Skvělý útočník i obránce, mistr světa z roku 1949, výborně hrál tenis. Hezky se rozjíždí životní story Vladimíra Kobranova. To podstatné? Příjemné věci se zasekly před 70 lety. Byl jedním z hokejistů, kteří trpěli při vykonstruovaném procesu v roce 1950. Komunisté tenkrát poslali prakticky celou partu mistrů světa těžit uran. Zničili jim život. „Pro mě byl hlavně velký kamarád, hodný kluk, který se pro každého rozkrájí,“ vzpomíná na něj spoluhráč Josef Kratochvíl.
Nechtěl mít s hokejem už nic společného. Vladimír Kobranov byl na konci 40. let minulého století výjimečným útočníkem. Rostl ve velkou hvězdu, získal stříbro na olympiádě (1948) a zlato z MS (1949). Tím pádem ale taky patřil do týmu, který před 70 lety komunisté použili jako lekci pro národ, aby ho lépe zlomili. Ve vykonstruovaném procesu poslali hokejisty do vězení a na práci do uranových dolů za velezradu. Kobranovovi napařili deset let za mřížemi.
„To bylo strašný,“ těžce ze sebe dnes vysouká bývalý hokejista Josef Kratochvíl. Je mu 88 let, ale paměť mu slouží stále velmi dobře. S Kobranovem kamarádil od roku 1941, znali se i z tenisu, na kurtech oba váleli. Potkali se pak v Pardubicích, kam bývalý reprezentační útočník přišel hrát hokej v roce 1956 a Kratochvíl o rok později. „Určitě zavolejte, tatínek měl k panu Kobranovovi velmi blízko,“ řekla nejdřív do telefonu jeho dcera. Vyměnila mu mobil, ve kterém lépe uslyší, aby byl připravený vzpomínat na dávné časy.
Ale o těžkých chvílích, které jeho dobrý přítel prožil a co zkusil od StB, vyprávět nechtěl. Tohle je téma, které pořád bolí. „Ta doba byla hodně špatná. S Vovkou jsme si byli blízcí, spali jsme spolu i na pokoji, když jsme s Pardubicemi někde zůstávali přes noc. Ale o tomhle jsme mluvili jen málokdy. Těžko se o tom vyprávělo, i teď mě z toho mrazí, když si všechno vybavím. Když o tom procesu běží dokument v televizi, nedívám se. Vím, že bylo všechno strašně ošklivý,“ souká ze sebe bývalý útočník, který s Kobranovem nastupoval pak v Pardubicích v obraně.
„Říkal mi, co zažil v Domečku...“ ještě se zkusil pustit do vyprávění, které se točilo kolem nechvalně proslulé hradčanské stavby, kde komunisté mučili vězně. „Ne, strašné věci to byly. Nebavili jsme se o tom nějak často,“ dodal.
Hokej už nikdy
Zajímavé je, jak se Kobranov vlastně v Pardubicích objevil. Po amnestii v roce 1955 nechtěl mít s hokejem už nic společného. „Říkal jsem, že ho nechci nikdy vidět. Dovedl mě na pokraj smrti,“ líčil pro hokej.cz. „Vždycky u nás někdo zazvonil, byli to zástupci klubů. Vystřídalo se jich snad osm. Jakmile jsem uslyšel, že mě chtějí, jen jsem zařval – a ven,“ vzpomínal.
Živil se od roku 1955 různě. Házel lopatou uhlí, jezdil s náklaďákem a vozil brambory i dobytek. „Nic jiného mě dělat nenechali.“ Až jednou neposlal do háje pardubickou žádost. Tak co hokej? „Záhada, ani nevím, jak se to povedlo,“ řekl jen Kobranov. „Ale Jirka Pokorný s Kráťou Kratochvílem do mě hučeli, až se jim to povedlo,“ dodal.
„Měli jsme lajnu v ČLTK Pokorný-Mareš-Kratochvíl. Vovka pak začal chodit zase postupně na led, když ho pustili. Tak jsme se domluvili, že půjdeme všichni do Pardubic. A stalo se,“ vybavuje si starou akci Kratochvíl.
Je to už slušná doba, vše se odehrálo před víc než šedesáti lety. Kobranov dorazil během sezony 1956/57, Kratochvíl o ročník později. Dodělával medicínu, takže se na východě Čech objevil o rok později než zbytek. „Nedostal jsem umístěnku do Prahy, tak mi to zařídili do Pardubic a sešel jsem se tam s nimi znovu. Kobranov s Kratochvílem byli v obraně a před námi Pokorný, Mareš a skvěle k nim dopředu zapadl Vlasta Franc,“ vidí všechno jako dnes.
Kobranov v Pardubicích? Samozřejmě událost. Byl rád, že viděl známé tváře. „Dřív jsem měl jednu fotku, ale tu jsem dal do pardubické kroniky a už ji nemám. Pomáhal jsem Vovku stěhovat, když přijel, z Prahy tam byl ještě Matlák, zaměstnanec zimního stadionu. Přivezli jsme těch jeho pár věcí traktorem a pomáhali mu všechno složit. Tam jsme se potkali v Pardubicích poprvé,“ vybavuje si Otakar Mareš, dnes devětaosmdesátiletý inženýr v důchodu. „Okamžitě do hokeje zase naskočil a hrál skvěle,“ dodává.
Šel po Zábrodském
Za Pardubice odehrál Kobranov 283 zápasů. „Byl to ohromně sympatický člověk. Pamatuju si, že lidi vyloženě chodili koukat na něj, hrál skvěle,“ vystřelí první vzpomínku současný historik pardubického hokeje Milan Černický, který v 50. letech navštěvoval tribuny ještě jako fanoušek.
„Hodný kluk z Černošic, pro ostatní by se rozkrájel, perfektní kamarád,“ přidává se Josef Kratochvíl. „Jasně že si vzpomínám, jak spolu s Pepíkem Kratochvílem hráli za námi v obraně,“ usměje se Mareš. „Vovka u nás působil do roku 1964. Začal nám taky během té doby jednu chvíli dělat trenéra. Bez něj nám to ale moc nešlo, tak jsme mu řekli: Vovko, vykašli se na trenéra a pojď zase hrát. Tak šel a zase jsme se rozjeli. Byl senzační člověk, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky,“ vykládá Mareš.
Jedna se taky váže k procesu z roku 1950: „Dobře si pamatuju na první zápas, kdy jsme s Vovkou hráli proti Spartě. Byl v tu dobu vysazený na Zábrodského. Těžce nesl, když hrál proti nám. Vovka byl velmi slušný hokejista, žádný zákeřný hráč. Ale tenkrát vzal Zábrodského sekerou přes ruce. On si pak vzal ručník a radši odstoupil. Měl strach, že by mu něco udělal.“
Šlo o to, že hráči ze slavné generace dostali tresty, komunisté jim vzali svobodu, zničili zdraví. A třeba jako v případě Bohumila Modrého, výrazně zkrátili život v uranových dolech. Největší hvězdou týmu byl Vladimír Zábrodský. Ten trest nedostal, kamarádi ano. Jeho režim nesejmul, což budilo otázky. Proč? Spolupracoval s nimi?
„Kluci byli na Zábrodského vysazení. Ale nevím, jak to bylo, asi nikdo teď pravdu už nezjistí. Oni dostali vysoké tresty, Vladimír Zábrodský nic.“ Klidně mohlo jít o hru StB, aby celý tým i rozeštvala mezi sebou. „Právě. Nevidíme, co se tam dělo, a dnes už to nikdo neřekne,“ přikyvuje Mareš.
Je o něco mladší, než byli pánové Roziňák, Konopásek nebo Bubník. Ale hltal je. Hrál za ČLTK, kterému se po roce 1948 muselo říkat Motorlet. Znal velká jména, měl k nim blízko, nejen ke Kobranovovi. „Za Motorlet jsem hrál čtyři roky. A v té poslední sezoně nám dělal trenéra Bóža Modrý,“ hned si vybaví. „A mám jednu silnou vzpomínku, byl jsem docela vysoký hráč. Ale Bóža ze mě dělal beka. Říkal mi: Oto jsi velkej, tobě se bude hrát dobře vzadu. Dlouho jsem tam ale nakonec nevydržel, táhlo mě to zpátky dopředu.“
A pak vidí v sytých barvách ještě jeden krásný klukovský moment. „Začal jsem hrát hokej v roce 1951, pamatuju si tyhle skvělé hráče v dobách jejich největší slávy jako mladý hokejista. Měli ty nádherné bundy, šil jim je jeden náš spoluhráč. Obdivoval jsem tyhle hráče a měl moc rád i jejich eleganci. Já byl proti nim nýmand a jen se na ně koukal,“ vzpomíná Mareš na slavné kožené bundy z roku 1947, podle kterých se dělaly repliky v roce 2010.
V Pardubicích vydržel Kobranov osm sezon do roku 1964, pak odešel trénovat do Gottwaldova, dnešního Zlína. A o čtyři roky později emigroval do Švýcarska. „Nechtěli jsme žít v režimu, který nevinného člověka nechal z ničeho nic zavřít, zmlátil ho a totálně zničil,“ otevřeně hlásil pro hokej.cz.
Kamarádi byli rádi i za něj, že tenhle krok udělal. A hlavně, že se mu dařilo a byl šťastný. „Myslím, že mu i nakonec hokej pomohl, že se ze všeho nějak dostával,“ věří Kratochvíl. „Vzal si hodnou ženu, měli spolu dvě holky. Ve Švýcarsku se měl dobře, věnoval se tenisu. Aspoň si tu druhou část života užil hezky. Ale všichni tihle kluci z generace mistrů světa 1947 a 1949 si zakusili hodně,“ dobře ví vystudovaný lékař a bývalý pardubický obránce.
Kobranov pak na Pardubice nezapomněl. „Pozval nás k sobě domů, když jsme byli s klubem ve Švýcarsku na zájezdu. Byl šťastný, my doma pomalu ani nevěděli, co je banán a co pomeranč, a on měl konečně dobrý život,“ vzpomíná Černický. Kratochvíl už navždy Kobranova uvidí i jako houževnatého soupeře z antuky. „Byl o pět let starší než já a pamatuju si ho už z tenisu, když jsme hráli Pardubickou juniorku. Tehdy se hrála do třiadvaceti let. Já vyhrál mistra v tenise do šestnácti let a on válčil v té starší kategorii. Byli jsme velcí kamarádi i přes tenis.“
Velký hokejista i člověk, který hodně zkusil, zemřel v říjnu 2015 ve Švýcarsku. Zůstal v zemi, která mu dala svobodu. Nestěhoval se po revoluci zpátky.
