Věděl, že to jednou špatně dopadne, zdravotní stav Ladislava Lubiny k fatálnímu konci neúprosně směřoval. Přesto Davida Pospíšila zpráva o úmrtí bývalého spoluhráče a kamaráda velmi zasáhla. V Pardubicích to byli nerozluční parťáci. „Na Láďu budu vzpomínat jako na skvělého spoluhráče, který byl v mančaftu dominantní. Na ledě, v kabině, mimo led. Byl to nezkrotný živel, všude středem pozornosti. Diagnóza jeho nemoci byla hodně ošklivá, ale Láďa bojoval,“ vzpomíná Pospíšil pro iSport.cz.
Co se vám jako první vybaví, když se zmíní jméno Ladislava Lubiny?
„Vybaví se mi, že Láďa byl strašně veselá kopa, byl pro každou blbost. Byl to kluk, který kolem sebe potřeboval lidi, partu, musel se bavit.“
A po hokejové stránce?
„Neskutečná rána… Fakt neskutečná střela. To musel mít od narození. Do čeho plácnul, skončilo v bráně. Zažil jsem s ním několik sezon v jednom mančaftu, měli jsme k sobě hodně blízko. Ze všeho nejvíc převažovala sranda, pospolitost a potřeba bavit se hokejem.“
Po všech možných stránkách originál, že?
„Láďa měl strašně výbušnou povahu. Dá se říci, že ve všech situacích šel do extrému. Kolikrát to v mých očích bylo až za hranou. Ale on šel do všeho naplno, ničeho se nebál. Kde byl konflikt, tam byl on. A kde byla sranda, on ji většinou řídil. Na plné pecky všude. Pokud něčemu věřil, udělal pro to všechno.“
Obyčejný fanoušek si Lubinu vybaví jako výborného útočníka, ale hned potom jako průšviháře. Jaký byl navenek, víme, ale jaký byl uvnitř? Co nebylo vidět?
„Láďa byl citlivý člověk. Některé jeho excesy vyplývaly z toho, že ho něco niterně zasáhlo. Často s něčím nesouhlasil, šlo to proti jeho přesvědčení. To pak rychle vybouchl. Jako kamarád nemůžu říct na Láďu jediné špatné slovo. Byť jsme spolu v lecčems nesouhlasili, dokázali jsme si vše vysvětlit. Nestalo se, abychom se kvůli něčemu rozkmotřili a přestali spolu mluvit. Pokud jste s někým denně na zimáku, ke konfliktním situacím dochází velmi snadno. Ale vždy jsme to považovali za malichernost. Na konci jsme si řekli: Hlavně že jsme zdraví… Bohužel to dopadlo tak, jak to dopadlo. Láďa tenhle poslední souboj těžko mohl zvládnout. V 54 letech je ten kluk pryč. Odešel strašně brzy.“
O jeho velkých zdravotních potížích se šuškalo, měl jste zprávy o tom, že jeho život směřuje ke konci?
„Ano, věděl jsem to delší dobu. Znal jsem i ty velmi nepříznivé predikce. Tady se ovšem ukázalo, jak velkým bojovníkem byl, Láďa vydržel na světě o rok déle, než se předpokládalo. Aspoň co vím. Nevzdával to, život měl rád. Nebyl to typ člověka, který když dostane zprávu o své nemoci, byť zdrcující, sklapne desky a končí. Ne, takový Láďa nebyl. Vybojoval si ještě rok života vlastní vůlí.“
Svůj osud znal, věděl, co přijde, že?
„Asi ano. Poslední dobou jsem s ním už v kontaktu nebyl, ale Pardubice jsou malé město. Co se děje okolo, víte a vnímáte. Láďovi jsem hrozně fandil, aby nemoc přepral, ale ta diagnóza byla tak ošklivá, že člověk vnímal, že to neskončí dobře. Byl to mladej kluk, 54 let, co to je? Miloval trénování, byl mu úplně propadlý. Ale fakt strašně. Za to jsem ho obdivoval. Až jsem mu říkal, že se jednou zblázní, jak byl trenéřinou posedlý. Povídám mu: Láďo, hokej je krásná hra, ale neblázni tolik, není to všechno. Ty jsi zralý na Chocholouška… Hokej byl pro něj všechno.“
Lubina nasekal řadu průšvihů kvůli nedodržované životosprávě, snažil jste se ho brzdit během hráčské kariéry? Nechal si říct?
„Samozřejmě, že to z mé strany proběhlo. Jenže Láďa byl nezkrotný živel. Zkuste si v holinkách zastavit tank… Moc to nešlo. Každý se nějak narodíme, něco je nám dáno do vínku, každý z nás má hranici někde jinde. Láďa ji kolikrát přešlápl. Teď nemluvím o té fatální nehodě (Lubina v létě 2008 zavinil havárii, při níž zahynul otec fotbalisty Lokvence), neznám podrobnosti, nikdy jsem se v tom nešťoural, ani se o tom s Láďou nebavil. Vím jen, že to byla dvojnásobná tragédie. Jak pro rodinu Lokvencovu, tak pro Láďův život. Dál bych se v tom nepitval.“
Vaší asi nejslavnější historkou spojenou s Ladislavem Lubinou byla na truc pořízená pláž v pardubické kabině jako reakce na to, že klub nedal hráčům přislíbenou dovolenou u moře. Souhlasíte?
„Určitě jde o nejprofláklejší příhodu. V tomhle duchu jsme se s Láďou bavili, dokázali jsme i z naštvanosti přejít do srandy. Občas jsme někomu přeparkovali auto, vymýšleli jsme spolu hrozné kraviny. Láďa byl v tomhle směru nesmírně hravej. Nebylo potřeba si nic říkat, mrkli jsme na sebe a věděli, že jdeme do toho. Jako v případě té provizorní pláže v kabině. Od klubu jsme za postup měli slíbenou dovolenou, tehdejší vedení z toho nakonec vycouvalo, tvrdilo, že nám dali vše, co měli. Já tvrdil, že to bylo původně řečeno jinak. A tak na truc jsme si pláž udělali v kabině. Nejšťastnější z toho byl tenkrát kustod, celé to musel uklidit a dvě měsíce potom brousil nože třicetkrát denně, protože písek byl všude. Ale úplně všude. Písek jsme navezli z atletického doskočiště, takže atleti druhý den skákali do betonu… Neskutečná kravina od nás, ale kvůli takovým věcem pak kabina funguje, tmelí a spojuje tým.“
