Pavel Bárta
19. září 2018 • 19:03

Oslavenec Ebermann: Detroit mě mrzí, můj gól Švédům si lidé pamatují

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Po ledě létal jako vítr, k tomu byl výtečný střelec. Jeho vítězný gól v zápase proti Švédům na šampionátu ve Vídni 1977 běžel ve znělce televizních Branek, bodů vteřin a připomíná se dodnes. „Canada Cup, Katovice, potom Vídeň, to byly velké zážitky,“ vrací se čerstvý sedmdesátník Bohuslav Ebermann. Legendární útočník Plzně hrál na deseti velkých turnajích. Jen jednou nepřivezl medaili, získal dvě zlaté, pět stříbrných a bronz. K tomu hrál finále Kanadského poháru.



Za jeho časů bylo z Plzně do reprezentace o něco dál. Nejen proto, že tam z Prahy ještě nevedla dálnice a hokejová generalita jinam sledovat hráče téměř nejezdila. Přesto právě dnes sedmdesátiletý rodák z Vochova patřil k největším reprezentačním stálicím, dokonce i po sestupu západočeského celku. Měl dokonce možnost zkusit NHL. Ještě dnes ho mrzí, že to neudělal.

V čem spočívalo kouzlo vaší úspěšné generace?
„Tým se moc neměnil, hráli jsme spolu deset let. Ale hlavně jsme měli skvělou partu. Spousta z nás vyrůstala ve skromných poměrech. Byli jsme kluci z vesnice, měli jsme zažité, že chceme být pořád lepší. Díky výkonnosti a nároďáku jsme měli možnost jezdit do zahraničí a poznat trošku svět, což v naší době moc lidí nemohlo. To však nebyl náš hlavní motiv. My jsme chtěli vyhrávat.“

Aby se to splnilo, musel jste tomu taky hodně obětovat, že?
„Jako kluk jsem nastoupil ve Vochově na vlak a odjel do Plzně. Výstroj už na sobě, přes ni jen huberťák (dlouhý kabát). Vystoupili jsme na nádraží, z něj šli rovnou na zimák, tam jsme odtrénovali. Večer zpátky na vlak a domů. Tam jsme se dostávali okolo jedenácté v noci. Ale já měl sport daný i tím, že děda byl starý Sokol. Tělesnou konstituci jsem zdědil po něm, táta hrál fotbal na nižší úrovni. Vyrůstal jsem jako samouk na rybníku, současně hrál fotbal. Dokonce jsem nastupoval za Plzeň v dorostenecké lize. Potom jsem se musel rozhodnout. A spíš jsem tíhnul k hokeji.“

K bruslení jste měl odjakživa vlohy, nebo na něm i pracoval?
„K rychlosti jsem byl předurčený, mám to vrozené, mám rychlá svalová vlákna. Trénoval jsem jen vytrvalost a rychlost udržoval. Jednou jsme byli na soustředění nároďáku a jezdili dokola. Já s Frantou Černíkem, vedle nás Franta Pospíšil. A on povídá: Vás dva vůbec nemám rád. A my, co jsme mu udělali. Odpověděl: Je blbý, když jezdíme a vy nám po druhém kole koukáte na záda.“

Z Plzně jste svého času jezdil na reprezentační srazy s Milanem Kajklem. Před vámi se držel v týmu delší dobu jen Vladimír Bednář, než se vážně zranil. Měli jste to těžší?
„Já si odmalička představoval, jak budu hrát za Škodovku, nároďák, na mistrovství světa. To všechno se mi splnilo. Jsem rád, že jsem sport dělal a mohl být i příklad pro jiné kluky. Můj hlavní vzor byl Standa Sventek, ten by pro Plzeň na ledě položil život. Já se mu chtěl vyrovnat. Podařilo se mi si s ním i zahrát, ale ve druhé lize, protože se spadlo. Jako druholigového hráče mě nechali v Dukle Jihlava, kam jsem šel na vojnu, dali mě do lajny s Jardou a Jirkou Holíkovými. To byly momenty, kde se lámala moje kariéra. Vezměte si, že 1. července 1968 jsem narukoval a 26. prosince hrál za reprezentaci v Kanadě. To byl raketový start kluka, který sice měl určitou úroveň, protože já už byl v té době mistr Evropy juniorů a něco uměl, ale tam jsem si to musel vybojovat. Měl jsem štěstí, že jsem měl dva kvalitní trenéry, kteří mě správně nasměrovali.“

KARIÉRA BOHUSLAVA EBERMANNA
Narozen 19. září 1948 (70 let) ve Vochově
Pozice útočník
Kariéra Jihlava (1968-70), Plzeň (1973-81), Lausanne (1981-83), Grenoble (1986-90)
Reprezentace 177 zápasů/80 gólů. 2x ZOH (1976, 1980), 7x MS (1974-79, 1981), Canada Cup 1976
Úspěchy 2x mistr světa (1976-77), stříbro na ZOH 1976, 4x stříbro na MS (1974-75) a (1978-79), bronz na MS (1981), stříbro na Kanadském poháru (1976), 2x mistr ligy (1969-70)

Pitner a Neveselý?
„To byly kapacity. U Standy (Neveselý) jsem měl hroznou kliku, že jsem byl dynamický, výbušný hráč, a on takové miloval. Jakmile se našel někdo lenivější, tak mu hned nakládal: Podívej se na něj, jak mu to jde, musíš lítat jako on! Sloužil jsem jako příklad.“ (směje se)

O nějakých deset let později jste do reprezentace jezdil z druhé ligy.
„Plzeň spadla naposledy v roce 1978. Měl jsem jít do Pardubic za Martincem a Novákem. Chtěli to Karel Gut s Jánem Starším (trenéři reprezentace). Jenže plzeňská generalita mě nepustila. A ne ta hokejová, nýbrž stranická, přestože já v komunistické straně nikdy nebyl! Na partajním výboru Škodovky se rozhodlo, že Ebermann prostě nikam nepůjde.“

Na co nejvíc vzpomínáte?
„Mistrovství světa v Katovicích 1976, potom taky zlatá Vídeň, to byly velké zážitky. Ve Vídni jsem dal rozhodující gól Švédům. Ten si pamatuje asi víc lidí. V televizi ten šot běžel jednu dobu pořád. Dobře se na to koukalo. Taky první Kanadský pohár byl skvělý, s domácími jsme si vyměnili dresy. Darryl Sittler chtěl ten svůj po letech zpátky, díky vám se to rozjelo a letěli jsme za ním. Pro mě a hlavně moji rodinu to byl ohromný zážitek. Manželka s dcerou v Kanadě nikdy nebyly, když viděly zápas Toronto-Tampa Bay, na který přišlo dvacet tisíc lidí, byly u vytržení. Úžasné.“

Jaké bylo setkání se Sittlerem po čtyřiceti letech?
„Moc hezké. Byli tam ještě Lanny McDonald a Marcel Dionne, který mluví francouzsky. S ním jsem si docela popovídal. Dvanáct let jsem působil ve Francii, umím francouzsky líp než anglicky. Dionne má quebecký přízvuk, byla to docela legrace.“

Pokud jde o NHL, v roce 1981 jste měl vážnou nabídku, je to pravda?
„Draftoval mě Detroit. Předtím utekli Farda s Nedomanským, bratři Šťastní, já byl první, který mohl odejít legálně. Ale protože moje první manželka nikam nechtěla, že se anglicky nedomluví a tak dál, podlehl jsem nabídce Jirky Nováka a šli jsme do Lausanne ve Švýcarsku.“

Odtud jste pak zamířil do Francie a pobyt si taky prodloužil.
„Byli jsme v Grenoblu a tam se s mojí tehdejší ženou rozešli. Jednou jsem se musel vrátit kvůli prodloužení pobytu, měl jsem s tím problémy a ona vzkázala, že jestli chci ještě vidět děti, ať se vrátím. Trvalo to rok, potom přišla revoluce a já mohl zase zpátky sem. Rok a půl jsem dělal trenéra v Plzni, pak mi pan Haber (šéf klubu) řekl, že děkuje. Šel jsem zase do Švýcarska, jsem takový evropský běžec. Ale ten Detroit mě pořád mrzí. Je to pryč, nedá se nic dělat, nicméně po mně tam přišli Černík s Chalupou a hráli tam úplně v klidu.“

Ještě se někdy sklouznete?
„Ne. Chodím hrát tenis a jezdím na kole. Mám brýle a nemůžu nosit čočky, protože mi dráždí oči. A v brýlích se hokej nedá hrát. Ještě vás někdo majzne a přijdete o oči...“

K vašemu životnímu jubileu bylo směřováno vydání knížky Plzeňský expres, na níž jste pracoval s Pavlem Pechouškem. Blíží se i komunální volby. Budete ještě kandidovat?
„Ještě jo. Osm let dělám ve Vochově starostu, dva roky jsem v zastupitelstvu Plzeňského kraje. Kromě toho pomáhám v obchodním oddělení plzeňského klubu. Pořád je co dělat.“

Pomáhá pořád i vaše jméno?
„Lidi ještě vědí, kdo jsem, kolikrát i mladí. Takže jsem v Plzni nějakou stopu zanechal.“ (usměje se)

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud