Na mistrovství světa v hokeji v roce 1969 patřil mezi hrdiny. Bývalý útočník Josef Černý pomohl druhým gólem skolit Sověty. On sám s odstupem let řadí tento gól nejvýš, protože jím společně s parťáky, kteří si přelepili hvězdy na dresu, vrátil do okupovaného Československa radost. „Byl jsem na čtyřech olympiádách, na dvanácti mistrovstvích světa, jmenovali mě do Síní slávy českého i světového hokeje. Ale stejně je pro mě nejvíc těch sedm titulů v Kometě. Je to odměna za obrovskou dřinu, co jsem sportu věnoval," vypráví bývalý křídelník. Proč sám neemigroval? Jak si s ruskými soupeři nadávali? Čtěte jeho zpověď...
Jmenuju se Josef Černý, jsem bývalý hokejista Komety Brno a také člen národního mužstva. Narodil jsem se v Rožmitále pod Třemšínem, pocházím z devíti dětí, ale jsem jediný syn. Musel jsem se sestrami dělat spoustu věcí, třeba vařit nebo šít, protože když jsem to nedělal, žalovaly mámě. A jelikož u nás doma byla kápo ona, měl jsem problém. Jakmile jsem uzvedl sekeru, jezdil jsem s tátou do lesa na dřevo. Od 14 let jsem taky tahal osekané kmeny. Byl jsem silnej, obratnej a tvrdě pracoval, což mi dalo dobrý základ do pozdějšího vrcholového tréninku. Vzpomínám na to rád. Všem klukům bych přál, ať si zkusí, co je to tvrdá práce.
Z toho kluka nikdy nic nebude!
Odmalička jsem byl hyperaktivní a každou chvilku jsem si kvůli tomu pořídil nějaké zranění. Když jsem měl asi jedenáct let, hrávali jsme na kusu pole, kterému jsme říkali fotbalové hřiště. Takové bago mezi brankami z hromádek kamení. Jednou takhle utíkám, zakopnu, spadnu a rozříznu si ruku o petrolejovou lampu, co tam někdo zahodil. Odvezli mě do nemocnice, kde mi ruku sešili, a jeden doktor mi říká: „Chlapečku, z tebe už voják nikdy nebude“.
Něco podobného se mi pak stalo o Vánocích. To jsem na zamrzlém rybníku zakopl o drát v ledu a rozřízl si ruku o uražené hrdlo láhve – akorát, že teď už to nebyla jen pořezaná kůže, ale přetrhané šlachy i žíly.
Naštěstí jsem se ze všeho poměrně rychle uzdravil. Myslím, že je na tom vidět, jak jsem sport už od dětství miloval. Ať to bylo ježdění na kole, fotbal, volejbal u všeho jsem prostě musel být. Ostatní věci mě moc nezajímaly, ale ve sportech jsem vynikal. Na čí straně jsem hrál, ta vyhrála.
První brusle mi koupil tatínek, byly to klasické modely na kličku. Z olšové větve mi vyrobil první hokejku a pak jsem se velice rychle naučil bruslit na rybníku. Dneska musí mít začínající kluci led jako zrcadlo, kdežto u nás na rybníku byly stromy, napadané listí, sem tam kámen, a neustále jste na něco najížděli, takže jste se rychle naučili držet rovnováhu. Když jsem na něco najel, trošku mě to rozhodilo, ale nespadl jsem. Což je v hokeji obrovská výhoda – když jsem někomu škrtnul o hokejku, nevadilo mi to.
První pivo
S hokejem jsem začínal v Rožmitále, učili mě starší spoluhráči. Od 14 let jsem tam hrával krajský přebor. Jednou jsme takhle jeli hrát do Plzně s jejich béčkem, trénoval je pan Vinš. Já dal tři góly a on se domluvil s rožmitálskými, že mě pustí trénovat do Plzně. Samozřejmě jsem měl velkou radost, i když jsem naprosto netušil, co mě čeká.
Byl jsem mladej kluk a byl jsem rád, že v tom mančaftu jsem. Že se tam potkávám s lidmi, jako byl pan Vinš, Táflík, Liška, Sventek. Nebo brankář Kubíček. Už trénink s nimi byl lepší než v Rožmitále, protože tam jsme neměli tak dlouho led. Ke konci sezony už jsem začal hrát pravidelně, následně jsem hrál i v juniorské reprezentaci. Jenže pak mi přišel povolávací rozkaz.
Měl jsem nastoupit do Rudé Hvězdy Brno, jak se tenkrát jmenovala Kometa. Byl to elitní klub ministerstva vnitra. Když skončil přijímač, rozřazovali nás do klubů. Kometa byla jako sen – hrál tam třeba univerzál Vlasta Bubník, který reprezentoval Československo ve fotbale i v hokeji, nebo skvělý Broněk Danda. A byla tam taky dost tvrdá morálka – sledovali nás, jak se chováme, když nejsme na stadionu. Já měl za sebou tvrdou výchovu, nikdy jsem nekouřil a v té době ani nepil pivo. Poprvé jsem se na doporučení doktora napil, až když mi bylo 23 let. Já byl na přísnou morálku zvyklej, tak si mě Kometa nechala.
Obojživelník
Tehdy jsem ale byl i fotbalista, hrál jsem dokonce za národní dorostenecký tým. Měl jsem rád oba sporty stejně, a mám dodneška. Tehdy byli ještě takzvaní obojživelníci, například Vlasta Bubník, reprezentant ve fotbale i v hokeji. Do Komety si mě vybrali na hokej. Na soustředění byl fotbalový trenér Josef Eremiáš a řekl mi, že mám přijít na trénink na Zbrojovku. A já, aniž bych to řekl panu Fardovi, který trénoval Kometu, jsem šel. Tam mě trénoval Vlasta Bubník.
Druhý den jsem přišel normálně na hokejový trénink a zavolal si mě Farda. Že prý jsem byl na fotbale. Tak jsem připustil, že mě pozvali, a dokonce to vědělo i vedení Komety. A on mi říká: „Podívej se, jeden Bubník mi tady stačí.“ Ten to tehdy hodně střídal, ale stačil mu jeden, dva tréninky, a byl dobrej jako my.
Lekl jsem se, že by mě třeba nemusel nechat hokej hrát. A já už byl s tou partou sžitý, měl jsem za sebou Plzeň, juniory. Tak mu říkám: „Ne, ne, já chci hrát hokej.“ On mi na to řekl: „Tak to jsem chtěl slyšet – už tě na fotbale nechci nikdy vidět.“ A tím má fotbalová kariéra skončila.
Vzorová omluva
Kluci se ke mně chovali naprosto fantasticky. Věděli, co mám za sebou, že něco umím, ale že mi chybí zkušenost. Snažili se mi pomáhat, jak mohli. Prvně jsem hrál s Dandou a říkám: „Pane Danda, chtěl jsem se vás na něco zeptat.“ On mě chytil pod krkem a povídá: „Ještě jednou mi řekneš pane Danda, tak ti takovou napálím!“
Broněk Danda byl neskutečně prima člověk. Hráli jsme spolu v útoku. On povídá: „Najeď si, dej tam hokejku a já si tě najdu.“ Dával mi to většinou přesně na hůl.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
