Jubilant Kochta o Zábrodském, Bukačovi či konci ve Spartě: Až jsem se rozplakal
Říkali o něm, že má gumové ruce. Luděk Bukač povídal, že to byl centr světového formátu. Ale Jiří Kochta hrával i na pravém křídle. Třeba na šampionátu v Praze 1972, kdy pomohl vybojovat titul mistrů světa po třiadvaceti letech. Léta patřil k pilířům Sparty, ligu však vyhrál s Jihlavou a pro velký hokej ho vypiplal Vladimír Zábrodský v pražských Bohemians. I jemu později přezdívali Šéf. Hluboké stopy zanechal v Německu, z jeho dcer vyrostly velmi dobré tenistky. V pondělí oslavil 75 let.
Tribuny se mu klaněly, stal se miláčkem publika a vzorem jako jeho učitel Zábrodský. Ale nebýt hlavně zdravotních patálií, vyhrál by toho v kariéře asi ještě víc. A když před půl stoletím v Praze otevřel v památném druhém zápase proti Rusům skóre Václav Nedomanský, zrovna byl Jiří Kochta v kabině na opichu zraněného kolena. „Když jsem viděl, jak všichni Vaška objímají, došlo mi, že nemůžeme prohrát,“ vzpomínal jubilant v rozhovoru pro iSport Premium. Vítězství 3:2 nakonec rozhodlo, že tým Československa získá zlato.
Když jste v roce 1972 porazili Rusy, byl to neskutečný triumf. Jak bylo vám, když jste v klíčovém zápase, kde se rozhodovalo o všem, musel odbíhat do šatny a úplně ho neviděl?
„Mě tam zranili. Šel jsem do střely a utrhli mi sval nad kolenem. První zápas proti nim jsem nedokončil. Bylo to těžké zranění, museli mi píchnout jehlu až do kolena na utržený úpon. Hrůza. Ale to k hokeji patří. První zápas jsme hráli 3:3, ve druhém jsem byl v kabině na opichu, když dal Nedomanský náš první gól. Najednou se do kabiny valil strašný hukot. S doktorem Trefným jsme vyletěli na střídačku, on s injekcí v ruce, já se shrnutou stulpnou. Stál jsem tam, a když jsem viděl, jak všichni Vaška objímají, došlo mi, že nemůžeme prohrát.“
Zlato jste získali po 23 letech. Už předtím vám ale titul párkrát těsně utekl, viďte?
„V Grenoblu 1968, taky v jednasedmdesátém ve Švýcarsku. Tam jsme Rusy porazili a pak s nimi remizovali. Jenže jsme prohráli úvodní zápas s Amerikou (0:5). To byl důvod, proč jsme pak skončili druzí. Byli jsme mistři Evropy, ale nestali jsme se mistry světa.“
Jak jste prožívali, když se vám o rok později povedlo zvítězit, navíc po takové době?
„No tak, oslava byla veliká. Dobře, měli jsme výhodu domácího prostředí. Vyprodaná hala, všichni nás hnali dopředu, ale konečně jsme to po dlouhé době urvali. Původně se ovšem mělo mistrovství světa konat v Praze už v roce 1969. Jenže mezitím přijeli Rusové. V Praze se hrálo tři roky poté, bylo to pak dost hlídané, asi kdyby se něco strhlo. Ale nedělo se vůbec nic, proběhlo to v klidu.“
Zažil jste sedm mistrovství světa, dvě olympiády. Na co nejraději vzpomínáte?
„Ježiš, toho bylo hodně. No samozřejmě že největší zážitek bylo zlato v Praze. V roce 1971 to uteklo o kousíček. V nároďáku se tehdy hráči moc neměnili, kádr byl strašně silný. Končil jsem v roce 1975. V létě jsem podstoupil operaci dutin, prodělal jsem čtrnáct operací hlavy, protože potíže byly chronické a pořád se vracely. Měl jsem několikrát zlomený nos. Pak stačilo, abych se trochu nachladil, a už jsem měl nateklé oko. Proto mi dutiny čistili. Ještě v roce 1976 jsem měl jet do Polska, kde se pak stali kluci mistry světa. V neděli jsme hráli doma proti Jihlavě, v pondělí byl sraz. A já už ležel v nemocnici s dutinami a čekal na operaci. Měl jsem hodně smůly, až časem jsem se z toho nějak dostal.“
V roce 1972 jste si zahrál taky proti výběrům NHL a o dva roky později týmu WHA. V prvním zápase jste dal gól, když Kanaďané vyrovnali na 3:3, byl jste taky na ledě, že ano?
„Hráli v Rusku a přiletěli sem. Už úplně přesně nevím, jak to přesně bylo, ale vedli jsme 3:2, já jsem měl jít na buly, pan Pitner (trenér) tam však nakonec poslal někoho jiného. Oni vhazování vyhráli a čtyři vteřiny před koncem vyrovnali. Ale byly to hezké vzpomínky, přiletěli vynikající hráči.“
Proslavil jste se ve Spartě, ale původně jste začínal v Bohemians.
„Pro hokej mě našel pan Lánský. Vytáhl mě jako žáka do Bohemky, tehdy se jmenovala Stalingrad.
