ROZHOVOR | Občas něco přifilmoval, občas mu vyčítali rozvláčný styl. Přesto nejčasteji slyšel Pavel Richter potlesk. Fanoušci milovali jeho technické finesy, jeho showmanské sklony. Teď se mistr světa z roku 1985 dočká další pocty, v neděli Sparta vyvěsí jeho dres pod strop haly.
Založili Klub legend, po vzoru organizací NHL Pražané vzdávají hold svým bývalým hvězdám. „Musím říct, že mě taková akce moc těší. Sparta to dělá dobře,“ pochvaluje si Pavel Richter. Spolu s ním se tohoto uznání dostalo osmnácti dalším slavným jménům.
Vyvěšení dresu se dočkají jen ty největší osobnosti, je to pro vás čest?
„Rozhodně. Teď je tam sedm jmen a každý z těch jednotlivců psal historii Sparty. Nemůžu nikoho vyzdvihovat ani snižovat. Skvělý brankář Jiří Holeček, obránci František Tikal a Karel Gut. S nimi pak útočníci Vladimír Zábrodský, Jan „Gusta“ Havel, Jiří Hrdina a Richard Žemlička. Bude mi ctí být mezi nimi.“
Už včera jste navíc byl uveden do Klubu legend Sparty. Jak jste si užil toto setkání?
„Musím říct, že jsem se těšil, přišlo nás hodně... Sparta to dělá dobře, pro každého hráče je to čest. Jsem rád, že jsem se viděl s kamarády, popovídal si se starými známými. V minulosti se hodně opomíjel třeba Jarda Šíma a teď tady byl, což je moc správně.“
Na co vlastně ze své sparťanské kariéry vy vzpomínáte nejradši?
„Asi na úplné začátky, když jsem přišel jako benjamínek v osmnácti letech. Tehdy byli v kabině mazáci jako Šíma, Gusta Havel a na každý zápas chodilo dvanáct tisíc diváků. Na první zápas mě ani nechtěli pustit! Pořadatelé začali: Kam jdete? Já, že do kabiny. A oni se smáli, vstup mi zakázali. Naštěstí postupně začali chodit starší spoluhráči a vzali mě s sebou.“
A vy jste hned dal gól.
„Jasně, první gól zápasu s Litvínovem. Příště už jsem měl ten vstup v pohodě.“ (směje se)
| Pavel Richter |
|
Narozen: 12. 5. 1954 Legendární útočník Sparty, který vynikal skvělou technikou. Soupeře uměl naštvat občasným simulováním S reprezentací vydobyl zlato ze šampionátu v roce 1985, který hostila Praha. Ve sbírce má i stříbro z olympiády 1984 Kariéru končil v Německu a následně se stal trenérem. Slavii dovedl do extraligy, se Spartou hrál v roce 1999 semifinále Nyní působí jako expert a spolukomentátor v hokejových přenosech ČT |
Jak jste si užíval hraní před tak našlapanou halou?
„Bylo to vynikající. Každý tým měl dva tři hráče, kteří váleli v reprezentaci a ti lidi na ně chodili. Hlinka, Bubla v Litvínově, Machač s Fardou v Brně, Eberman v Plzni a další a další. Tehdy netáhl hokej, tehdy táhla ta jména. Na Spartě to neustále hučelo: Šíma není člověk, Šíma je bůh. Tohle byla paráda, která se asi nevrátí. Tehdy v Praze bylo jenom jedno mužstvo, nebylo tolik fotbalu ani dalšího kulturního vyžití.“
Mohli jste využívat bouřlivé atmosféry k dostání sudích pod tlak?
„V Praze to bylo těžké. V hledišti vždycky číhal nějaký kontrolní orgán, takže se pískala rovina. To jsme v Košicích neznali. Tam nás bratislavský rozhodčí pan Bucala ani nepustil přes modrou čáru, pořád ofsajd. Ale s tím se muselo počítat, tak to prostě chodilo.“
A hokejový život byl asi také o poznání volnější...
„Rozhodně, teď je to o hodně nabitější. Za nás nebylo play off, míň zápasů. Rytmus byl pohodovější, hrálo se v úterý a v pátek, takže bylo času dost. To teď nehrozí, teď pro ty kluky neexistuje nic jiného než hokej.“
Jak jste volný čas trávili?
„Můžu klidně říct, že v pátek jsme všichni i s manželkami pravidelně někam chodili. Ať už do Park hotelu do baru, nebo třeba na Admirál, kde hrál Petr Salava. Život byl takový pestřejší. No a v úterý chodili jenom kluci. Takže jsem každou výhru i prohru zapili. (směje se) Neopíjeli jsme se, ale víno nebo pivo jsme si dali.“
Vyhrál jsem dvě derby za Slavii
Se Spartou jste titul nedobyl, ale vynahradil jste si to s reprezentací. V roce 1985 jste se stali mistry v Praze, jaké to byly zážitky?
„Bylo to velké. Jenom já a Jirka Holeček jsme si v historii jako sparťané zahráli šampionát ve vlastní hale. Atmosféra tehdy byla nepopsatelná. V roce 1978 jsme doma skončili druzí o skóre za Rusákama, to kluci jako Olda Machač obrečeli. Já byl nadšený, že mě vzali mezi sebe a mohl jsem tam hrát. Pak to přišlo. V pětaosmdesátém bylo všechno vyprodané do posledního místečka a všichni vědí, jak to dopadlo. Bylo z toho zlato.“
A vy jste odešel do zahraničí. Jste rád za ty zkušenosti?
„Moc. Se Spartou jsem se dlouho hádal, aby mi to povolili. Mohl jsem jít už dřív, ale komunisté mi to nedovolili právě kvůli blížícímu se mistrovství. Pak jsem tedy šel do švýcarského Klotenu, byl jsem tam jediný Čech v lize. Kanaďané po mně šli jak slepice po flusu, bylo to hodně těžké. Po roce mě vzali Němci do Kaufbeurenu, kde naopak měli Češi dobré jméno díky Martincovi, Šťastném či Černíkovi. S Karlem Holým jsem si tam užíval souhru a jako první Čech v historii německé ligy jsem vyhrál kanadské bodování. Po mně to dokázal ještě Jirka Lála. Tak nějak jsem se tam pak po Německu protloukal skoro deset let.“
A následně vedl Spartu jako trenér...
„Nejprve jsem byl tři roky ve Slavii, s Ríšou Fardou jsme ji dostali do ligy. Dokonce jsem vyhrál dvě derby, to mi hodně lidí vyčítá. (směje se) Sparta tehdy měnila kouče jak na běžícím páse, já střídal Slováka Šuplera a v tom památném semifinále jsme prohráli poslední zápas ve Vsetíně 0:1 na nájezdy. Měl jsem pak vytipované hráče, jenže vedení přivedlo úplně jiné. V tu chvíli mi bylo jasné, že trenér je jenom takový šašek. Tehdy byl. Teď je to lepším, třeba Josef Jandač má mnohem větší pravomoci. A tím pádem může mít i zodpovědnost za výsledky.“
Vy jste pak byl rychle odejit. Mrzelo vás to?
„Rozhodě. Z jednoho prostého důvodu. Věděl jsem, že to mužstvo má obrovský potenciál, což nakonec dokázalo ziskem titulu v roce 2000. Tehdy mě moc potěšilo, že ti kluci stávkovali, nechtěli trénovat. Postavili se za nás. S Frantou Výborným jsme věděli, že jsme to dělali dobře a hráči nám věřili. To bylo zadostiučinění.“
Teď už vás spousta lidí zná hlavně jako glosátora a spolukomentátora. Našel jste se v této práci?
„Baví mě to, rád zůstávám u hokeje alespoň z této pozice. Chodím na téměř všechny zápasy v Praze, zůstává mi přehled. A navíc můžu nabídnout pohled hráče a trenéra, kvůli čemuž si mě asi Robert Záruba i vybral. Jsem rád.“
Stává se vám, že už vás lidé berou více jako televizáka než jako hokejistu a trenéra?
„Jasně, to k tomu patří. Vždyť ty diváci se neustále točí, přichází nové generace. Oni absolutně nemohou tušit, kdo tady hrál v sedmdesátých a osmdesátých letech. Mladší lidé už mě určitě znají spíše ze studia než z ledu.“
Takovou ránu jsem v životě nedal
Vy jste patronem aktuální sezony Sparty, zkuste jako expert říct, jak pro ni skončí?
„Ten ročník je vynikající, už je jistota Prezidentského poháru. Ale teď se pojede zase od začátku. Vítěz základní části to nemá v play off lehké, ale já Spartě věřím. Je hodně kompaktní, hraje dobře do obrany a výbornou formu má brankář Tomáš Pöpperle. To mužstvo si umí na svou šanci počkat, dokáží vyhrát na jeden gól. Proto jsou první.“
Mimochodem, kdo je z aktuálního týmu nejvíc podobný Pavlu Richtrovi?
„Je jiná doba, to se asi nedá srovnávat. Teď je hokej rychlejší, materiály se posunuly. Já si od syna půjčil hokejku a dal jsem ránu, jakou jsem v životě nedal. Nemůžu proto říct, že bych se v někom viděl.“
Ale s Petrem Tonem byste si do nájezdového souboje věřil, ne?
„Je pravda, že já jsem měl bilanci devět proměněných nájezdů z deseti. Nedal jsem gól jen Kladnu. Brankáře Krásu jsem sice prostřelil mezi nohy, ale od betonu se to odrazilo ven. Jinak se dařilo. To byly věc. Zavedl jsem nájezd až do rohu, ale nejveseleji bylo v Litvínově. Diváci pískali, tak jsem nájezd přerušil a gesty je uklidňoval. Pak jsem to proměnil. Jenže jsme stejně prohráli a všechno se otočilo proti mně. (směje se) To byl neskutečný úprk do kabiny, všichni jsme byli poplivaní. Ale byla to show pro lidi. Tak by to mělo být.“
A jak to bylo s vaším studiem na vysoké škole? Jste magistr práva.
„Nechtěl jsem na vojnu, tak jsem musel do školy. Kluci chodili na FTVS, ale mě zrazovali. Prý se tam muselo chodit moc často, dřina a tak dále. K překvapení všech, i mě samotného, mě vzali na ty práva a dodělal jsem je. Trvalo mi to o rok déle, ale stal jsem se magistrem. Pak jsem ještě psal nějaké rigorózní práce, jenže mě vyhodili od zkoušky z vědeckého komunismu. Takže na doktora jsem to už nedotáhl a zůstal radši u hokeje.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
