Málokdo může říct to, co Michal Houdek. Stačilo první střídání v extralize a znalo ho celé hokejové Česko. Každý na něj a jeho kousky měly názor. Určitě ještě vzpomínáte, rok 2019, devatenáctiletý obránce skočil na led. Krosčekem složil Marka Kvapila, pak v bitce zničil Jana Piskáčka. „Ráno jsem maturoval, pak jsem jel na zápas a ani jsem nepočítal, že do toho zápasu skočím,“ vykládá po třech letech. Vrací se po roce v 1. lize do Plzně, měl by jí dodat tvrdost.
Je doma. Když mluví o Plzni a hokeji před divokým publikem, září mu oči. „První myšlenka po návratu zpátky? Velký hlad, energie ukázat, že tohle je místo, kam patřím. Narodil jsem se tady, odmala jsem v Plzni chodil s tátou na hokej a seděl mu na klíně při zápasech. Celkově to jsou úžasný emoce,“ říká tvrďák. V rozhovoru pro deník Sport a isport.cz rozebírá svoji ostrou hru. Jestli si vybojuje stabilní místo, těšte se. Neplánuje ubrat. A taky bacha na jeho střelu.
Slyšel jste od trenérů, že potřebovali v Plzni někoho, kdo přinese do hry větší urputnost?
„Ano, něco v tomhle smyslu. Sešlo se tady teď víc kluků, kteří mají podobné parametry jako já i podobný styl. Myslím, že je to správný krok, i v současném hokeji potřebujete někdy přitvrdit. Hráči mého typu už nejsou tak populární jako dřív, ale pořád máme svoje místo.“
Přišlo mi, že na tohle vyloženě Plzeň na konci základní části dojela. Třeba když si vzpomenu na zápas s Vítkovicemi, Škodovka sice vyhrála, ale dostala šíleně naloženo a řešila těsně před play off marodku.
„Já se po zranění vrátil na konci sezony domů, zrovna tohle utkání jsem viděl. A ano, parametry Vítkovic tady byly znát hodně. Kluci pak vypadli v předkole s Boleslaví, což bylo hlavně proto, že měli opravdu hodně lidí na marodce. Asi by nějakou tvrdost tady uvítali, tak jsem tady i já.“ (usměje se)
Pořád je ve vás stejná zuřivost jako dřív, nevyměkl jste, jak postupně přibývají roky?
„Ne, spíš naopak. Nemám strach z ničeho, všichni jsme jenom lidi a nikdo není robot. Nenajdete nikoho, kdo by u mantinelu ustál všechny souboje, nebo vyhrál všechny bitky. Každý se dá porazit, ať je ten druhý třeba větší nebo těžší, každý si může sednout na zadek. Tvrdou hru mám rád pořád, jen dřív jsem byl asi trochu divočejší, to je pravda.“
Z Plzně vycházejí většinou techničtí hráči, většinou drobnější, ne moc velké hrany. Vždycky jste se mezi vrstevníky vymykal, že do toho umíte šlápnout?
„Tvrdost jsem zdědil hlavně po tátovi. Od začátku chodil na každý trénink i zápas, vždycky se tam dokázal dostat z práce. Vyžadoval ode mě věci, které by měly být automatické, že nezabrzdíte 10 centimetrů před modrou, ale dojedete až na ni, že dohrajete každý souboj, ať přemýšlím, kam letí každá střela. Někdy se i teď kvůli hokeji pohádáme, ale kdyby to bylo jinak, nejsem nikdy takový.“
Zase ale vás ten styl i zaškatulkoval a stačil vám na to první zápas v extralize, když vám bylo 19. Rozpoutal jste obrovskou bitku, v ní jste pak naložil Janu Piskáčkovi...
„Dá se to tak říct, že jsem se dostal do škatulky, přijal jsem roli, že hraju tvrdě a někdy se poperu. Moje cesta do áčka by jinak byla v Plzni mnohem delší. Když si vezmete, že bych tam přišel z juniorky s tím, že jsem jen nasbíral nějaké body a mám přeskakovat hráče jako Lukáše Pulpána nebo Petera Čerešňáka? Na přesilovce měli silné místo, oba obránci jako blázen. Tak jsem si vybral jinou cestu, ale samozřejmě po mně v mládeži trenéři chtěli, ať k tomu přidávám i další věci a dávám taky góly.“
Po vašem prvním střídání v životě, kdy jste dal krosček Kvapilovi a pak se pobil s Piskáčkem, vás najednou znalo celé hokejové Česko. Hádám, že ani vy nezapomenete na scénu z O2 areny, trefa?
„Pořád z toho mám husí kůži, nikdy na to nezapomenu. Celý den byl navíc strašně specifický, odehrálo se strašně moc věcí.“
V čem byl celý den specifický?
„Ráno jsem maturoval, pak jsem jel na zápas a ani jsem nepočítal, že do toho zápasu skočím. Nakonec jsem hrál. Asi bych nic neměnil... I když, ten krosček na záda Marka Kvapila asi ano.“
Ubral byste?
„Vysekl hokejku mému spoluhráči, což se prostě nedělá. Ale to vysvětlení ode mě mohlo proběhnout jinak. Jenže v té chvíli a v obrovském adrenalinu? Nezapomenu na to.“
Dostal jste trest od disciplinárky, nakládali jsme vám za faul my, novináři, fans Sparty vás zrovna nemilovali. V 19 letech to s vámi dělalo co?
„Kdybych si tohle všechno bral nějak extra moc, tak nejde existovat. Jasně, byly tam věci, že jsem jen pětivteřiový bek, nebo že se umím jenom porvat a nic víc. Ale třeba v minulé sezoně jsem si za Porubu v 1. lize taky svoje odehrál. Za člověka mluví, jak hraje dlouhodobě. Kdyby mě někdo chtěl hejtovat jen na základě toho momentu proti Spartě, tak asi nikdy situaci podobného typu nezažil.“
Ulevilo se vám, když se Marek Kvapil ozval, že jste mu kariéru neukončil vy a ani Jan Piskáček se netvářil, že by vás měl někdo zmydlit za něj?
„V hokeji padají góly, ale jsou i fauly a dávají se za ně stopky. Já faul udělal, tady nebylo co řešit. Ale smekám před Markem Kvapilem za přiznání, že zranění jsem mu nezpůsobil já.“
Přitom se mohl pěkně povozit...
„Mohl. Ale ještě větší kredit bych dal Honzovi Piskáčkovi. Měl pak problémy po otřesu mozku, dlouho se vracel zpátky. V novinách jsem si pak od něj přečetl, že to byla férová bitka, kde prostě prohrál. Hrozně jsem si ho za to vážil. Někdo jiný pak v rozhovoru řekne, jak doufá, že Houdka za to disciplinárka sežere. Ale Honza, který to odnesl nejvíc a měl největší právo mi nadávat, tak uznal, že prohrál a nechtěl se v tom hrabat.“
Taky umíte takhle porážku přiznat?
„Jo, David Musil mi pak dal jednou ranou KO. Prohrál jsem, nevymlouval se na to, že know-how hokejového rvaní jsem tou dobou neměl ještě nějak nastudované. Jednou nahoře, jednou dole. Napsal jsem si to i na Instagram, nebylo co řešit. Tak by to asi mělo být, přijmout porážku, poučit se z toho a neudělat stejnou chybu příště.“
Pak je docela ironie, že teď v létě 2022 s vámi i s Piskáčkem Plzeň podepsala smlouvu, co?
„Jasně, tyhle náhody jsou vůbec hezký. V říjnu 2019 jsem se porval s Davidem Musilem, v listopadu pak letěl na reprezentaci s dvacítkou. Tou dobou ve Finsku byla i zároveň áčková reprezentace. No, letíme domů a přes uličku v letadle seděl právě David.“
Domlouvali jste druhé kolo?
(usměje se) „Trochu jsme si do sebe rýpli, spíš tedy David, jak je na tom můj nos. Pak jsme si cestou zpátky do Česka pokecali. Musím říct, že taky super člověk.“
Když budete v Plzni teď vy a Samuel Bitten, je to i vzkaz pro zbytek extraligu, že na vaše hráče se nemůže bez trestu sahat?
„Věřím, že si nikdo nedovolí udělat faul typu naražení zezadu u hrazení. Když tohle přijde, tak jednak dostanete trest, možná i disciplinární postih. Ale je tam i velká pravděpodobnost, že po něm skočíme my, nebo i někdo další. Zastat se spoluhráče je automatické, jen někteří se rveme víc.“ (usměje se)
Cítíte, že už nastal čas, abyste si naplno řekl o extraligu a přestal z Plzně chodit nabírat zkušenosti po první lize?
„Byl bych rád, chtěl bych se dostat mezi šest beků, hrát jednoduše, nevymýšlet nesmysly. Pěkně krůček po krůčku, jestli se dostanu mezi šestku, tak bych se tam chtěl udržet a tak dál. Hrát doma je mým snem.“
Na druhou stranu, doba velkých open ice hitů je pryč. V Plzni tohle pojetí ztěžuje i fakt, že chcete hrát s vysokým napadáním, takže i na hráče takový způsob hry klade poměrně vysoké nároky. Nejde někam vyjet, soupeře sice trefit, ale propadnout. Není těžké pak váš hokej prodat?
„Mám tyhle výzvy rád. Systém je určitě těžší v tom, že když jsem blízko u hráče, tělo se hraje hůř, než kdybych si ho našel, až když jedu proti němu. Z hlediska systému je ale zase super, že soupeře chceme zastavovat už v útočném pásmu, aby se hra k nám vůbec nedostala. Moji hru můžu uplatnit ve víc situacích, třeba před brankou, nebo po střídáních, kdy skočíte na led a rozestup tam je. Tvrdost taky ukážu, nebojte.“ (usměje se)
Pořád jste ve 22 letech mladý, ale tělo po tomhle způsobu hokeje nedává signály, že nevydrží všechno?
„Zastávám názor, že tělo je stroj, zvykne si. Jen smaozřejmě i ten stroj by měl dostat něco zpátky, o auto se taky musíte starat. Je potřeba tělu dávat energii, ovšem druhý den zkrátka musíte přijít na trénink a i přes bolest do toho jít znovu, zpotíte se, tělo se dostane jinam.“
V minulé sezoně jste za Porubu posbíral 14 bodů (5+9) ve 35 zápasech. Posunul vás ročník v 1. lize?
„Prostor jsem dostal, ale na začátku to nejdřív růžový nebylo, musel jsem si ho vybojovat. Byl jsem tam o tři roky nejmladší a začínal jsem jako sedmý bek. Mám výraznou střelu, tak jsem si řekl o pozici na přesilovce, docela mi to tam padalo a s klukama jsme si rozuměli. Jen jsme nebyli tak nahoře, jak se čekalo, ale ten rok mi pomohl určitě hodně. Hodně lidí mi taky dalo dost do další kariéry, třeba Michal Barinka, možná mi zachránil kariéru, když mě po zranění poslal na operaci ke správnému doktorovi.“
Počkejte, to jste měl se zlomeným zápěstím až takhle bídné vyhlídky?
„Byly tam i hodně negativní prognózy, naštěstí nezůstalo jen u nich, bylo tam dost lidí, kteří mě povzbudili pozitivními myšlenkami. Nevybral jsem si úplně ideální zranění, ale už je to v pořádku.“
Jste hráč, který si užívá, že někoho dobře trefí, pošle tím energii na tribuny a ta se pak ve velkých emocích vrací zpátky?
„Jen o tom mluvíte a mám husí kůži. (směje se) Je to tak, fanoušci nám dávají energii, my ji pak tím, co předvádíme, vracíme zpátky. Při gólu celá hala stojí na nohou. Když se stane něco negativního, že někdo třeba sestřelí mého spoluhráče, celá hala stojí na nohou taky. Něco se strhne a fanoušci to žerou, já taky. Vím, že jsou lidi, kteří můj styl nemají rádi a nikdy jim sympatický nebude. Ale věřím, že většina fanoušků má tohle v Plzni ráda.“
Nejlepší data z Tipsport extraligy přináší 
