Slavnostní buly v Torontu musel Fryčer zrušit, v Ostravě bude mít premiéru
V hokeji zažil Miroslav Fryčer (58 let) mnoho. Poutavě o tom vypráví v knize Můj divoký hokejový život, kterou napsal s Lubošem Brabcem, redaktorem deníku Sport. Přesto jej dnes čeká velká premiéra. Po autogramiádě bude Fryčer vhazovat slavnostní buly duelu Vítkovic s Libercem (16). Když jej o to před lety žádali v Torontu, musel slávu zrušit. Premiéru tak bude mít na ledě týmu, se kterým v roce 1981 slavil mistrovský titul. „Trošku nervózní jsem, kecal bych, že ne.“
Jak se těšíte na autogramiádu pro fanoušky (začíná v 15 hodin) a slavnostní vhazování?
„Abych řekl pravdu, ani sám nevím. (usměje se) Je to milé překvapení, ale co bych od toho měl čekat? To fakt nevím. Je fajn, že si lidi vzpomenou.“
Proč vám nevyšlo slavnostní vhazování v Torontu?
„V Torontu jsem měl vhazovat slavnostní buly před x lety. Taky to bylo v období před Vánocemi. Já ale zrovna v té době vzal nabídku z italské Fassy, takže jsem místo slavnostního buly sedl do letadla a letěl trénovat do Itálie. Tohle bude poprvé.“
Při jaké příležitosti jste měl v Torontu vystoupit?
„Občas si tam připomínají různá herní období. Šedesátá, sedmdesátá, osmdesátá léta Maple Leafs. A vždycky si vyberou dva, tři zástupce tohoto období a ti jdou hodit slavnostní buly. Nebo se jen postaví na prostředek v dresech. Byl jsem o to požádán za osmdesátá léta. Mám pocit, že to bylo před zápasem s Montrealem. Bydlel jsem v Torontu, kývnul jsem na to. Jenže přišla nabídka z Fassy a musel jsem slávu zrušit. Místo toho jsem letěl do práce. Já stejně na tyhle oslavy moc nejsem.“
V kariéře jste určitě býval rád středem pozornosti. Jistě jste si uměl slávu užít.
„Samozřejmě, tohle k tomu patří, to bych zase kecal, kdybych říkal, že to člověka nepotěší. Ovace, potlesk... Ale čím je člověk starší, tak je radši v ústraní. Obdiv tribun mi nechybí, s tím jsem se vyrovnal už dávno. Někteří kluci po kariéře najednou zjistí, že jim právě tohle nejvíc chybí. Mně nikdy. Samozřejmě, když vás lidi potkají a poznají, je to hřejivý pocit, to potěší. Že jsem něco udělal dobře. Ale cpát se do vipek a mít zápěstí ověnčené jak vánoční stromek? To není můj styl.“
S Vítkovicemi jste slavil titul v roce 1981, jak se vám líbí hra současného týmu?
„Říkal jsem to už na začátku ligy, Vítkovice mi teď připomínají sezonu 1976/1977, kdy to pan trenér Štemprok začal čistit a my dozráli k titulu v roce 1981. Věřím, že teď by Vítkovice titul do dvou, tří let také mohly získat. Je načase. Jasně, je to i o penězích, ale jen za ně si titul nekoupíte. Všechno musí zapadat, tým musí dozrát a základem je gólman. Bartes (Bartošák) čape, v některých zápasech vyloženě drží tým nad vodou, jsou na správné cestě. Třeba Toronto, které na úspěch taky čeká strašně dlouho, tak výborného gólmana nemá.“
Jaké máte ohlasy na knihu Můj divoký hokejový život?
„Svým způsobem mě šokoval pan Bukač, jeho ohlas pro mě byla velká pocta. Máloco mě zaskočí nebo překvapí, ale tohle jsem nečekal. Když se mi na telefonu objevilo jeho číslo a říkal, že zrovna dočetl knížku a měl k ní opravdu jen hezká slova. Dlouho jsme se neviděli, od takové osobnosti mě to těší dvojnásob! I další reakce od známých nebo kamarádů jsou pozitivní. Prý velice zajímavé čtení. Jsem rád, že to splnilo účel a že to pan Brabec napsal fantasticky.“
A dostaly se k vám i nějaké negativní reakce?
„Jsme v Česku, do očí mi nikdo nic negativního neřekl. Spíš jsem od těch, kteří mě znají opravdu dobře, slyšel, že tam chybí víc peprností ze soukromého života. Na to jim vždycky říkám: ‚Chlapi, ta knížka je o mém hokejovém životě..!‘ Kdyby tam mělo být opravdu všechno, tak by to bylo jako Vojna a mír na 600 stran. A to by asi opravdu nešlo.“
