PŘÍMO Z FINSKA | Říká se o něm, že je chodící databankou NHL. Že když ho ve tři ráno vzbudíte a bafnete na něj třeba Joseph Cramarossa, poví vám i příjmení hráčovy babičky za svobodna. Jiří Fischer na krátko opustil organizaci Detroitu, aby v Helsinkách monitoroval dění pro potřeby Red Wings a zároveň byl k ruce Josefu Jandačovi, který si z Fischerova vnímání hokeje hodně bere.
Je sobotní dopoledne a v patnácté řadě Hartwall Areny sedí vytáhlý muž s blokem, finskou sestavou v ruce a s telefonem na uchu. S kolegou na drátě konzultuje některé z odpoledních klíčových hráčů soupeře. Ač zrovna dlí na Karjala Cupu, duchem zůstává globálním expertem a pro iSport.cz se zamyslel třeba nad tím, zda Jaromír Jágr na jaře ukončí kariéru v NHL. „Snad ne,“ doufá Jiří Fischer.
Poslední dobou to české hvězdě nelepí, a pokud by to mělo pokračovat… Co myslíte, skončí na jaře jeho stopa v NHL?
„Doufám, že bude hrát co nejdéle. Protože jeho příklad je pro hokej jako takový úžasná věc, skvělá reklama. Zejména pro mladý kluky je nesmírně inspirativním příběhem. Ale i pro mě. Já ho jako zobák z mladšího dorostu hltal na Kladně, kde přes léto trénoval. Jednou po tréninku áčka si Jarda na ledě dál střílel a táta mě za ním poslal vyfotit se. Tu fotku má moje babička pořád schovanou. My už takovou ikonu nezažijeme. Hokej potřebuje, aby jeho ikony hrály co nejdéle.“
VIDEO: Podívejte se na úžasnou akci Jaromíra Jágra proti New Jersey
Nehrozí, že přetáhne strunu a odejde jako třicetibodový hráč?
„Jarda naposledy vyhrál bodování Floridy (66 bodů), letos znovu hraje v první lajně. Naposledy jsem ho viděl na živo před týdnem v Detroitu, hrál v první lajně s Barkovem a Marchessaultem, Florida vyhrála. A to jí dlouhodobě chybí vynikající Huberdeau. Jarda na to pořád má, denně generuje obrovskou dávku povzbuzení pro mladé i starší hráče. Ti si přeci řeknou: Když tohle zvládne Jágr, taky se kousnu… Takových příkladů je hodně, nemyslete si. Jágr je super story, naposledy byl v magazínu Rolling Stone, což je nesmírně prestižní periodikum, přitom vůbec ne na hokej zaměřené. Pro mě je Jarda úžasný příběh a doufám, že se na něj budu koukat co nejdéle. Každý rok se od něj máme co učit.“
Souhlasím, ovšem kdyby měla Jágrova slabší produktivita pokračovat do konce sezony, nebude pěkné dívat se na čísla, která se k jeho renomé nehodí. On sám by z nich byl hotový.
„Jardova story může končit smutně jedině po mediální stránce. Záleží, jak by to novináři pojali. Ale kdokoli z hokejové rodiny jeho přístup a výsledky ocení. Já zažil v NHL dva příklady konce kariér slavných hráčů. Když se v Detroitu loučil Nick Lidström ve čtyřiceti letech, nacházel se ve formě hráče bojujícího o trofej nejlepšího obránce NHL. Jenže on chtěl končit na vrcholu sil, ve formě.“
A druhý případ?
„Chris Chelios. Ve svých sedmačtyřiceti letech seděl ve finále proti Pittsburghu, víceméně proseděl skoro celé play off. Každý si říkal, proč tohle podstupuje, co z toho na stará kolena má. Co asi? On miloval hokej. Jeho tréninková píle byla neopakovatelná, každý den do omrzení připravoval svoje tělo na to, až ho dvacetiletí kluci naremplují na mantinel, až ho budou mydlit při forčekingu. A stejně pro ty puky jezdil. Já si Chrise obrovsky vážím. Jako jediný pravák v historii vyhrál třikrát Norris Trophy pro nejlepšího obránce ligy. Pro hokej byl Chelios i v závěru kariéry nesmírně důležitý, podobně jako je teď Jarda. Nicméně každý se musí rozhodnout sám, kdy je správný čas odejít. Třeba Steve Yzerman byla zase jiná story.“
Hrál by, ale se zdemolovaným kolenem to nešlo.
„Měl nejtěžší možnou artrózu, stupeň čtyři. Bez chrupavky, bez menisku, bez dvou vazů. A lýtkovou kost mu upravovali tak, aby se koleno dostalo do úhlu, se kterým ještě mohl hokej nějak hrát. Takhle s tím vydržel rok a půl. Ale pak už to opravdu nešlo. Tyhle legendy ukazují na jedno: všechno se musí dělat naplno. Platí to i v Česku, měli jste tu podobné příklady, jako jsou v NHL. Když Martin Straka dohrával kariéru v Plzni, mělo to náboj, který nejde duplikovat. To samé Martin Ručinský v Litvínově nebo Petr Čajánek ve Zlíně.“
NHL se mění, je to byznys
V NHL přichází soumrak tradičních českých opor, na farmu se museli pakovat bratři Michálkové a Ondřej Pavelec . Je to nepříjemné překvapení, ale jiné to v dalších měsících a letech asi nebude. Nebo ano?
„Je to o tom, že hokej se mění každým rokem. Mění se budování týmů. Máte jednotlivé vize klubů, vize majitelů a generálních manažerů. Vždy záleží, v jaké fázi té vize se týmy nachází. Velkým specifikem, promítajícím se do nasazování hráčů, je platový strop.“
A vyjmenovaní čeští hráči šli dolů proč? Jen kvůli trendu sázet na mladší ročníky.
„Najdete spoustu organizací, které sází na mladé, a ti starší kvůli nim musí na farmu. Vámi vyjmenovaní kluci jsou typickým příkladem. Ale celé to začalo už Wadem Reddenem, který kdysi podepsal velkou smlouvu u Rangers. Skončilo to tak, že dva a půl roku strávil na farmě s platem 6,5 milionu dolarů. V Detroitu jsme měli situaci, kdy Dominik Hašek poprvé skončil s kariérou v roce 2002. Museli jsme podepsat gólmana, vsadili jsme na Curtise Josepha, dostal velké peníze. Pak se Dominik vracel a dopadlo to tak, že Joseph měl na farmě pětinásobně vyšší plat než zbytek týmu. K tomuhle v NHL bohužel dochází. S našima klukama cítím, není to pro ně jednoduché, je to citlivá situace, ale je to byznys. Je to boj.“
Pro někoho mládí není ctnost a nikdo by neměl dostávat nic zdarma jen kvůli „lepšímu“ věku. Neděje se to kolikrát v NHL?
„Musíte se na to dívat tak, že každý klub má odlišnou strategii. Někteří generální manažeři staví tým způsobem, aby do pěti let hráli o titul. Jiní najíždějí na filozofii přebudovávání kádru. Další třeba pracují podle vlastního interního platového stropu. Ten činí v NHL 74 milionů, mnozí však nejdou přes 60 milionů. Někdo sází na mladé, aby se vyhráli, a zároveň potřebuje, aby tým dopadl špatně, čímž získá lepší pozici v draftu. Čím horší postavení v NHL, tím větší šance na lepšího hráče na draftu a lepší budoucnost. Takhle mezi sebou nedávno „soutěžilo“ Buffalo, Arizona a Edmonton o Connora McDavida. Podobně se loni snažilo Toronto, aby získalo Austona Matthewse. Takhle to samozřejmě jde dělat krátký čas, ne několik let v řadě. Jinak byste těžko ustál tlak fanoušků, médií i tlak ve vlastní organizaci. Nikdo nechce prohrávat dlouhodobě.“
Ve vašem Detroitu běží naplno denní záležitosti. Jde to nebýt tam?
„Je těžké být daleko od svého klubu, když v noci prohrajete. Díval jsem se do půl čtvrté do rána na zápas s Winnipegem, kluci vedli na začátku třetí třetiny 3:2 a já si šel lehnout. Ráno se probudím a bohužel, porážka. Což takhle na dálku bolí. Na druhou stranu, moje práce v Detroitu se po devíti letech přesměrovala do jiné podoby, což má za následek víc cestování po světě.“
Co všechno teď děláte?
„V rámci nové dvouleté smlouvy jsem přešel do pozice, v níž vyhledávám, mapuju a hodnotím hráče, kteří budou volní pro příští rok. Sbírám informace k potenciálním výměnám, taktéž informace k případnému rekrutování nejlepších hráčů z univerzit. Zkráceně řečeno, dostal jsem za úkol znát všechny volné hráče na světě, na té nejvyšší úrovni. V NHL, v Evropě, na univerzitách. Díky nástupu Las Vegas do NHL přibude jeden tým na draft, navíc každý tým ligy přijde o jednoho hráče, nebo o gólmana. Pohyb hokejistů bude neobvykle velký, Las Vegas musí naplnit jednak svůj kádr a navrch farmu. Na nejvyšší úrovni hokeje v Severní Americe vznikne padesát nových míst.“
Nejlepší hráči mimo NHL? Dají spočítat na prstech jedné ruky
Spekulovalo se, že koketujete s pozicí asistenta generálního manažera Red Wings. Bylo to křeslo ve hře?
„Řeknu to takhle. Asistenty GM máme v klubu dva. Ryana Martina, který vede farmu v Grand Rapids, druhým je Kris Draper, detroitská ikona, čtyři Stanley Cupy a jeden ze čtyř hráčů Red Wings s cifrou přes tisíc zápasů NHL. Kris má titul speciálního asistenta, podílí se na různých projektech, počínaje novou halou, skautováním hráčů na draft, dělá i promoční záležitosti. Momentálně Ken Holland (GM) nové asistenty nenajímá.“
Dobrá. Kolik volných hráčů po světě má na to hrát za hrdý Detroit?
„Naše filozofie zní: hodně hráčů může hrát NHL, ale málokdo dokáže vyhrávat. Spíš než nabírat každý kus je třeba pečlivě vybírat. Realita je taková, že nejlepší hráči mimo NHL jdou spočítat na prstech jedné ruky. A ví o nich celá NHL, každý je chce. To máte třicet organizací.“
Jedním z posledních ukázkových příkladů byl Artěmij Panarin. Nabídky přebíral vidlemi…
„Na konci předminulé sezony měl na stole patnáct návrhů smlouvy. Mohl si vybrat, ke komu půjde. Vybral si Chicago. Nejspíš udělal dobře, hraje s Anisimovem a Kanem. Chicago mu navíc slíbilo, že vezme jeho největšího kamaráda Viktora Tichonova. Jakmile se Panarin po půl roce adaptoval a naučil trochu anglicky, tak mu samozřejmě Tichonova vyměnili do Phoenixu. Ale to už nikdo neřešil. (usmívá se) Nám bohužel Panarin nevyšel. Podobný případ byl letos Michal Kempný .“
Panarin byl jasné eso, ale mnohem větším uměním je najít tajné typy, které třeba přes farmu vyskočí do NHL. Jak na to?
„Máte samozřejmě velké množství hráčů, kteří se rvou přes farmu. Loňské léto bylo unikátní v tom, že spousta hráčů z KHL chtěla odejít do zámoří. Rubl vůči dolaru spadl a výdělky hráčů v Rusku výrazně poklesly, protože v KHL je povinnost vyplácet mzdy v domácí měně. Našlo se několik volných hráčů, kteří se rovnou zakomponovali do NHL, neměli problém. Nebo z Finska přišel Donskoi, taky vynikající hráč. Ale za normálních okolností je velmi náročné najít výborného hráče bez angažmá. Pokud tudy nevede cesta, nezbývá než obětovat vysokou pozici v draftu či trejdovat. Proto je nesmírně důležité mít trh do detailů zmapovaný. A to je má starost.“
A máte ho zmapovaný?
„Věřím, že dobře. Teď jde o to nějakou trefu i pořídit. Je to holt jiné než před patnácti lety, kdy evropský trh nebyl pod takovým drobnohledem a hokej nebyl natolik vyrovnaný jako dnes. Před dvěma dekádami nejlepší hráč na ledě dominoval zápas co zápas. Věděl jste hned, kdo je nejšikovnější, kdo je nejrychlejší. Dnes se na konkrétního hráče musíte podívat několikrát, abyste si ho řádně otipoval, k tomu musíte správně předvídat, jakého hráče vaše organizace bude potřebovat v budoucnu, zda se hodí k prknům na přesilovce nebo v předbrankovém prostoru a tak dál.“
V dnešní době už se těžko stane, že někdo ze skautů NHL nerozpozná schopnosti hráčů, jako byli Henrik Zetterberg nebo Pavel Dacjuk. Na draftech patřili skoro k odpadu, ale Detroit v nich genialitu viděl. A strašně na tom vydělal.
„Ti dva se neustále podávají jako ukázkový příklad. Oba šli v pozdních kolech, Dacjuk dokonce až o dva roky později. Ano, hráčů, jako byli oni, o kterých se nic nevědělo, je čím dál míň.“
Až se vrátíte z Helsinek do Detroitu, předložíte nadřízeným užitečné a konkrétní výstupy?
„Detroitu připravím reporty všech hráčů, kteří se Karjaly zúčastní, tahle práce se zároveň prolíná s požadavky, které na mě má Pepa Jandač . Při Světovém poháru mě využíval k pozorování ostatních týmů, popisoval jsem mu silné a slabé stránky protivníka. Podobné je to i tady v Helsinkách. Samozřejmě, neznám tu podrobně tolik hráčů jako v NHL. To budu upřímný. Pepa mi dal jasné úkoly, požaduje výstup a informace z trochu jiného pohledu, než mají trenéři ze střídačky. K tomu si přeje rozklíčovat nejdůležitější hráče našich soupeřů.“
Jako personě z NHL, zvyklé na raketové tempo tamní ligy, vám evropský hokej musí připadat nudnější, nebo ne? Baví vás vůbec?
„Je to jiné, to je pravda. Ale zase je to v lecčems hrozně zajímavé. Máte hráče, kteří na evropském ledě tolik nevynikají, zato v sobě mají schopnosti pro specifika zámořského ledu. A to je třeba vypozorovat, odhadnout, v kterém hráči by to mohlo být ukryté. Dám příklad. Mats Zuccarello. Na mistrovství světa hraje za Norsko, má samozřejmě úplně jiné spoluhráče než v Rangers, hraje na velkém hřišti. Na velkém ledu to není kdovíjaký bruslař, jenže na menším je to někdo jiný. Svojí pracovitostí, mrštností a chytrostí dokáže v NHL vyprodukovat velké množství šancí. Na Světovém poháru týmu Evropy nesmírně pomohl, u Rangers je to jeden z klíčových hráčů. Tahle problematika srovnávání je hodně zajímavá práce.“
