Hamrlík odmítl nároďák. Nedostanou se k nám detaily, říká o českém hokeji
Udržuje kontakt se zámořím, s tamními experty diskutuje o detailech hry, které do Česka zatím nedorazily. Mohl to od nové sezony dělat na vyšší úrovni, přímo na střídačce národního týmu! Zlínský patriot Martin Hamrlík měl podle informací Sportu nabídku na pozici asistenta Miloše Říhy, který mu sám zavolal. Ze zdravotních důvodů odmítl. „Promiňte, to nemůžu komentovat,“ reagoval bývalý výborný bek. O všem ostatním mluvil na rovinu. Jako vždy. Co mu pomáhá po operaci kolene, proč by v extralize zavedl platový strop a jak mu se samovzděláváním pomáhají ze zámoří?
Ve Zlíně má pod palcem obránce, jimž má pořád co předvést. Už ale jen vestoje, zničené levé koleno Martina Hamrlíka vyšachovalo téměř ze všech sportů - i z reprezentační lavičky. Úlevu mu přineslo elektrické kolo. Jinak by další extraligovou sezonu na střídačce nedal a nemohl by implantovat do týmu své myšlenky, zhusta importované z Ameriky. „Musíme být otevření. Jinak se dál neposuneme,“ tvrdí bývalý konstruktivní zadák.
Jak to s vámi aktuálně vypadá po zdravotní stránce?
„Od prosince jsem byl dvakrát na ledě a byl jsem rozhodnutý, že skončím. Neviděl jsem žádný progres. To bylo tím, že nebyl žádný čas na rehabilitaci. Po sezoně jsem šel na menší zákrok, a jak jsem nebyl na ledě, tak se to ustálilo. Hledal jsem nějaké cvičení, kterým bych dostal do nohy svaly. Před měsícem jsem si koupil elektrické kolo a strašně mi to pomáhá.“
Opravdu?
„Jezdím na něm denně, neberu to jako degradaci. Docela mě to chytlo a jsem na tom závislý. Baví mě to a pomáhá to s kolenem. Noha je stabilnější. Předtím jsem vstal z postele a ptal jsem se sám sebe, jestli dojdu ze schodů dolů. Po operaci jsem bral každý den silné prášky, a když jsem si jich vzal víc, byl jsem jako opilý. Na druhou stranu jsem necítil nohu. I kdybyste mě dal pod náklaďák a přejel tam a zpátky, nevadilo by mi to. Ale zase se mi v tom stavu blbě řídilo. Štvalo mě to. Chtěl jsem jít na výměnu kloubu, ale ještě jsem tomu dal čas - a zlepšilo se to. Teď jsem už tak měsíc bez prášků. Jediná chyba je, že jezdím se sluchátky na uších. Jenže bez muziky mě to netěší.“
Každopádně je vám i psychicky líp, že?
„Pořád se může stát, že půjdu ze schodů, špatně šlápnu, něco praskne a už se nepostavím na nohu. Navíc nevím, co to udělá na ledě. V klubu ode mě tyhle informace dostali, jsou s tím smíření. Teď cítím, že to bude O.K. Musím si každopádně dávat bacha.
