Fischerova zpověď 11 let po kolapsu: Jak jsem na půl minuty zemřel | iSport.cz
Zdeněk Janda
12. listopadu 2016 • 04:40

Fischerova zpověď 11 let po kolapsu: Jak jsem na půl minuty zemřel

TOP VIDEA VŠECHNA VIDEA ZDE

Přestalo mu tlouct srdce. Sám o tom říká: „Na třicet vteřin jsem umřel.“ Jiří Fischer, 36letý hokejový mistr světa a držitel Stanley Cupu, před jedenácti lety zkolaboval na střídačce a jenom bleskový zásah lékařů ho vrátil mezi živé. Od té doby 21. listopadu slaví náhradní narozeniny. Založil nadaci, která už šestnácti lidem zachránila život. Sportuje jenom rekreačně, rozvedl se. O všem vyprávěl v rozhovoru pro Sport Magazín otevřeně.



Blíží se 21. listopadu. Co to s vámi dělá?
„Vím, že je to výročí. Už jedenácté.“

A dál?
„Jak plyne čas, síla toho okamžiku a zážitku mizí. Nejtěžší je každopádně si po takové události vybudovat sebevědomí, že se to nestane znovu. Aby člověk neměl neustále strach.“

Daří se vám to?
„Rok od roku je to lepší. Zaplaťpánbůh jsem přežil. Na druhou stranu to pro mě není tak žhavá a aktuální věc jako předtím.“

Pořád máte při vzpomínce slzy v očích?
„Pořád je to citlivé téma. A vždycky bude.“

Přesto vám nevadí o něm vyprávět…
„Zvyknul jsem si. Mluvit o srdečním kolapsu je i docela terapeutické. Takže mi to nevadí. Nebolí mě ty vzpomínky. Je spousta lidí, kteří si tím prošli, ale nedokázali se přes to přenést. Přitom je důležité si vybudovat sebevědomí, že mohou normálně být zdraví a nestane se to znovu. Proto je přínosné se o informace dělit s ostatními. Někdy to může i pomoct.“

Říkáte, že slavíte dvoje narozeniny, nejen originální červencové. Jak vypadají ty listopadové?
„Prvních pár let jsme to prožívali intenzivněji. Scházeli jsme se i s doktory, kteří mi zachránili život. S Dougem Plagensem a hlavně Tonym Coluccim. Teď si každý rok zavoláme, poděkuji jim. Jsem strašně rád, že právě oni byli zaměstnáni organizací Red Wings, protože ne v každém klubu NHL bych přežil.“

Sám jste několikrát mluvil o tom, že jste měl obrovské štěstí.
„Je to tak. Třeba Sergej Žoltoks zemřel necelý rok přede mnou, během výluky hrál za lotyšskou Rigu, měl srdeční kolaps, ale bohužel ho nezachránili. Stejně tragicky dopadl v ruském Omsku Alexej Čerepanov. Riche Peverlyho z Dallasu zachránili. Pár nás mělo velké štěstí, ale to nemá, bohužel, každý. Mně pomohlo i to, že v naší aréně byl defi brilátor, což tehdy nebylo v NHL obvyklé. Prostě štěstí ve všech ohledech.“

Děkujete i Bohu?
„K náboženstvím jsem nikdy nebyl vychovaný, jako rodina jsme nebyli věřící. Nechodím pravidelně do kostela, nejsem členem žádné organizované církve. Ale věřím, že ne všechno na světě je náhoda, i když pořád nevím, z jakého důvodu.“

Jiří Fischer v obklopení spoluhráčů při působení v Detroitu
Jiří Fischer v obklopení spoluhráčů při působení v Detroitu

U vás ten důvod musel být hodně silný.
„Určitě v tomto směru patří moje poděkování. Upřímné. Za to, že tady vůbec ještě jsem… Člověk si to v takové chvíli srovná v hlavě. Měl jsem každopádně obrovské štěstí. Všech věcí v životě si o to víc vážím. Zvlášť koncem listopadu.“

Jaké to je, když svému zachránci, doktorovi Coluccimu, podáváte ruku? Cítíte zvláštní energii?
„Ano, i když postupem času se to malinko otupuje. To je jako se vším. Každopádně vždycky, když se vidíme, máme oba všeříkající pohled očí. Jsem mu vděčný, že díky němu jsem pořád mezi živými. On se na mě taky kouká tak…“ (přemýšlí)

Jak?
„Prostě mu naskočí emoce do tváře. Ze své lékařské praxe je zvyklý, že na denně zachraňuje životy, ale ne každý den to udělá svému kamarádovi. Navíc se o tu společnou událost můžeme podělit s dalšími lidmi a pomáhat. Toho si vážíme.“

Co si vlastně z osudného momentu vybavujete?
„Když se mi to stalo, byl jsem v bezvědomí. Takže pokud mi o tom někdo vypráví, je to pro mě spíš jako film. Nepamatuju si to. Akorát to, jak jsem šel z ledu a sedal si na střídačku. Pak ne. Byl jsem čtyřicet minut v bezvědomí, nějak jsem se probudil až v nemocnici. Předtím jsem vlastně na třicet vteřin zemřel.“

Vyprávíte o tom často?
„Společně s Tonym (Coluccim) máme na téma srdečních kolapsů několik přednášek ročně, zrovna minulý měsíc byly dvě. Jsem mluvčím americké nadace pro srdce, ale mám i svou vlastní. V ní podporujeme zájem veřejnosti o tuhle problematiku, vyučujeme kardiopulmonální resuscitaci. Dohromady už jsou to desetitisíce lidí, kteří si oživovacími kurzy prošli, aby věděli, jak lidem pomoct. Zároveň díky penězům z nadace umisťujeme na veřejná prostranství defibrilátory, za těch jedenáct let je jich přes 180. A tyhle přístroje už zachránily život šestnácti lidem. To člověka potěší, je to obrovská deviza. Ne každý dokáže využít takový okamžik, který si prožije, pozitivním směrem. Aby pomáhal. Jsem moc rád, že tohle se mi daří.“

Dávat lidem naději.
„Třeba si z toho někdo něco vezme. Už na tu událost, co se mi stalo, nemyslím každý den, ale naučil jsem se o tom mluvit.“

Šestnáct zachráněných životů, to je úžasný počin.
„S většinou lidí jsem se setkal osobně. A poděkoval jsem jim za to, že se snaží dělat něco podobného jako já, že mluví o svých zkušenostech, dělí se o pocity s dalšími pacienty. V takovou chvíli je důležité nezatrpknout, nezanevřít na život jako takový. Každý zachráněný život znamená i minimálně sto lidí, kteří nemusejí jít na pohřeb, mohou si dotyčného užívat dál. A pro mě je právě ten fakt, že přes tisíc lidí bylo ušetřeno od účasti na takové události, hodně milý a pozitivní. Pohřeb by sice měl být oslavou daného člověka, ale vždycky je to depresivní. Navíc je to vždycky obrovská ztráta. Takže je prima, že ji dokážeme oddálit.“

Dojímá vás to?
„Kdo přežívá srdeční kolapsy, má slzy v očích častěji než předtím.“

Což je i vás případ?
„Samozřejmě. Vidím to na všech ostatních, kteří si uvědomují, jak blízko byli smrti. Jsou vděční, že mohli přežít. Byli jsme vychováni, že je lepší skrývat emoce a mít kamennou tvář, ať se děje cokoliv. Hlavně naše poslední komunistická generace k tomu tíhla. Jenže lidé, kteří přežili, na sobě nechávají emoce znát mnohem častěji. Když člověk dokáže ukázat slabost, je to naopak projev vnitřní síly. Takže se toho vůbec nestraním.“

Dojímáte se na veřejnosti?
„Zase ne všechno, co se děje, musí člověka dojímat. Nic se nemá přehánět. Ale párkrát do roka to na mě dolehne a emocím nechám volný průběh.“

Při čem nejvíc?
„Když slyším na semináři projev, který chytne za srdce. Nějaký silný příběh.“

Jaké poučení je z toho vašeho? Aby každý pořádně dbal o svoje zdraví?
„Zodpovědnost a disciplína. To jsou dvě věci, které jsou pro život důležité. Stejně jako to mít kolem sebe dobré lidi, když už se něco stane. Aby na to člověk nebyl sám. Procházet si podobnými věcmi v samotě, to je hrozně těžký.“

Vy jste měl vedle sebe manželku a děti.
„Měl jsem velké štěstí, že jsem kolem měl rodinu a lidi, na kterých mi záleželo. A obráceně. To je zásadní a povzbuzující. Když jsem docházel na rehabilitační setkání se srdcem, viděl jsem spoustu starších lidí, pro něž podobné seance byly vrcholem týdne. Mně bylo pětadvacet, energii jsem čerpal z rodiny. Ale třeba tam byli šedesátníci, kteří neměli podporu od blízkých. Buď neměli děti vůbec, nebo jo, ale ty měly svoje rodiny a životy. Takže se vlastně těšili jenom na to, aby přišli mezi ostatní pacienty. Nejenom kvůli tomu, že věděli, že jsou v prostředí, kde o ně bude lékařsky postaráno, pokud by se jim mělo něco znovu stát se srdcem, ale i proto, aby si popovídali. Aby si zase postupně vybudovávali sebevědomí. Jinak mi vyprávěli, že přijdou domů a jsou tam sami, tak jediné, co dělají, je, že doufají, že se jim to nestane znovu… Náplň jejich život je minimální, dá se říct, že je to jenom takové přežívání. V takový moment je důležité zaneprázdnit mysl, odpoutat se od reality.“

Dařilo se vám to ze začátku?
„V tom mi obrovsky pomohla moje mamka. Dala mi lepší radu než jakýkoliv doktor.“

Jakou?
„Bylo to v období, kdy jsem se snažil zjistit všechny možné informace o tom, co dělat, co nedělat. Ona mi řekla: Začni zase chodit do práce! Protože se v tom akorát šťouráš, pořád něco hledáš, jsi jenom na internetu. Uvidíš, jak ti bude zase líp! A měla naprostou pravdu. Je důležité, aby člověk měl vždycky nějaký cíl, který ho ráno nakopne, když se probouzí. Aby se odpoutal od negativních myšlenek, které většina lidí po podobných incidentech má. Je super, aby si člověk zařídil život tak, aby měl disciplínu, aby věděl, co jíst, co dělat. Ale celkově se musí pokusit žít normálně.“

Jak váš příběh vnímaly děti?
„Když se mi to stalo, staršímu synovi Braydenovi byly tři roky, ještě toho moc nevnímal. A Lukáš nebyl na světě. Narodil se deset měsíců po mém kolapsu, takže každý, kdo si to spočte, vidí, že Tony (Colucci) mi se svým štábem zachránil život i pro to, abych se hned mohl radovat z dalšího prcka… To je prostě paráda. Teď je mu deset, děti jsou pro mě na prvním místě. Každý rok chodí na srdeční testy, protože vědí, co se tátovi stalo. Taky hrají hokej, takže chci, aby byli pod dohledem. Vždycky jim pro jistotu natočí jednoduché EKG. Ale jinak jde život dál. Mám z nich radost, oba mají pro hokej a obecně pro sport velký zápal.“

Nechci moc zacházet do soukromí, ale vy jste se rozvedl, že?
„Ano.“

Byla to další životní zkouška?
„Naučil jsem se jednu věc. Že manželky chtějí mít partnery doma, a když člověk pořád cestuje po světě, není to jednoduchý… (chvíli se odmlčí) To si musí uvědomit každý, kdo chce pracovat v hokeji na nejvyšší úrovni jako skaut nebo někde v managementu. Je to věc, která se může projevit, pro manželský život to není ideální. Nám to s Avery prostě nevyšlo, neustáli jsme to. Ale i takové věci se stávají, manželství se rozpadávají, ať jsou důvody jakékoliv.“

Jak spolu vycházíte?
„Skvěle. Hlavní je, že kluci jsou v pohodě. To je zásadní. Avery je znovu šťastně vdaná, má rodinu s klukem, kterého znám a respektuju ho. Vůbec s tím nemám problém, protože se k synovi Lukášovi, který žije u nich, chová výborně. To, co nevyšlo nám, věřím, že mojí bývalé manželce vyjde jinde. A abych řekl pravdu, dneska jsem docela spokojený… Pro mě je klíčové, aby byly děti O. K. Ty jsou pro mě vším. Také pro Avery jsou prioritou, proto máme dohodu, která platí a na kterou si nestěžuju.“

Bývalá žena s vámi prožila strašně těžké okamžiky, málem jste zemřel. I proto k sobě musíte mít pořád hodně blízko?
„Určitě ano. Hrozně moc jsme toho prožili. Vím, že jí na mně moc záleželo. Když se mi to stalo, všeho nechala a byla se mnou. Šest měsíců, čtyřiadvacet hodin denně. Nesměl jsem řídit, takže mě všude vozila, byla mi oporou, bála se o mě. Ale nemá cenu si něco nalhávat – vím, že nás to jako pár poznamenalo. Když se něco takového stane, je to pro toho druhého strašně těžké. Žijeme v době, kdy lidé mají možnost přežít to co dřív ne. Rakovinu, srdeční kolapsy, další nemoci. Před dvaceti třiceti lety se na to umíralo, ale moderní medicína dělá pokroky. Lidé se léčí, daří se jim žít mnohem déle. To má za následek i to, že to ovlivňuje vztahy. V Americe vzniká nový psychologický obor, který řeší, jak žít s partnerem, který má nevyléčitelnou nemoc. Když to vztáhnu na náš případ, já jsem se s tím, co mě postihlo, nějak vyrovnal. Avery taky. Manželství se sice rozpadlo, ale i nadále se navzájem respektujeme. Celkově to není špatný.“

 CO PŘESNĚ SE STALO

Bylo 21. listopadu 2005, běžela první třetina zápasu NHL mezi Detroitem a Nashvillem, do sirény zbývalo sedm a půl minuty. Pětadvacetiletý zadák Jiří Fischer se vrací z ledu na střídačku, na ní se zničehonic kácí hlavou na mantinel a bezvládně padá na zem.

Detroitský kouč Mike Babcock v Joe Louis Areně okamžitě mává na druhou stranu kluziště, kde stojí sanitka. Hra ještě chvíli pokračuje. „Byl tam zmatek. Chvíli jsem vůbec nevěděl, co se děje,“ autenticky to tehdy popisoval gólman Tomáš Vokoun, opora Predators.

Z mužstva Nashvillu u toho byli z českých hráčů ještě obránce Marek Židlický a útočník Martin Erat. Z Detroitu Robert Lang. V hledišti shodou okolností seděl někdejší reprezentační kouč Alois Hadamczik.

Fischerovi zachránila život včasná masáž a defibrilace. U oživovacích pokusů nechyběla ani jeho tehdejší manželka Avery, tu k němu přes led dovedli spoluhráči Lang s Brendanem Shanahanem. Zápas se nakonec nedohrál.

„Je hrozné vidět takhle mladého člověka bezvládně ležet. Na hokej nikdo neměl myšlenky,“ vzpomínal Vokoun, jenž na šampionátu ve Vídni v květnu roku 2005 společně s Fischerem slavil zlato. „Utkání předtím, když jsme hráli s Minnesotou, jsme uctili památku Lotyše Žoltokse, který před rokem zemřel po zástavě srdce. A teď tahle příhoda... Myslel jsem si, že je to zlý sen. Všechno jsem sledoval z branky, zpočátku jsem nevěděl, co se stalo.“

Fischera v inkriminovaný moment postihla atrioventrikulární fibrilace. To je stav, kdy se srdce chvěje, ale nedodává do těla žádnou krev. „Upadl jsem do bezvědomí, protože můj mozek nedostával žádné živiny. V tu chvíli bylo srdce extrémně rozpumpované. Museli mi ho zcela zastavit, aby se rozběhlo v normálním chodu. Jinak by to nešlo,“ popisoval obránce. „A těch příčin byla celá řada. Jak se říká, nejhorší bouřka vždycky přijde naráz, ale ten vítr ji signalizuje. Všechno se to sečetlo. Měl jsem špatnej balanc elektrolytů v krvi, zvýšené hodnoty odpadních produktů v krvi, víc dalších věcí. Byl jsem dehydrovaný, napadly mě různé viry, bakterie, promítl se i psychický a fyzický stres z dění na ledě, dokonce změna počasí hrála roli. Když vás kousne jeden mravenec, nic se neděje. Pokud jich je tisíc, máte problém. A tak jsem to měl já.“

Témata:  sport, hokej, Jiří Fischer
 


Články odjinud


Články odjinud