Lev, tygr, medvěd, tučňák, kojot… To jsou v hokeji zavedené, slavné značky. Letošní rok přinesl nové a hodně nečekané zvíře. Do oblíbeného národního sportu dorazila žirafa. Kde se vzala? S její pomocí Petr Nedvěd okomentoval způsob, jakým se vedení české reprezentace snaží přiblížit nedostižné Kanadě. A dočkal se triumfu v letošním žebříčku Sportu TOP 50 hlášek českého hokeje.
Na Floridě v podniku Dunkin‘ Donuts zrovna snídal koblihy, když ho zastihl telefonát Sportu s návrhem vrátit se znovu k rozhovoru, který bývalý slavný útočník poskytl krátce po květnovém šampionátu v Paříži, kde Jandačův tým upadl na sedmou příčku.
„Trochu mi připadá, že chceme pořád od někoho něco kopírovat a nejdeme si vlastní cestou. Kdyby si Kanada postavila na střídačku žirafu, do týdne ji máme taky,“ pravil tehdy Nedvěd a spustil lavinu ohlasů na téma zbytečného opičení se tam, kde to nemá cenu.
Jak jste na žirafu vůbec přišel?
„Spontánně. Momentální nápad. Nad takovou kravinou se snad přemýšlet nedá. Ani jsem nečekal, že se to takhle ujme. Je to samozřejmě nadsázka, nicméně pořád platí to, co jsem tím chtěl říci. Že je zbytečné a kontraproduktivní mít na střídačce tolik trenérů, vysílaček a drátů. Hokej je vymyšlená hra, my z ní děláme tak trochu počítačovou. Není to jen názor můj, ale i řady kluků, kteří jsou stále aktivními hráči. Leckteří z nich jsou z těchto věcí poměrně nešťastní. Abyste mi rozuměl, já nemám na nikoho pifku. Na Pepu Jandače ne, ani na Vencu Prospala. Z mé strany nešlo o nějakou cílenou kritiku, ale rychle mi došlo, že si to tak mnozí vyložili.“
Podle asistenta hlavního kouče Václava Prospala některé výroky v rozhovoru zesměšnily realizační tým před celým národem.
„Jakmile přišla reakce Venci Prospala, pochopil jsem, že jsem někomu šlápl na kuří oko. Přitom po mistrovství světa mi na hodnocení médií, především u vás ve Sportu, nepřišlo nic závadného, divného. Možná mi přišlo, že jste vůči nároďáku byli ještě milosrdní. Nebyly v tom přehnané emoce, všechno v klidu a fér, žádná podpásovka. A moje názory? Stojím si za nimi. Nebyl jsem sám, kdo si k tomu řekl svoje. Jestli mě něco zarazilo, tak vyhrocené a z mého pohledu zbytečné emoce druhé strany. Ale takhle to holt je. Někdo si možná myslí, že českému hokeji nepřeju, ale to je absurdní. Blbost. Naopak, doufám, že kluci přivezou z olympiády medaili. Řeknu to natvrdo: nikdo si nepřeje hrabat se v hovnech, čím víc se v nich hrabete, víc to smrdí. Ale nevidím důvod, proč se otevřeně nebavit o naší hokejové současnosti.“
To je právě ono, někdo to považuje za normální a smysluplné, jiní se urazí. Pořád dokola.
„Proto říkám, že je třeba rozhlížet se po světě, nechat se inspirovat, zajímat se o trendy, najít účinný model výchovy mládeže, protože tam nám to skřípe. Ovšem zároveň je nutné držet se svojí české cesty. Je nesmysl ve všem kopírovat Kanadu. Spoustu let chtěli ostatní kopírovat nás, taky asi všechno nebylo špatné. My se ale odvracíme i od toho dobrého, co k nám vždycky pasovalo. Lakujeme vnějšek, ale neřešíme náš vnitřní svět.“
Co jste si pomyslel o reakcích, že kritika z Lokálu nebo odněkud z greenu není relevantní nebo konstruktivní?
„Na všechny zápasy mistrovství světa jsem se díval doma u televize. A že jsme se sešli na rozhovor v restauraci… Tak někde jsme se asi potkat museli. Nevím, nakolik záleží na tom, zda je to v kavárně, v hospodě nebo v golfovém klubu. Já to Pepovi Jandačovi neberu, ale pokud má dojem, že od místa vzniku rozhovoru se odvíjejí moje názory, mýlí se. Ještě bych to bral, kdybychom si povídali ve čtyři ráno v nočním podniku, nad tím by se někdo mohl pozastavit. Jestli bychom si sedli v Lokálu, v knihovně nebo u páté jamky, mluvil bych stejně. Jinak řečeno není důvod ten rozhovor ničím takovým zpochybňovat. Když to přeženu a posunu do veselejší polohy, měla by se tedy určit místa, kde se hokejoví experti mohou k problematice českého hokeje vyjadřovat.“
Nedlouho po vás si posteskl Radim Vrbata, že tu umíme přijímat pouze slávu, k průšvihům se nehlásíme. Máte podobný dojem?
„Těžko říct. Já se v tom nechci takhle podrobně šťourat. Mě zkrátka jen překvapilo, jak se k tomu Pepa Jandač po mistrovství postavil. Jestliže odmítal rozhovor pro vaše noviny, tak to pro mě není známka toho, jak by se člověk zastávající takovou pozici měl chovat. Pokud se nepletu, zrovna i tohle je součást jeho práce. Nejde být nablízku, když se daří, a schovat hlavu do písku v opačném případě. Veřejnost by se na šampionát dívala hned jinak, pokud by hlavní kouč pár dnů po návratu znovu předstoupil a vysvětlil všechno, na co se ho média budou ptát.“
Tak jak je to zvykem jinde.
„Tak jak je to zvykem jinde a mělo by to být automatické. Nikdo by mu přeci hlavu neutrhnul. Nejde o Pepu, Frantu nebo Karla. Jednou jste holt slavnej, příště dostanete po čuni. Tak to vždycky bylo, je a bude. Je to úplně normální a logické. Myslím, že jsem to zmiňoval i v tom rozhovoru. Je otázka, jestli Pepa Jandač ten vnitřní tlak, který na takové pozici zákonitě vzniká, dokáže zvládat a odrážet. S tím, že ho nepustí dál do týmu. Mně osobně přijde, že to nedokáže. Spíš tam vidím rezervy, je to i vidět navenek a v podobném duchu má i nějakou historii.“
V rozhovoru pro seznam.cz Josef Jandač vykládal, že si neustále mažeme med kolem huby, žijeme ve falešné naději, neumíme si přiznat realitu v tom smyslu, že nás velmoci berou jako soupeře z druhé garnitury. V lecčems může mít pravdu, ale jaký to dává signál jeho hráčům?
„Všichni se asi shodneme na tom, že nemáme mužstvo, jako jsme měli v Naganu a vůbec v době tzv. zlaté generace. To je pryč. Zároveň si nemyslím, že jsme na tom tak špatně, jak se prezentuje. Jasně, mívali jsme spousty hráčů, kteří hráli prim v klubech NHL, teď z nich dáme do kupy možná jednu lajnu. Na druhou stranu: pokud to takhle Pepa cítí, je to špatná message hráčům. Jinak řečeno svým svěřencům říká, že na nejlepší týmy stejně nemají. Já bych se spíš ptal, zda je pozice kouče nároďáku pro Pepu Jandače ta správná práce. Po takových a podobných výrocích mají ti borci padat po hlavě do střel?“
Z kolika procent podle vás tvoří výsledek národního týmu práce realizačního týmu?
„Pokud si chceme nalít čistého vína, tak z osmdesáti procent je to věcí mužstva, zbytek je koučink, porady, servis, namotivování týmu.“
Za lepší konec to spíš vzal Václav Prospal, který před úspěšnou moskevskou akcí pronesl, že veškerá kritika po šampionátu v Paříži mu posloužila jako obrovská motivace. Pokud to myslel upřímně, přesně takhle to má být, ne?
„Samozřejmě, to je ta správná a vlastně jediná možná myšlenka. Myslím, že si vzal k srdci to, čím si procházel celou kariéru v NHL. A s ním mraky dalších hokejistů. Už jsem to tady zmiňoval. Nejde být pořád jenom nahoře, někdy zkrátka dostanete přes čumák. Pak nezbývá, než se do toho znovu obout. Nemá cenu věčně brečet nad rozlitým mlékem.“
