Po sedmnácti letech si sedl do gymnaziální lavice v rodném Berouně. A přestože u sebe měl Martin Růžička (36) nablýskaný mistrovský pohár pro vítěze extraligy, znovu se mu sevřel žaludek. „Hned se mi vybavily písemky, zkoušení a maturitní otázka z češtiny – meziválečná poezie!“ pousmál se útočník třineckých Ocelářů. Beseda se školáky berounského Gymnázia Joachima Barranda bavila všechny zúčastněné. Růžičku, jeho bývalé učitele i studenty.
Kolem gymnázia, kde v roce 2005 maturoval, jezdí Martin Růžička při návštěvách rodného Berouna často. Do školy se však od úspěšných zkoušek vrátil vůbec poprvé.
Přijel na pozvání městského zastupitele Radka Dolejše. Ukázat Masarykův pohár, s extraligovými Oceláři ho vybojoval potřetí v řadě za sebou. Po Stanley Cupu, který v roce 2002 do Berouna přivezl Jiří Fischer, a poháru pro hokejové mistry světa (trenér Josef Jandač v roce 2010, členem týmu byl i Martin Růžička), se dětem a fanouškům ukázal s pohárem další slavný rodák.
„U Stanley Cupu s Jirkou Fischerem jsem byl sám jako školák, ohromný zážitek,“ vybavuje si Růžička. „I proto se mi nápad pana Dolejše hned líbil, lákalo mě to. Kolem školy jezdím, ale vevnitř jsem za profesory nikdy nebyl. Vrátil jsem se tam skoro po dvaceti letech.“
Mezi prvními Růžičku vítala zástupkyně ředitele Marie Poledníková, učitelka českého jazyka. Svého bývalého žáka si pamatovala velmi dobře. „Studenty, kteří při škole dělají i něco navíc, nezapomínám. I když je můj obor zrovna nebaví,“ usmívala se. „Martin měl svá specifika, snažil se, ale čeština, řekla bych, nebyla jeho priorita. Nebyl v tom sám, sportovců jsme na škole měli vždycky hodně. Vždyť k nám chodil i Jirka Fischer.“
Copánky? Hráblo mi
Růžička byl navíc podle paní učitelky zapamatovatelný i vizuálně. „Přišel na zkoušky s účesem, který byl hodně neobvyklý,“ vzpomíná. „Měl zapletené copánky, takhle tady nikdo nechodil. Slušný šok.“
Když to Růžička slyšel, schoval obličej do dlaní, nevěřícně zakroutil hlavou a zasmál se. „Hrál jsem juniorku v Americe a po sezoně, nevím, co mi hráblo, jsem si nechal copánky udělat,“ vysvětluje. „Měl jsem dlouhé vlasy, viděl jsem takový účes u zpěváků, docela to frčelo. Tak jsem si z hecu nechal vlasy zaplést. Doma na mě koukali jako na blázna, hodně jsem vyčníval.“
Růžičkovi okamžitě naskočily i gymnaziální vzpomínky. Se smíchem přiznal, že ne úplně příjemné. „Čeština zrovna můj koníček nebyla, to je pravda, procházel jsem s odřenýma ušima. A taky mi hned naskočila maturitní otázka – meziválečná poezie,“ kroutil hlavou. „Když jsem si zrovna tuto otázku vytáhnul, úplně jsem se orosil. Tak to je konečná! Nakonec jsem to ale nějak dal, pěkná čtyřka.“
Jestli by něco z meziválečné poezie vyškrábl i po letech? „Tak to vůbec!“ reagoval okamžitě. „Absolutně nic. Tohle už jsem z hlavy úplně vypustil.“ Paní učitelka Poledníková hned Růžičku uklidňovala, že se není za co stydět.
„Dodnes kluky varuji, že meziválečná poezie je jedno z nejtěžších témat, které si u maturity mohou vytáhnout. Martin měl smůlu, sáhnul po ní neomylně. Ale vybojovali jsme to se ctí, mohlo být i hůř.“
Svého žáka po letech ujišťovala, že vůbec nehrozilo, aby ho nepustila dál. „Takže ses nemusel tak bát,“ usmála se.
Kromě copánků paní učitelku u maturity zaujala ještě jedna věc. Růžičkova slohová práce. „Téma bylo – Má cesta do zahraničí. Všichni jsme čekali, že Martin bude psát o zámoří a hokeji, protože tehdy už v Americe hrával (2003-05 WHL). Jenže psal o tom, jak jel s rodiči do Chorvatska. To mě zaujalo, čekala jsem něco úplně jiného.“
Proč tomu tak bylo, už si Růžička nepamatuje. „Nevím, co se mi tehdy honilo hlavou. Asi se mi u moře líbilo víc než na ledě,“ zasmál se.
Kolik v Třinci bereš?
Bavil se i u debaty se studenty. Otázek na něho pršela spousta. „Děti byly super! Ze začátku to bylo takové oťukávání, pak se to uvolnilo,“ líčí Růžička. „A musím říct, že přišlo i pár hodně zajímavých dotazů. Třeba, kolik beru. Jestli jsem někomu vyrazil zuby a podobně. Děti byly spontánní a moc fajn. Krásné to bylo.“
Přiznal třinecký plat? „Nějak jsem z toho vybruslil, přesně jako u maturity.“
Nakonec i paní učitelka Poledníková doznala, že by před lety do drobného studenta neřekla, že se bude hokejem živit a bude tak úspěšný. Vždyť Růžička má zlato z mistrovství světa (2010), pět ligových titulů (Sparta 2006, Třinec 2011, 2019, 2021 a 2022), zahrál si na olympiádě (2018) a zbořil spousty ligových rekordů.
„Upřímně. Neřekla bych, že to dotáhne tak daleko, protože Martin byl drobný kluk,“ přiznala paní Poledníková. „Nenapadlo by mě, že se bude umět v hokeji takhle rvát a zvládat to fyzicky. Ale dal to. Na výbornou!“
Třinecký kanonýr ji ujistil, že ohledně nedůvěry rozhodně nebyla jediná. „Drobný jsem pořád a všichni víme, jaký byl hokej před dvaceti lety, samí velcí hromotluci,“ pousmál se. „Víc lidí mi nevěřilo, ale vyšlo to. A vděčím za to i škole, všichni mi ohromně pomohli, vyšli vstříc. Nebylo to úplně jednoduché, celý rok jsem byl v Americe, materiály jsem měl na dálku od učitelů, kamarádů, spolužáků. Ofotili mi to, poslali, učil jsem se sám po tréninku. I máma s tátou mi hodně pomohli, všem jsem za to vděčný. A ještě jednou děkuji.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
