrát pozičně a holí, nejsem nějaký pořízek, který by to boural. To nemám rád, nevyžívám se v tom a ani to moc neumím, abych řekl pravdu.“
Na Spartě v O2 Aréně už jste si někdy zahrál?
„Jednou se Zlínem, byl jsem trochu vykulený. A to nebylo vyprodáno. Těším se, udělám si divácký rekord. A budu jednou dětem vykládat, před kolika lidmi jsem hrál.“ (usmívá se)
Někoho může bouřlivá atmosféra svázat, někoho nakopnout. Jak to máte vy?
„Dřív mě to asi svazovalo, teď si to spíš užiju. Během zápasu se soustředím na hru, možná v pauzách během střídání se trošku atmosférou pokochám.“
