Tvrďák Ivan: Měl jsem úkol jít na Krsteva. Tak jsem ho zmydlil
VIDEO | Extraligu už šest roků nehraje, ale jeho jméno si pamatuje každý. Marek Ivan – útočník ostrý jako břitva, jeden z prvních českých hokejových rváčů. V druholigovém Frýdku-Místku teď místo trestných minut sbírá body, předtím si třikrát za sebou zahrál finále soutěže, ale nálepky rebela už se nezbaví.
„V minulé sezoně jsem dal pět hattricků, vyhrál bodování východní skupiny ligy a stejně se o mně mluví jako o magorovi,“ říká v otevřeném rozhovoru pro Český hokej.
Místo vyzváněcího tónu mu v telefonu duní skladba skupiny Scorpions – Send Me An Angel. V jedné sloce se mimo jiné zpívá: Najdi si své místo v oku bouřky, hledej růže kolem cesty, ale vyvaruj se trnů. „Já se trnů určitě nevyvaroval, ale snažím se o to,“ usmívá se Ivan.
Byl jsem se podívat na zápas Frýdku-Místku s Porubou a suverénně nejvíc nadávek a pokřiků se snášelo na vaše jméno. Stále budíte emoce?
„To je v pořádku. Pokud se o hráči mluví, dobře nebo špatně, tak pořád ještě hraje. Jak se o něm mluvit přestane, je po hráči. Vy novináři jste mi takovou roli přisoudili a fanoušci si to pamatují.“
Novináři? Vy jste tomu na ledě nepomohl?
„Mám v tom svoji roli, ale za posledních deset let jsem neměl žádný průšvih, nic. A stejně se o mně pořád mluví jako o magorovi nebo rebelovi. Tohle mi bylo přisouzeno a zůstalo mi to.“
Počkejte, říkáte, že jste neměl žádný průšvih. Tři roky zpátky jste v zápase proti Havířovu hned po buly trefil Martina Potočného hokejkou do hlavy a pak se s ním pobil. To nebyl průšvih?
„Martin dobře ví, že to nepřišlo jen tak z mé strany. Bylo to vyřizování účtů mezi ním a minulým vedením Orlové, kde hrával. Měli nějaké rozpory. Já s ním do dneška vycházím bez problémů.“
I po takovém zákroku? Vždyť jste mu málem urazil hlavu…
„Já jej varoval, ať na led nechodí, když vedou 5:1. My hráli oslabení ve třech a blboun tam zůstal, jeho chyba. Kdybych jen shodil rukavice, ujel by mi. A že to bylo do oblasti hlavy? On je o dost menší, byl skrčený na buly. Já jej chtěl přistrčit, aby mi neujel a zůstal chviličku opařený. Ale dával jsem si bacha, nebyla to žádná velká rána. A Martin dobře ví, že to nebylo z mé strany osobní.“
VIDEO: Podívejte se na rvačku Ivana s Potočným
To jste dostal takový pokyn?
„Jako v Kanadě, Americe – běž a zbij ho. Tohle už se ale neví. V tomhle rád vzpomínám na Vláďu Růžičku ze Slavie, to je jediný férový člověk v českém hokeji. Když mě v závěru sezony 2003/04 poslal na Krsteva, který hodně otravoval Pepika Beránka, tak Růža hned po zápase řekl – vůbec do toho Máru netahejte, já jsem jej poslal. Já za to nesu zodpovědnost.“
Jak to tehdy s Krstevem dopadlo?
„Zmydlil jsem ho. To ale není nic proti tomu hráči. Já jsem s ním po zápase schopen zajít na pivo nebo na paňáka, takhle to v kanadsko-americkém stylu prostě chodí. Za mořem jsem dokonce zažil, jak se do sebe pustili dva bráchové. A to měli na zápase rodiče. Stejně si strašně zmydlili držky, zprasili se. A po zápase šli společně na večeři. I o tomhle je hokej, tohle nejsou šachy.“
Do zámoří jste odcházel v juniorském věku, tam jste se ostrý styl naučil?
„Měli jsme speciálního trenéra na bitky, bavilo mě to. Než abych se válel doma, chodil jsem na extra tréninky. Hned v první sezoně jsme vyhráli juniorskou WHL a zahrál jsem si i na prestižním Memorial Cupu, kde jsme až ve finále prohráli s Hullem. Hrál za ně Pavel Rosa, prsten má on.“
V zámořské juniorce jste sbíral i hodně kanadských bodů. Řešil jste, jakou cestou se vydat?
„Byl jsem jeden z prvních Evropanů po Pepikovi Beránkovi, který si od nich nenechal nic líbit a nenechal se otloukat. Ba naopak – spíš jsem Američanům rozbíjel držky. Pravda je, že v Peorii, farmě St. Louis, jsem ve dvaceti letech udělal nějakých 55 bodů. Což taky nebylo špatný.“
Draftován jste byl St. Louis, jak daleko či blízko jste byl od NHL?
„Nebyl jsem daleko, ale je to i o štěstí. Já byl draftovaný St. Louis, stejně jako Libor Zábranský, ten by o tom taky mohl vyprávět. Hlavní skaut klubu byl tehdy Peter Šťastný, draftováno bylo sedm Slováků. Já mám s nimi dodnes výborné vztahy, ať je to Luboš Bartečko, Andrej Podkonický nebo Miša Handzuš. Všechno to jsou vynikající hokejisté, nicméně já tu šanci nedostal, i když jsem taky bodoval slušně. V dresu St. Louis jsem odehrál alespoň sedm přípravných zápasů, takže s Demitrou, Prongerem nebo MacInnisem jsem si taky zahrál.“
Protestoval jste? Lidově řečeno – držkoval jste, když šance nepřicházela?
„Já s tím právě neměl nikdy problém. Tohle začalo až tehdy, když jsem se ze zámoří vrátil do Zlína (1999/00). Po sedmi kolech jsem vedl kanadské bodování extraligy a jediný, kdo s tím měl problém, byl Petr Čajánek. Byl se mnou v lajně, ale něco se mu nelíbilo a já byl najednou z první lajny přeřazený do čtvrté.“
Jak s tím mohl mít Petr Čajánek problém?
„Těžko říct. Asi chtěl extraligu vést on a vedl jsem ji já jako zobák. Přijdu do šatny a tam se dozvím, že jsem byl přeřazený do čtvrté lajny. Tak jsem šel za vedením, že chci odejít. Během hodiny se mi ozval Vsetín, samozřejmě na mě Zlín udělal sviňárnu a poslal mě do Znojma. I když se pak ozval ještě pan Říha, který mě chtěl do Varů. Ani tam mě nepustili. Ve Znojmě jsem stejně vydržel jen měsíc, protože jsem jim na férovku řekl, že tam hrát nechci. Od té doby se to se mnou vezlo – že jsem problémový. Zlín si přisadil své, hodil to na držkování a už jsem se toho nezbavil.“
Proti Zlínu jste si v sezoně 2003/04 zahrál se Slavií i extraligové finále. Jak na něj vzpomínáte?
„My to prohráli jen kvůli tomu, že jsme museli hrát v Sazka Areně. Mělo tam být mistrovství světa, tak jsme se z Edenu stěhovali, aby se vyzkoušel provoz. Ze Zlína jsme tehdy jeli za stavu 1:1 na zápasy, jenže led v Sazce byl strašně široký a tím jsme to projeli. V Edenu bychom titul měli, ale na velké ploše to Zlínu svědčilo lépe. Navíc v té době nebyly pokuty za filmování, takže furt leželi, skákali, brečeli a my byli pořád venku.“
Máte dva syny, staršímu jste dal křestní jméno Ivan. Jak vás to napadlo?
„Vymyslela to manželka, já měl jméno pro holčičku – Sofii. Ivan Ivan je netradiční, ale já jsem na to hrdý. Jsem z velké rodiny, táta je z devíti dětí, takže je nás opravdu hodně. Nikdo si to ještě takhle nedovolil. Už nás omrzeli Jirkové, Františkové, Martinové, Josefové… Pak ani nevíte, který to je, když se tři jmenují Martin. U mě si lidé vždycky pletli jméno a příjmení, i občanku jsem měl špatně vydanou. Kluk to má jednodušší.“
Hraje hokej?
„Ano, oba. Mladší Filip je v přípravce a jedenáctiletý Ivan hraje jako páťák za sedmou třídu ve Vítkovicích. Dokonce je tam kapitánem, takže talentovaný a šikovný je. Bruslařsky je skvěle vybavený, to já nikdy moc nebyl. Ale vůbec se nebojím říct, že techniku má po mně. Všichni si myslí, že jsem jen bitkař, ale já nikdy neměl s technikou problémy. Vždycky jsem dělal dost bodů, doma i v zahraničí. Tak doufám, že to vydrží i klukovi. A dál ponese hokejové jméno Ivan.“
| Marek Ivan |
Narozen: 17. listopadu 1978 (34 let) Draft NHL: v roce 1997 si jej vybrali St. Louis Blues jako 244. v pořadí Největší úspěchy: extraligové stříbro se Slavií (2004), extraligový bronz s Vítkovicemi (2001), stříbro z anglické ligy s Nottinghamem (2005), vítězství v juniorské lize WHL s Lethbridge (1997), stříbro z Memorial Cupu (1997) |
