Čutta přesně ví, jak překopat hokej: Pešánův úspěch byl draze vykoupen

V Liberci mu běží výcvikové hokejové centrum, kde učí klienty správně bruslit. Vše vychází z vypilovaného tréninku koordinace pohybu. Reprezentanti jako Myšák, Musil, Lenc, Ordoš nebo Vitásek individuálními lekcemi zaznamenali nezpochybnitelný progres. Pro Jakuba Čuttu je to začátek. Svými postoji by rád překopal zakořeněný pohled na hokej.

„Všichni víme, kde se nachází. Je nutné co nejdřív rozjet nápravnou misi. Je strašně moc věcí, které potřebujeme změnit. Kdyby všichni ti lidé, co o našem hokeji rozhodují, založili firmu a podle toho, co říkají, firmu vedli, jsou brzy bez ní…“ tvrdí extraligový mistr s Karlovými Vary, jenž doma kousek od Bedřichova stvořil otevřenou ledovou plochu. Pěkně jako za starých časů. V době koronavirové krize parádní a hojně využívané útočiště pro řadu hokejistů.

Po šampionátu dvacítek se vzedmul silný hlas odporu řady osobností, které otevřeně zpochybňují způsob fungování českého hokeje. Jak to vidíte vy?
„S velkou porcí kritických názorů souhlasím. Podle mě už však nemá cenu ukazovat dál na ty, kdo jsou zodpovědní za stav našeho hokeje. Říkat, že to nefunguje, protože tam stojí Standa a Franta… Je naprosto jasné, že systém nefunguje, naši junioři jsou zrcadlem toho, jak se pracuje na všech úrovních. Jen na kluby bych to ale neházel. V nich se snaží podle možností dělat tak, aby uspěli v každém zápase, co je čeká. Teď je klíčové přejít od slov k činům.“

Tak kde vidíte největší a zásadní problém?
„Netrénujeme správně na úplném začátku. Realita je bohužel taková, že v prostředí českého hokeje nikdo nechce trénovat malé děti. Máme zásadní problém hned na startu vývoje. Trenéři přeskakují žákovské třídy a zastaví se u dorostu. Proč? Protože tam máte na hráče vliv, visí vám na rtech. Vy o nich rozhodujete, což se řadě trenérů líbí. Skáčou přes kategorie i kvůli vlastnímu uznání, prestiži, lepšímu výdělku. Zkrátka chtějí být co nejdřív u áčka. Nejhorší je, když ještě pořádají vlastní individuální tréninky, při kterých mají nasazení mnohem větší než při práci v klubu.“

Mnohem těžší, náročnější a nevděčnější je dělat s malými dětmi, že?
„Jdi a zaujmi pozornost pětiletého, šestiletého kluka. A zaujmi jich třicet naráz… Jde o nejsložitější výchovný proces v celém hokeji. Nejdůležitější pro budoucnost všech. A u nás i nejméně ohodnocená práce, kterou zastávají většinou rodiče těch dětí. Anebo to ti trenéři vnímají po desítky let jako poslání, obětují tomu čas, kolikrát i vlastní rodinu. Každý trenér by měl začít u malých dětí, alespoň na pár měsíců, pro získání představy. Rázem se budete víc cítit zapojený a spjatý s klubem, vytvoříte si lepší vztah a vaše pracovní výkonnost půjde nahoru. Nejschopnější trenéry musíme dostat do přípravek, aby se děti správně naučily základy pohybu. Základy bruslení a koordinace pohybu na ledě. Hokej jako takový se kluci naučí od třetí do osmé třídy. My bohužel do malých dětí tlačíme neskutečné množství informací, jenže bohužel od lidí, kteří hokej nikdy nehráli. A to je obrovský problém. Jdeme špatným směrem. Teorií, která v praxi neplatí.“

Libor Zábranský narážel na svazem prosazovaný termín „bavit se hrou“. Neuznává to. Váš pohled?
„S Liborem naprosto souhlasím. Nám ujede vlak hned na začátku, kdy je lidský organismus schopný se vše naučit. Ale my místo kvalitního tréninku a na něj napojené zábavy se honíme za zápasy. Pak, když máme mít základy v sobě a začít se hokejem bavit, protože ho umíme, nastává pravý opak. Horko těžko doháníme manko všech možných individuálních dovedností. Nejde to snadno, natož rychle. Navíc se nezřídka přidávají zdravotní potíže ze špatně uchopených dětských let trénování, jako skolióza, lordóza, ploché nohy apod. Bohužel přírodní podmínky u nás v posledních letech nenahrávají zamrzání rybníků, takže led ochutnáte jen na klubovém tréninku. A to je málo. Díky letošním mrazům krásně vidím, jak se malí kluci posouvají při dovádění na přírodním ledě. Bez dozoru si sami přicházejí na některé věci, pro jejich vývoj nezbytné a velmi potřebné.“

Ale kolikrát takovou zimu míváme? Jednou za osm, deset let.
„Právě. Pro nás je dvouhodinový organizovaný trénink hrou strašně málo. To je paskvil, který nemůže nikdy fungovat. Není to ani pořádný trénink a dvě hodiny denně nestačí. Takže z toho hráč nemá nic. Jak se Gretzky naučil hokej? Kde získal neskutečné dovednosti a fantastický přehled?“

Mraky hodin strávenými na zamrzlé vodě.
„Přesně tak. My proklamujeme hokej pro děti jako zábavu, ale dvě hodiny denně takové zábavy jsou absolutní ztrátou času. Byl jsem se podívat ve Švédsku, jak to funguje tam. To je s námi co do počtu obyvatel srovnatelný stát, byť žijí na větší ploše. V každém malém městě mají z jedné strany otevřený zimák tak, aby plocha přirozeně zamrzala. Každý den dorazí odněkud rolba, upraví led a po celý den je otevřeno pro všechny. Tohle potřebujeme přenést i k nám. Aby malí špunti i větší děti měli kam jít se hokejově vyřádit. To nám nahradí složku hraní, kterou teď cpeme do tréninku, té je však stejně málo a de facto jen plýtváme časem určeným pro trénink.“

Proč je naprosto stěžejní trávit hokejové dětství vedle tréninku volnou zábavou na ledě?
„V tom čase získáte obrovské penzum informací ze samotné podstaty hry. Přijdete si na zákonitosti sami, nehrajete podle příkazů doleva, doprava. To je až na samotném koučinku v zápase. Teď vám povím důležitou věc, o které to všechno je. Kdyby všichni ti lidé, co o našem hokeji rozhodují, založili firmu a podle toho, co říkají, tu firmu vedli, tak jsou brzy bez ní… Trh je nemilosrdný. Díky čemu funguje jakýkoli sportovní svaz, nejen hokejový?“

Díky dotacím.
„Ano. Ti lidé nahoře peníze dostávají. Potom se ale hokej dělá hrozně lehce, a jak každého napadne. Protože odpovědnost neleží na lidech, kteří s penězi hospodaří, nýbrž na těch, kteří vedení hokeje volí. A dostáváme se do bludného kruhu. Kdybyste peníze na hokej musel vydělat, budete se k produktu chovat úplně jinak. Jenže tenhle pohled na svazu nemůže nikdo vnímat. Akorát, že jde o pohled pro budoucnost českého hokeje naprosto zásadní.“

Co navrhujete?
„Svaz by měl nastavit systém fungování trenérské obce tak, aby se přirozeně vyselektovali ti nejlepší.“

Není to věc samotných klubů?
„Svaz by měl být pojítkem a říkat klubům: Pokud to uděláte takto, máte větší šanci si svého trenéra správně vychovat. Nejít dál. Z různých debat s mládežnickými trenéry na různých místech republiky mi vychází, že trenér má svoji třídu, třeba čtvrtou a pátou. Na dva roky. A pak znovu. Proč to nepostavit tak, že dotyčný kouč si projde se stejnými hráči od přípravky až do deváté třídy? Ať v klubu vědí, kolik hráčů a jaké kvality vychoval, posunul dál. Jednoduše tím zjistíme, jak kvalitním trenérem je.“

V přetrvávajícím stylu nemá trenér skoro žádnou odpovědnost. To chcete říci?
„Ano. Protože každý takový trenér se může vymluvit na jiného. Kluci neumí správně přešlapovat, tak se to hodí na Pepu, který je to přede mnou nenaučil. A já už to nedoženu, protože se musím věnovat jiným věcem.“

Zní to logicky. Jenže při mnohaletém propojení týmu a stejného kouče hrozí spíš vzájemná únava, ne?
„Podle mého s tím musíme začít. S překopáním systému. Anebo se fakt domníváme, že přetrvávající systém je správný? Ta první nultá mise potrvá zhruba devět let. Ale musíme ji podstoupit, abychom oddělili schopné trenéry s touhou posouvat se od méně schopných, kteří se jen vozí. České povaze náramně vyhovuje nebýt za nic odpovědný. Tahle změna, o níž mluvím, navíc nepostrádá motivační charakter pro zapálené trenéry. Tímto by se měl svaz zabývat. Nikoli nařizováním, jak a co mají trenéři v klubech trénovat. Podmínky nejsou všude stejné, to samé hráči ani trenéři. Co by svaz ovlivnit měl a za co má zodpovědnost, když uděluje trenérské licence, je kvalita trenérů. Kvalita trenérů = kvalita práce a výsledků. O to nám všem přece jde. Víte, mým snem je jednou vlastnit klub. Co to obnáší? Sehnat si na něj peníze, obhájit si projekt vlastní prací, zda je životaschopný a konkurenceschopný. Na svazu nikdo takovou zodpovědnost nemá, proto by měl mít dosah jeho kroků mantinely. Ke svému se logicky chováte úplně jinak, než k tomu, co není vaše.“

Hokej se všeobecně považuje za černou díru. Vy si to nemyslíte?
„Tvrdím, že to tak nemusí být. Při kvalitním stylu práce můžete majiteli ušetřit obrovské peníze na výchově. A dokonce i vydělat. Vlastní odchov je vždycky levnější, než když v osmé, deváté třídě přivedete šest kluků odjinud, musíte jim zajistit ubytování a stravování. Náklady jdou strmě vzhůru. Když byste tyhle investované peníze věnoval do výchovy vlastních hráčů, nebudete jich mít možná šest, ale tři, čtyři určitě. A jací hráči jsou dnes nejhledanější?“

Jakub Čutta, bývalý hráč a momentálně trenér, má názor, jak pomoci českému hokeji

• 
• 
• 
• 
• 20 zobrazit galerii

Vlastní odchovanci s vazbou na rodný klub.
„Tak. Protože pro váš klub budou dýchat. Věřte mi, že když jste místní a nedaří se vám, strašně špatně se vám chodí nakupovat a komunikuje s lidmi, než když jste odjinud a víte, že z toho místa za pár let zase zmizíte. Místňák, pokud to má charakterově v pořádku, udělá všechno pro to, aby se dařilo víc.“

Vydělávat v českém hokeji, to je hodně odvážná úvaha, ne?
„Já se klaním všem klubovým majitelům, kteří jsou ochotni ročně investovat do mládeže patnáct, dvacet milionů. Někdo na to jde samozřejmě jinak a velké peníze sype nájemným hráčům ze všech možných koutů, aby klapl titul. Podívejte se na Liberec. Nepopiratelný úspěch Filipa Pešána s Tygry byl velmi draze vykoupen.