Máte v těle nádor, uslyšel před rokem Josef Augusta. Nikdo ho nemusel ponoukat, aby v sobě sebral veškeré síly a vyrazil do bitvy. Záhy věděl, že se rakovině vzepře. „Je to svinstvo, ale nic nevzdáváme. Šanci mám,“ pronáší odhodlaně kouč mistrů světa z Petrohradu a Hannoveru.
Na drsný ortel lékařů mnozí vzpomínají jako na ránu kladivem, z níž se jen těžko sbírali. Josef Augusta to má jinak. „Větší šok pro mě byl, když jsem v roce 2002 jako trenér skončil u národního mužstva,“ porovnává 69letý bývalý úspěšný trenér.
Trenére, jak se daří? Vypadáte dobře.
„Děkuju za optání. Musíte bojovat. Jako jsem se bez nasazení a sebeobětování neobešel v hokeji, na ledě, neobejdu se bez těchto vlastností ani teď. Nacházím se ve fázi, kterou osobně nazývám klidovou zónou. První lázeňskou kúru mám za sebou.“
Počkejte, vy chemoterapii říkáte lázně? To jste dobrej…
„Jasně. Když mám jet do Brna do onkologického ústavu, všem tvrdím, že jedu do lázní. Hele, ono se to ani jinak nedá brát. Někdo jezdí do lázní se zády, já jezdím s nádorem do Masarykova ústavu. Za skvělými lidmi, co se o mě báječně starají. Je to přední onkologická klinika v Evropě, vše jsem si prošel a žasl, že se rakovinou zabývají od roku 1935. Zaujalo mě a potěšilo zároveň, že mezi třemi zlatými sponzory ústavu je i Dominik Hašek . Vedle něj Dara Rolins a Babiš .“
Jak se vám tam věnovali?
„Dojížděl jsem na třídenní kúry a po každé jel na deset dnů domů, pak zase do Brna. Příští měsíc mě čekají další vyšetření zjistí se, jak první kúra dopadla a podle toho se bude pokračovat dál.“
Výsledek léčby závisí na odhodlání člověka. Mám dojem, že jste to za lepší konec vzít nemohl.
„O hlavě, vůbec o psychice je přeci celý život. Tedy i péče o vlastní zdraví. Vzal jsem to realisticky. Přišel problém, ale naštěstí tu jsou lidé, kteří přesně vědí, co mají dělat, a vy je zahrnete stoprocentní důvěrou. Jako jsem kdysi věřil svému trenérovi, když mě nutil do drilu, tak teď sázím na odborníky z oblasti medicíny. Jak to celé dopadne, ví jenom ten nahoře.“
Pochybujete někdy, zda se uzdravíte?
„Nepochybuju. Mám kolem sebe lidi, jimž obrovsky důvěřuju, společnými silami to zvládneme. Jiné cesty není. Stejné to máte ve sportu. Tam vám výhru taky nikdo zadarmo nedá.“
Na první pohled jste zhubl, přitom ale dál vypadáte ve formě.
„S váhou jsem šel dolů, to je pravda. Ale pohybu mám dost. Práce kolem baráku je vždycky požehnaně, mám psa, takže s ním chodím ven, jezdím na kole. Nenudím se.“
Měl jste loni sám podezření, že je něco špatně?
„Ano, indicie tam byly. Začal jsem mít problém se stolicí, objevila se v ní mastnota. Vyšetření odhalilo nádor, zvolil se průběh léčby a nyní nezbývá než být trpělivý.“
Větší šok byl konec u reprezentace
Tušil jste od lékařů zlou zprávu, anebo to byl šok?
„Dobrá otázka. A odpověď mám. Větší šok pro mě byl, když jsem v roce 2002 jako trenér skončil u národního mužstva. Výkonný výbor svazu, který o všem v Brně rozhodl, seděl poté pospolu a nás odvolané vyvrhele posadili ke druhému stolu, nikdo s námi ani nepromluvil. Strašně rychle zapomněli, čeho jsme roky předtím dosáhli.“
Asi sami cítili, že to celé z jejich strany nebylo zrovna fér.
„Taky že nebylo. Tenkrát v Brně jsem prožíval daleko horší pocity, než když mi loni oznámili, že mám nádor. Tehdy mi bylo hodně těžko na duši. Rána, potupa, obrovské zklamání a rozčarování… Realitu s nálezem rakoviny jsem bral snáz, protože doktoři se mnou mluvili na rovinu. Říkali mi pravdu do očí. Kdežto lidi z výkonného výboru měli jen sklopené oči, nebyli schopni našemu realizačnímu týmu ani poděkovat. Stačilo zatleskat jako teď v Británii premiérovi Davidu Cameronovi. Nic víc, nic míň. To, co s námi provedli v roce 2002, mám pořád v sobě. A kdykoli si na to vzpomenu, udělá se mi zle.“
Chtěl jste od lékařů okamžitě a natvrdo vědět, na čem jste?
„Jednoznačně. Dneska už se informuje naprosto otevřeně. Vím, že šanci mám. Vyléčit se dá všechno. Ten nádor je svinstvo, ale nic nevzdáváme.“
Se stejnou diagnózou válčí legendární Věra Čáslavská, spojili jste se a popovídali si?
„Nespojili. Ale před pár týdny jsem viděl Jiřího Bartošku v Karlových Varech, ten měl myslím stejný problém a vypadá dobře. Jak říkám, je to svinstvo, ale se vším se dá bojovat. Faktem je, že když se jednou ocitnete na místě, jako je Masarykův onkologický ústav, rychle přehodnotíte životní priority. Všechno vidíte na vlastní oči, frekvenci a množství lidí, kteří musí řešit stejné či podobné problémy. Hlavou se vám pak honí jedna jediná myšlenka. Že musíte věřit a bojovat, co to půjde. Nikdo není nesmrtelný, ale postavit se tomu musíte. Naděje umírá poslední.“
Pomáhá i tvrdá nátura patriota z Vysočiny?
„Může být. Těší mě, že jsem první lázně snesl bez větších potíží a vedlejších účinků. Jím, chodím.“
Pivo můžete?
„Sem tam si dám plzeň, jinak nealkoholické. Chuť na pivo mi zůstala, ale nedá se svítit, musím ji umořit. Padesát let jsem tělu poskytoval spoustu dobrého jídla, teď má ovšem smůlu. Říkám mu: Budeš pít vodu, kamaráde, pivo ti nedám!“ (s úsměvem)
Vzpomenete si na bývalého parťáka Jaroslava Holíka, jak on se natrápil s těžkou nemocí?
„To je trochu jiný případ, Jarda bojoval deset let. Uvidím, jak dlouho se budu prát já. Každopádně, zadarmo se nedáme. Člověk se zároveň musí podívat do občanky, vždyť mi bude sedmdesát.“
Jakou představu máte o podzimní oslavě?
„V rodinném kruhu, možná uspořádám něco malého s kamarády. Uvidíme, listopad je daleko.“
Až se s přáteli sejdete, řeč se samo sebou stočí na jihlavský hokej, to je vždycky velké téma. Anebo vás pomalu nechává chladným?
„Celou minulou sezonu jsem vynechal. Právě kvůli nástupu nemoci. Je lepší nepřicházet do kontaktu s větším množstvím lidí, abyste zbytečně neriskoval chřipku a tak. Na jihlavském zimáku mě dlouho neviděli. Stejně si ovšem od zdejšího hokeje už delší čas udržuju odstup.“
Jihlavě přeje extraligu
Nezáleží vám tolik na tom, zda se Dukla procpe zpátky do extraligy?
„Jednoznačně bych si přál, aby se extraliga vrátila, dlouho tu byla. Problém je, že stoprocentním vlastníkem týmu je město. Tím pádem je to složitější téma. Nejsem si jistý, že by město mělo plně financovat profesionální mužstvo. To je jedna věc.“
A další pohled?
„Dukla byla desítky let známá tím, že úspěšně sázela na mladé hráče. Slavná éra nastala po příchodu Holíků, Suchého, Augusty, Hrbatého, Klapáče… Byli jsme mladí kluci, ve dvaceti letech pod výborným trenérským vedením jsme Duklu vytáhli mezi špičku. Z téhle cesty Dukla časem sešla a dnes si najímá starší hráče bez vztahu k regionu. Nevadí mi veteráni, kteří Jihlavou prošli. Dobrovolný, Čachotský, Důras a další. Problém mám s jinými. Třeba Skořepa nebo Mrňa. Tihle hráči nejsou schopni dovést Jihlavu do nejvyšší soutěže.“
V Jihlavě se proti sobě často tloukly různé názory a vize. To není potíž?
„Nějaké hašteření tu nepochybně je a dlouhodobě, ale to máte prakticky všude. Tenhle hraje víc, tenhle míň, tamten dělá práci blbě, zato tenhle dobře. Tomu se nevyhnete nikde. V Jihlavě to takhle běží, co si pamatuju. Štve mě a mrzí, že Dukla nedává větší šanci svým odchovancům a vytratila se DNA, kterou byla Jihlava všude pověstná. Mladí hráči z líhně nedostávají odpovídající prostor.“
A mají na to vůbec?
„Pořád jen slýchávají, že si šanci v áčku musí vybojovat. Jenže jinak než s mladými to Dukla dělat nemůže. Zavedli to tu Pitner s Neveselým, mělo to logiku a úspěch. Standa Neveselý kdysi z Modety vytáhl Bédu Ščerbana, nikdo ho neznal, nikdo mu nevěřil. Ale po všech trenérech v jednotlivých kategoriích Standa vyžadoval, aby se mu maximálně věnovali, a ve finále si ho vypiplal on sám. A podívejte, kam až to Béda dotáhl. Ke Zlaté hokejce, do národního týmu.“
Podobnou koncepci tu dlouhodobě nevidíte?
„Nevidím. Do jihlavského áčka nastoupí devatenáctiletý hráč, po třech sezonách se jen řekne, že na to nemá, a hotovo. Místo pečlivé práce s klukama se vztahem k Vysočině se berou starší hráči bez jakékoli sounáležitosti k regionu. Zbyla na ně Jihlava, tak sem jdou, no. Už je slyším, jak říkají, že kanadské body mají, že vyhráli první ligu, tak co jim nějaký Augusta bude vykládat. Přitom je evidentní, že Dukla dávno opustila zavedený směr. A nejde vůbec o to, že v minulosti dlouho využívala hráče, co sem chodili na základní vojenskou službu. S nimi to vůbec nesouvisí. A i město by si mělo dupnout, mělo by mít zájem na tom, aby se Dukle vrátila její identita.“
