Končí jeden z posledních zlatých hochů. Tomáš Duba v roce 2001 úžasně vychytal Česku titul juniorských šampionů. O šest let později si mistrovský doutník zakouřil po zisku poháru se Spartou. Další roky? Vzestup, potom pomalý pád. Tedy alespoň navenek. Sám Duba však ničeho nelituje. „Z KHL jsem šel do Itálie. Tam jsem si řekl, že už chci chytat jen v zemích, kde není tak extrémní tlak,“ popisuje brankář. Pro iSport Premium mluví o své zajímavé kariéře, juniorských titulech na MS, kouči Jaroslavu Holíkovi, eskapádách se Spartou i mrtvole z Moskvy.
Dobrodruh, který miluje cestování. Tahle láska se do kariéry Tomáše Duby výrazně promítla. Zahrál si v devíti zemích, oblékl dres 16 klubů v nejvyšších soutěžích po světě. „Jako odchovanec Sparty jsem si vždycky říkal, že budu hrát v rudém dresu a nic jiného mě nezajímá, že bych jinam ani nešel. Pak to ale vyplynulo jinak,“ usmívá se v rozhovoru pro iSport Premium, v němž bilancuje kariéru, kterou před týdnem oficiálně ukončil.
Jak moc bylo tohle rozhodnutí těžké? Bojoval jste s tím, nebo jste už delší dobu věděl, že je konec?
„Myšlenky na konec mi poprvé přišly na mysl po sezoně 2019/20, kdy jsme se Sheffieldem vyhráli v Británii Challenge Cup. Ročník skončil dřív, s pokračováním to vypadalo všelijak. Tam jsem si řekl, že bych si konec možná uměl představit. V klubu mi říkali, že mě moc chtějí i dál. Prý na několik let. To jsem se zasmál a řekl jim, že maximálně jednu sezonu. Napůl jsem se připravoval, ale nehrálo se. V listopadu 2020 jsem si řekl, že sezonu odpískám s tím, že to zkusím v té následující. Ale víte, jak to je… rozseděl jsem se doma, začal se věnovat jiným zálibám. Pak jsem začal ve Finsku trénovat, tak jsem skončil.“
Takže jste vlastně kariéru ukončil na vrcholu, titulem.
„Jo, je to tak! V Sheffieldu se mnou byl i Pepa Hrabal, tak jsme to spolu hezky zapili.“ (usmívá se)
A rovnou jste se tedy dal na trenérskou dráhu.
„Přemýšlel jsem, co budu dělat, k ledu mě to pořád táhlo. Dvacet let jsem byl u profi hokeje. Mám zkušenosti, kontakty, známosti. Byla by škoda to všechno hodit do koše a začínat něco od nuly. Už v minulé sezoně jsem začal v Lappeenrantě pomáhat s gólmany, pak mi nabídli, abych tam pokračoval a navíc se stal i trenérem dorostu. Říkal jsem si, proč ne, že to rád zkusím. Baví mě to, studuju k tomu hokejovou univerzitu ve Vierumäki. Snažím se vzdělávat. Zkušenosti z hraní jsou jedna věc, ale trénování je mnohem složitější.“
Navíc taky časově náročnější, že?
„To rozhodně. Na zimáku trávím mnohem víc času. K tomu pak posloucháte hráče, jak brblají. Naštěstí se do toho ještě pořád umím vžít. V týmu máme tři Čechy a dva Slováky, za což jsem taky rád. Moji bývalí spoluhráči a kamarádi vedou celý klub, takže jsem rád, že tu můžu být.“
Během kariéry jste se stal mezi hokejisty vyhlášeným cestovatelem. Hrál jste za 16 klubů v devíti různých zemích. Měl jste tohle v plánu?
„Neměl, vůbec ne. Jako odchovanec Sparty jsem si vždycky říkal, že budu hrát v rudém dresu a nic jiného mě nezajímá, že bych jinam ani nešel. Pak to ale vyplynulo jinak.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
