Skok jako ve filmu. Aby uživil rodinu, dělal zedníka, teď válí v extralize
Ještě pár měsíců zpátky hrál druhou ligu a přivydělával si jako dělník na stavbě. Sedmadvacetiletý obránce Petr Gewiese z Nového Malína teď sedí ve vítkovické kabině vedle Romana Poláka nebo Zbyňka Irgla a na extraligovém ledě si počíná jako mazák. „Skok jako ve filmu. Už jsem slyšel, že bych o tom měl napsat knížku, tak k tomu asi večer sednu,“ usmívá se odchovanec Šumperka.
Dopoledne trénink, rychlý oběd, převléct se do montérek a hurá na stavbu. Přesně tak ještě nedávno vypadal denní plán Petra Gewieseho v Šumperku. „Zápasy byly středa, sobota, jinak jsme každý den pracovali do šesti večer. To bylo tak akorát, abych se stačil doma otočit a vyspat,“ líčí urostlý zadák. „Bylo to náročné, ale máme malého syna, platíme byt, muselo se to zvládnout.“
Gewiese vyrůstal v Šumperku. Stejně jako bratři Kindlové, Tomáš Pospíšil nebo Jakub Orsava. „Šumperáci se v lize dají najít, nejsme zapomenutý kraj,“ hlásí hrdě. V začátcích se mihnul v mládežnické reprezentaci do 16 a 20 let, měl nakročeno do elitní soutěže. Chtěl ho Třinec.
„Ve dvaceti jsem tam byl celou letní přípravu, měl jsem podepsanou smlouvu, ale ztroskotalo to na odkoupení hráčských práv. Bylo by to drahé skrz tabulkové hodnoty,“ krčí rameny. „Cena byla kolem milionu a půl, to bylo nereálné. Týden před začátkem ligy jsem smlouvu v Třinci musel ukončit a vrátil jsem se do Šumperka. Na jednu stranu mě těšilo, že si mě takhle vysoko cení, ale hodilo mi to trošku vidle do cesty. Tak to prostě bylo.“
V týmu Ocelářů, kde ještě hráli Bonk, Peterek nebo Varaďa, cítil šanci. „Když jsem se podíval na jména kolem, byl jsem jak Alenka v říši divů. Ale věřil jsem, že bych se mohl do týmu dostat. Navíc začínalo platit pravidlo, že museli nastupovat hráči do dvaceti let. Bohužel to neklaplo.“
Čechy byl zlákán do Francie, nelituje
Gewiese se vrátil do Šumperku. V jeho barvách hrál až na sezonu 2016/17 celou dobu. „Agenta jsem neměl a když občas přišla nějaká nabídka z první ligy, nebylo to až takové, aby to i finančně dávalo smysl,“ popisuje. „Když jsme v roce 2016 spadli do druhé ligy, zavolal mi pan Vojáček, jestli bych nechtěl do Francie. V Mylhúzách byl český trenér, pár českých kluků. Po poradě s rodinou jsem do toho šel, abych si ve čtyřiceti nevyčítal, že jsem to nezkusil.“
Na francouzské angažmá vzpomíná rád. „Vyhráli jsme první ligu, postoupili do nejvyšší soutěže. Bylo tam možné pokračovat, ale měli jsme před svatbou a čekali prcka. Tak jsem se rozhodl, že zůstanu doma.“
Tři roky se s rodným Šumperkem snažil vrátit do první ligy. Tým vedl jako kapitán, bodoval. Aby uživil rodinu, musel i do klasické práce. Pomáhal na stavbách. „Mám střední školu stavebnictví a v oboru jsem odmala, protože táta dělá celý život zedníka sám na sebe. Každé léto jsem u něho brigádničil, takže jsem byl zasvěcený. Není to pro mě cizí, jsem už schopný dělat sám na sebe. Ještě pár měsíců zpátky jsem to tak měl, v extraligu jsem vůbec nedoufal.“
Vítkovice se mu ozvaly začátkem prosince. V té době byl druhým nejproduktivnějším bekem Chance ligy (15 zápasů/ 4+9), na ledě trávil třicet minut čistého času. „Nechtěl jsem tomu věřit,“ přiznává.
„Nejdřív si mě Vítkovice pozvaly na dva tréninky, abych si očuchal prostředí, potom jsem tam byl na střídavé starty a nakonec mi nabídly hostování do konce sezony. Paráda,“ hlásí nadšeně. Zatím odehrál 14 zápasů, nasbíral 5 bodů (0+5). Vede si slušně. „Byl jsem zdravě nervózní, ale natěšený. Samozřejmě je to skok, ale cítím se dobře, snažím se hrát stejně. To co umím. Aby bylo vidět, že taky něco dokážu.“
