Hokejové Česko dál kostrbatě hledá nástupce Josefa Jandače, jenž odevzdá mandát na konci května. Stavba nového trenérského štábu připomíná detektivku, místy i kovbojku, pro leckoho začíná jít o nedůstojný průběh. „Jde o úplně jinou odpovědnost než v klubu,“ nabízí důvod vrácených pobídek Luděk Bukač (82), kouč mistrů světa z let 1985 a 1996. Vše o MS v hokeji 2018 ZDE>>>.
V období nepatřičně dlouhého snění o velké medaili, jež trvá historicky nejbolestivější čas, ve zvláštní éře, kdy velitel reprezentace dlouhodobě žehrá na absenci schopných beků, kloudných střelců i kvalitnějších novinářů, legenda tvrdí, že český hokej nevlastní především erudované kouče. „Nemáme schopné pedagogy, developery,“ míní Luděk Bukač, jenž příčinu vysychajícího zdroje světově konkurenceschopných hráčů vidí i v letité práci tuzemských trenérů.
Zkraje června se národního týmu ujme možná pátá volba, tedy daleko od ideálního výběru. Nevypovídá to o krizi trenérského řemesla?
„Netroufám si tvrdit, zda je o krizi, mám však poměrně jednoznačný pocit, co se v českém hokeji v oblasti trenérské děje. Dřív jsme se všichni navzájem znali, daleko více se zajímali jeden o druhého, věděli jsme, kdo je kdo. Přestože šlo o konkurenční prostředí, vždy jsme měli na paměti podstatu věci. A tou bylo pozvedávání úrovně českého hokeje. Jednalo se o předávání myšlenek, zkušeností, o vzájemné sdílení. Zároveň všem šlo o odbornou hrdost a úctu. Dnes vidím, že trenéři si jeden druhého nevšímají, málokdy si něco předávají a hlavně neznají dobře ani své hráče, což například ukázal průběh poslední nominace. Vzpomeňte Karla Guta. To nebyl žádný velký učitel ani trenér, měl však ohromný cit vůči hráčům. Spoléhal se na své instinkty a dělal to dobře. Kdežto teď se navzájem neznáme, děláme víc na sebe, do toho přichází politika a finanční věci.“
Jak na vás osobně působí, že jeden adept po druhém odříká? Berme tedy v potaz, že Martina Straka a Libor Zábranský jsou hodně zapojeni ve svých klubech. Ale přesto…
„V našem hokeji, po dlouhé desítky let, bylo vždy dané, že hlavní trenér pro národní mužstvo automaticky vykrystalizoval. Nikde jste nemuseli hledat, až na titěrné výjimky panovala všeobecná shoda. Dnes je tomu jinak. Nikdy se navíc neřešila otázka financí, jak se dočítám nyní. Měli bychom mít na paměti, že peníze nehrají roli. Podívejte se na Toronto, které má daleko nejdražšího trenéra na světě. Babcockovi dali nejluxusnější smlouvu, plat, který patří do fotbalu. U Maple Leafs je tři roky a výsledek skoro žádný.“
Jít s kůží na trh v reprezentaci je něco jiného než vést ligový klub, byť úspěšně, souhlasíte?
„Samozřejmě, je to obrovský rozdíl. V národním mužstvu jste sám a hodnocený jste pouze dle výsledků. Jde o úplně jinou zodpovědnost.“
Vybral byste si mezi nynějšími třemi kandidáty? Má někdo z tria Pešán, Říha, Varaďa blízko vašemu gustu?
„Do toho nechci zasahovat. Víte, my máme v hokeji dobré, solidní trenéry, ale obrovskou chybou je, že jsou vyškolováni, nejsou zvyklí na neustálé získávání vědomostí. Našim trenérům chybí vzájemná debata, utíká nám realita a skutečnost ve všech týmových sportech. My nevychováváme špičkové sportovce, protože je nemá kdo vychovat. My o všem jen vedeme řečnická cvičení. Víme všechno, avšak hráčům jenom radíme, poučujeme je, přikazujeme jim, kreslíme na tabuli, kam si najet, odkud střílet, kam se vrátit. Ale neumíme je to naučit. Neumíme.“
Že tu schází potřebný počet špičkových hokejistů, to se ví. Roky už se brečí stejně. Ale kde by se tu měli vzít, když tu nejsou špičkoví kouči, developeři?
„To říkáte správně, nemáme pedagogy. My školíme, ovšem nevzděláváme. Správně bychom měli vychovávat jedince, schopné pracovat individuálně, samostatně. Školením jen druhým říkáte, jak co dělat. Pak se stane, že máme doma zástupy stejných hráčů, všichni do jednoho totožní hokejisté, ničím extra zajímaví.“
Kdo ze zmíněných adeptů má nejblíže k roli developera?
„Nikdo. V českém hokeji nikoho takového nevidím. Zdejší kouči přijdou k reprezentaci a budou dělat svůj džob. Nenapadá mě jediné jméno trenéra, který by přišel mezi ostatní a nastavil nějakou společnou cestu. Na to tady není nikdo zvyklý a taky by to asi nezvládli. Víte, ono nestačí absolvovat tisíce zápasů, tréninků a hodnocení zápasů, aby se z vás stal kouč a někdo, kdo buduje. Takových hráčů z NHL a se spoustou odehraných šampionátů máme doma hromadu. Ale málokdo to umí správně předat druhým. To je úplně jiná disciplína. Myslet si, že to zařídí malůvky na tabuli, se kterou se chodí po střídačce, je velký omyl.“
Vidíte ve výběru nového kouče reprezentace strategii? Co jméno, to úplně jiný trenér a příběh. Neměl by svaz nastavit předem jasnou koncepci a do ní si vybírat lidi?
„U nás vždycky platilo, že trenéra vybíral ten nejvyšší. Mě dokonce vybíral ministr tělovýchovy Himl. Že výkonný výbor odhlasuje nového trenéra, ještě neznamená, že ho také vybral. Vybírá ten, kdo za hokej zodpovídá. Tak to bylo, je a bude.“
Josef Jandač před mistrovstvím světa vyhlásil za hlavní cíl postup do čtvrtfinále. Což souvisí s jeho názory, že by lidé v českém hokeji, experti a fanoušci měli žít v realitě. Co si z toho názoru berete pro sebe?
„Že jsme zcela ztratili sebedůvěru. Nejde o kritiku, ale o stav skutečnosti. Pravdou však je i to, že většina těchto trenérů jako jsou Jandač, Kalous nebo Jelínek v hokeji pracují desítky let. V podstatě od sametové revoluce.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
