Zdrcený Duda: Konec v Plzni? Byl to největší šok v mé kariéře
Smlouva v Plzni mu zaručovala práci i pro následující sezonu. Už však neplatí, neexistuje. RADKU DUDOVI po výborné základní části a slabším play off ve Strakově akademii řekli sbohem. „Možná největší šok v kariéře,“ vrací se zpátky hokejový bouřlivák, hledající si angažmá.
Kam přijde, tam většinou pozvedne ofenzivu do potřebných hodnot. V Plzni to platilo vždy, třeba za poslední dvě sezony v ní nabral 100 bodů v 99 utkáních dlouhodobé fáze. Na druhé straně platí i jiná rovnice: 8 posledních let = 11 změn dresu. „Ne všude ze mě trenéři dokážou vyždímat maximum,“ vysvětluje si fluktuaci 35letý útočník.
Trvalo vám, než jste vstřebal odchod z Plzně?
„Nějaký čas jsem to měl v sobě. Pro mě to byl jeden z největších šoků v kariéře. Naprosto upřímně. Trenéři se rozhodli, že mě v mužstvu nechtějí a bylo. Nezbylo mi než sklopit uši a jít dál. Jen mě mrzelo, že mi podkopli nohy v podstatě doma. A že mi to trenéři nebyli schopni říct do očí. Vzal bych, kdyby mi na rovinu pověděli, co jim vadilo. Nevím, celou sezonu spolupracujeme, jsme na jedné lodi, bojujeme o něco, a když se láme chleba, je ticho. Trenér chodí okolo vás a mlčí. Nefňukám, nebrečím, jen mě to mrzí.“
Co vám podle vás uškodilo: vyšší a disciplinární tresty, nebo horší play off ?
„Těžko říct, když vám to neřeknou. Nebudu se v tom babrat, jdu dál. Všechno špatný je pro něco dobrý.“
„Musel si to vzít na triko ten nejhodnější... (usmívá se) Mluvil se mnou upřímně, to já přesně potřebuju. Já už během play off cítil, že se něco děje. To poznáte. V semifi nále s Kometou jsem před šestým zápasem zůstal ležet na antibiotikách. Doma jsem to hltal u televize, fandil, doufal v sedmý zápas. Snad by se nic nestalo, kdyby mi někdo z trenérů zavolal: Dudáku, vyléč se, vrátíme to k nám a tam je spolu uděláme! Zkrátka ukázat zájem... Já to beru podle sebe a představuju si, jak bych se jako trenér zachoval já.“
Čili tam vám došlo, že se vás další ročník nejspíš týkat nebude...
„Působilo to na mě divně. Začnete si dávat věci dohromady, jak se kdo chová v sezoně, co říká a nakonec si to složíte jako Rubikovu kostku. Milan (Razým) hokeji rozumí, o tom žádná, jen má problém s rovinou.“
Dáte-li si ruku na srdce, ne všechno se vám v sezoně povedlo. Váš pohled?
„Nedařilo se mi v play off . To je pravda. Jeden bod z pěti utkání je slabota. Já měl být jedním z těch, co udělá rozdíl, a neudělal. Někdy totiž potřebujete i pomoc od trenérů, zareagovat, změnit lajny, najít detail, který tu nepohodu může zvrátit.“
„To jste vystihl přesně. Proto jsem se zařekl, že v Česku nebudu spolupracovat s trenérem, který neví, jak na mě a nezná mě. Se mnou to zase tak složitý není. Když ze mě chtěli něco dostat trenéři, jako Vláďa Růžička, Radim Rulík nebo Marian Jelínek, dosáhli toho. Hlavně Radim s Marianem se mnou výborně pracovali psychologicky, byli ke mně upřímní. A já k nim. Říkali jsme si i nepříjemný věci, zato na rovinu. Tohle ve finále vždycky oceníte.“
Stejně jste specifi cký případ. Výkony podáváte víceméně všude nadstandardní, přesto se s vámi vleče reputace rebela...
„A bude to tak asi do konce kariéry. Tuhle image už těžko změním. Za její část si můžu sám, za další děkuju vám novinářům. Potom už nikoho nezajímá, zda jste se hokejově nebo lidsky dostal někam jinam, než jste byl.“
Tak díky novinářům z vybudované značky také profitujete, nemyslíte?
„Jo, aby si na mě mohli lidi zapískat a zařvat.“ (usmívá se)
Uznejte, například za Čakajíkem do liberecké kabiny nikdo z novinářů nešel, to vy...
„To beru, ale vezměte si, že už je to nějakej pátek a pořád se to omílá.“
Zpátky k hokeji. Tušíte, kam povedou vaše další kroky?
„Zájemci jsou, odsud i z ciziny. Uvidíme. Čas mě netlačí. Vždyť po mojí nejlepší sezoně v Plzni (2011/12) jsem podepisoval Ženevu koncem července. “
Představu máte, jak vypadá?
„To angažmá musí mít hlavu a patu. Roky přibývají, už si nepotřebuju něco dokazovat. Je to jen o touze, vůli a chuti někde něco vyhrát, dál se zdokonalovat, pracovat na sobě a předávat zkušenosti mladším. Abych kolem sebe viděl kluky, jak rostou, jak si jdou cílevědomě za svým. Že nejsou kyselí, otrávení, povoláním syn, ale že je hokej baví.“
Kdybyste nyní narazil na Radka Dudu z roku 2000, poradil byste si s ním?
„To víte, že jo. Já zase tak problémový nebyl. Spíš je to o tom, že dřív málokdo nám mladším poradil, co a jak. Pamatuju, když jsem někdy v sedmadevadesátém roce přišel na Spartu. Pro každého jsem byl konkurent, koukali na mě skrz prsty. Mazáci se nesnažili se mnou pracovat, dělat ze mě lepšího hráče a člověka. Teď je to jinak, my starší jsme k mladým klukům mnohem otevřenější, snažíme se jim ukázat cestu, jak dosáhnout met dřív, než jsme si na ně sáhli my. S mlaďáky máme mnohem lepší vztah, než mívali dřív starší hráči s námi. “
„Já si na velkého učitele nehraju, ale napadá mě příklad Jánka Sýkory. To je hráč s obrovským potenciálem. Jen se s ním musí trpělivě pracovat. Dennodenně a jak s malým dítětem. Tomu jsem pár věcí rád ukázal. Mrzí mě, že tady mu ti trenéři tolik nedají. To je vůbec rozdíl mezi námi a světem. My obecně si radši schováváme to, co umíme jen pro sebe.“
Vaší situaci nenahrává pravidlo o podpoře mladých hráčů v extralize. Kluby musí ládovat na soupisku mladší ročníky. Cítíte jistou nepřízeň?
„Tomuhle pravidlu nerozumím. Dřív jste musel mít výkonnost, abyste mohl hrát. Nikdo vám cestičku neumetl. Tahle umělá protekce má naopak negativní dopad na hráče, kterým má teoreticky pomoci. Musíte hrát, oni naberou patnáct, dvacet bodů za rok a myslí si, že jsou megastar. Samozřejmě, že nejsou. A u těch, co si to v hlavě nesrovnají, dost vážně hrozí, že poleví. “
Jak jste na tom fyzicky při individuální přípravě?
„Cítím se výborně, na Floridě jsem si dal pořádně do těla. Tolik jako snad nikdy. Fakt mám ze sebe perfektní pocit. K tomu mi báječně funguje rodina, naše malá je správnej prevít, manželka se o ni skvěle stará. Je to paráda.“
