Kariéra Kateřiny Mrázové je pořádně bohatá. Jako první Evropanka v historii dosáhla na Clarkson Cup, obdobu mužského Stanley Cupu. Nyní sbírá úspěchy i ve Švédsku, kde se stala nejužitečnější hráčkou sezony. I přesto musí mít kromě hokeje stále i svou druhou práci. „Některé holky to mají tak, že sotva přijedou z práce, jdou na trénink a pak mají jen pár hodin pro sebe. V tomhle to máme na rozdíl od chlapů trošičku náročnější," říká. Jaký je podle ní rozdíl v české a švédské výchově mladých hráčů? A jak vzpomíná na období, kdy byla jediná holka v týmu? To prozradila v rozhovoru pro iSport LIFE.
Českým hokejistkám se podařil historický úspěch. Vůbec poprvé se dokázaly kvalifikovat na olympijské hry. Ty se uskuteční v únoru příštího roku v Pekingu, tedy třiadvacet let poté, co se na olympiádě poprvé představily týmy žen v ledním hokeji.
Mezi jednu z nejvýraznějších žen české reprezentace patří útočnice Kateřina Mrázová. Rodačka z Kolína se zkušenostmi ze zámoří aktuálně válí v nejvyšší švédské lize za celek Brynäs. Letos dokonce získala Zlatou helmu za nejužitečnější hráčku uplynulé základní části. Prestižního švédského ocenění se v minulosti dočkal například také legendární útočník Peter Forsberg či bývalý brankář New Yorku Rangers Henrik Lundqvist.
Pamatujete si hokejové Nagano?
„V té době mi bylo sice jen nějakých šest let, ale už jsem to vnímala. Na přenos jsme se dívali s kamarády a říkali si, že bychom jednou chtěli taky tak hrát. V devadesátém osmém byly navíc poprvé na olympiádě i ženy. Vzpomínám si, jak mi taťka říkal, že bych třeba jednou mohla něco takového taky dokázat. A teď je to tady. S holkama se nám podařilo dostat na olympiádu a já doufám, že se nic nestane a budu si moci tento sen splnit.“
Jak se stane, že holka jako vy začne hrát hokej?
„S hokejem jsem začínala ve třech letech v Kolíně. Zhlédla jsem se v opět let starším bráchovi, který v té době hrál hokej za žáky. Od malinka jsem chodila na zimák, kde jsem na něho koukala a chtěla jsem být jako on. A protože v Česku nejsou ryze holčičí týmy, začala jsem hrát s klukama, kde jsem byla jediná holka v týmu.“
Jak se k vám ostatní jako k jediné holce chovali?
„Našly se samozřejmě i některý vtipný komentáře třeba od soupeřů, ale kluci z týmu se mě před ostatníma vždycky zastávali. A i když mi někdo řekl něco špatnýho, k srdci jsem si to moc nebrala. Spíš mě to motivovalo, abych makala ještě víc nebo si z nich pak třeba udělala srandu nějakou vtipnou kličkou. Takže mě to spíš posunulo a motivovalo, abych byla lepší.“
Měla jste v Kolíně coby holka svou vlastní šatnu?
„V té době jsem svoji šatnu neměla. Byla jsem s klukama v týmu od tří let, takže jsem k tomu ani neviděla důvod. Kluci to nikdy neřešili a já vlastně taky ne. Vždycky jsem se dokázala převléknout tak, aniž by kdokoliv cokoliv viděl. Myslím, že pro mě bylo hodně důležitý, že jsem s nima v té kabině mohla být. Byla jsem díky tomu plnohodnotnou součástí party. Zpětně bych to tedy určitě neměnila. Umím si ale představit, že to není úplně pro každou holku.“
A co výkonnostně, stačila jste ostatním z týmu?
„Pravidla jsou pro holky trošku upravená. V mládežnických kategoriích můžou hrát dívky v týmu i s o dva roky mladšíma klukama. Osobně si ale myslím, že by holky měly hrát pokud možno co nejdéle se svojí kategorií. Kolem patnácti až šestnácti let, tedy ve starším dorostu, se to většinou láme. Kluci začínají být rychlejší a mají větší sílu, takže jim holky přestávají stačit. Není to ale pravidlem. Třeba já jsem v tomto věku hrála dokonce i s o dva roky staršíma. Postupně se to pak mezi námi věkově srovnávalo, až jsem se v 19 letech rozhodla odejít z Čech do USA, kde bych mohla hrát kvalitní hokej v ryze ženském týmu. Nemyslím si, že bych byla naproti klukům nějak výrazně horší, ale samozřejmě, čím byli starší, tím na tom byli fyzicky líp. To mě ale donutilo být na ledě o něco chytřejší a hledat si vlastní cesty.“
V Česku jste patřila mezi jednu z prvních hráček, které se rozhodly odejít do USA. Jak k tomu tehdy došlo?
„V té době byla v Kolíně ještě jedna hráčka - Alena Polanská, dnes už Alena Mills (současná reprezentační kapitánka pozn. red). Ála byla první česká hráčka, která se rozhodla odejít do zahraničí a já jsem se v té její cestě hrozně zhlídla. Chtěla jsem stejně jako ona propojit kvalitní hokej se studiem v zahraničí a naučit se anglicky. Což se mi nakonec opravdu povedlo. Začala jsem chodit na Minessotskou univerzitu, kde jsem studovala obor zaměřený na lidské zdroje a jako vedlejší obor trenérství. Současně jsem do toho začala hrát za univerzitní tým Minnesota Duluth.“
Jak vzpomínáte na školní léta v Americe?
„Bylo to náročný. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že už bych do toho podruhé nešla. Tehdy jsem do Ameriky odjížděla s tím, že anglicky docela umím. Ukázalo se ale, že realita je jiná. Hledat si kamarády a domlouvat si důležité věci okolo školy, aniž byste uměli jazyk, bylo opravdu náročné. Hodně mi tenkrát pomohla rodina, od které jsem měla velkou podporu. Zpětně jsem za tu zkušenost ráda, i když jak říkám, už bych do toho nešla. Myslím, že čím je člověk mladší, tím míň věci řeší a dopředu si neuvědomuje, jak náročné můžou být.“
Bylo pro vás těžké skloubit studium se sportem?
„Americký univerzitní systém je v tomto nastavený opravdu dobře. Můžete studovat na univerzitě a současně školu reprezentovat ve sportu. Je to samozřejmě docela časově náročné - dopoledne máte vyučování, pak jdete na zimák, jste tam tři hodiny a po tréninku vás čeká ještě příprava na test nebo seminární práce. Opravdu velkou výhodou je ale přístup učitelů a trenérů, kteří vám vychází vstříc. Jako sportovec navíc můžete dosáhnout na stipendium, díky kterému máte hrazené všechny náklady spojené se studiem.“
V loňském roce jste se z Amerika vrátila zpět do Evropy, konkrétně do Švédska. Co pro vás byl největší rozdíl?
„Pokud to vezmeme z hokejové stránky, v Americe je to o trošku rychlejší a přímější do brány. To je způsobené i tím, že jsou tam o něco menší kluziště. Ve Švédsku se naproti tomu hraje na větším ledě, díky čemuž máte víc času a můžete být kreativnější.“
A pokud porovnáte hokejové zázemí?
„V Americe to bylo výborné. Každý rok jsme měly novou výstroj a hokejky jsme dostávaly, kdykoliv to bylo potřeba. Taky zimák, šatny nebo posilovny byly vybavené nad očekávání. Například přímo v šatně jsme měly k dispozici saunu a celkový přístup k regeneraci a rehabilitacím byl určitě lepší než tady ve Švédsku. Obecně se dá ale říct, že podmínky jsou v obou zemích dost podobné. Švédské týmy žen, které jsou v nejvyšší lize, bývají zastřešené týmem mužů. Snahou je, aby měly holky obdobné podmínky jako chlapi. Myslím, že Švédsko jde v tomhle správnou cestou, kdy mužské týmy pomáhají ženským. Pak díky tomu mohou jít nahoru i hokejové kvality žen.“
Mohla byste popsat, jak aktuálně vypadají vaše tréninky?
„Ve Švédsku k tomu přistupují opravdu profesionálně. Ráno a dopoledne můžeme jít na led a mít individuální trénink. Odpoledne chodíme zhruba na hodinu a půl do posilovny a pak nás čeká hodinový trénink na ledě s týmem. Poté jdeme zpátky do posilovny, kde se věnujeme regeneraci. Většinou trénujeme čtyři dny v týdnu, dvakrát do týdne máme zápas a jeden den volno.“
Podobají se vaše tréninky skladbou těm mužského týmu?
„Ano, ale chlapi to mají jednodušší v tom, že nemusí chodit do práce. I tady ve Švédsku, kde je ženský hokej na výborné úrovni, k němu holky musí mít nějakou svoji další práci. To znamená, že sotva přijedou z práce, jdou na trénink a pak mají jen pár hodin pro sebe. V tomhle to máme na rozdíl od chlapů ještě trošičku náročnější. Myslím si, že třeba v Rusku existují i profesionálky, které to mají finančně pokryté tak, že nemusí mít žádnou svoji další práci. Jsem přesvědčená, že ve Švédsku se k tomu taky časem propracujou. Rok od roku se finanční podmínky pro holky zlepšují, i když kovid ten vývoj hodně zpomalil. Tak či tak by to ale určitě ještě nějakou chvíli trvalo.“
Jakou další práci máte kromě hokeje vy?
„Pořádám kempy pro děti a od letošního roku mě klub zaměstnal také jako dovedností trenérku mládeže. Přemýšleli jsme, jaká kategorie pro mě bude nejlepší, protože nemluvím švédsky. Dospěli jsme k tomu, že děti od desíti let už tady anglicky docela dobře rozumí. Sice moc nemluví, ale to co mají dělat, chápou. V takto nízkém věku věci spíše odkoukáváte, takže jsou pro ně klíčové především správné provedení. Takže na kempech mám většinou děti od 10 do 14 let a u mládeže trénuju kategorie do 15 let.“
Liší se nějak příprava mladých hráčů ve Švédsku a v Česku?
„Je to docela podobné, ale pár rozdílů tam je. V Čechách se kromě týmových tréninků připravují hráči hodně individuálně a jezdí po různých kempech. Pokud se zeptáte nějakého mladšího hráče, potvrdí vám, že hodně kempů odjezdil. Tohle ve Švédsku ale zase tak populární není a převládá spíše týmová příprava.“
Existují ještě nějaké další rozdíly?
„Ve Švédsku děti dostávají více herních příležitostí. Když už se tady dostanete do týmů, zhruba do nějakých 15 let se neřeší, jestli jste v první nebo ve čtvrté lajně. Čas na ledě zůstává stejný, i co se týče přesilovek a oslabení. Pokud se ale dítě dostane do třetí nebo čtvrté lajny u nás v Česku, tolik herní příležitostí nemá. Podle mě je to způsobené tím, že je v českých týmech velký důraz na výsledek a nikoliv na rozvoj hráčů. Pokud ovšem budou někteří hokejisté na ledě méně než jiní, jejich rozvoj to ještě zpomalí. Často jsou pak otrávení a s hokejem třeba i končí. Někteří kluci přitom prochází pubertou déle a jejich kvality se projeví až v pozdějším věku, kdy jsou mnohdy lepší než spoluhráči z prvních dvou pětek. V tomto je mi švédský přístup o něco bližší.“
Máte nějaké své rituály před tím, než jdete na led?
„Jeden rituál mám. Začala jsem s tím už jako malá. Před každým zápasem jsem si obalila hokejku a dala jsem si ji čepelí nahoru. Tehdy jsem to dělala hlavně proto, aby se mi na to nenalepil nějaký nepořádek, ale teď už je z toho rituál. Jsem na to docela háklivá, a když někdo přijde a dá mi ji dolů, hned ho upozorním, že tohle mi dělat nemá.“ (směje se)
Jak moc je podle vás důležitá týmová chemie?
„Hodně. Důležitá je chemie všech pětadvaceti hráček, které jsou v týmu i pěti potažmo šesti, které jsou zrovna na ledě. A co si budeme povídat, u ženských týmů je to o to důležitější. Tím, že jsem odmala hrála s klukama a až v pozdějším věku s holkama, můžu porovat jak fungují oba kolektivy. My holky prostě všechno řešíme víc. Když se na sebe naštvou kluci při tréninku, hned na místě se to vyřeší. Třeba si i namlátí a je po problému. Když ale nastane něco podobného u holek, řeší se to klidně tři dny. Aby se těmto situacím předcházelo, je týmová chemie opravdu důležitá.“
Všimla jsem si, že holky hrajou v košíku. To je nějaké speciální pravidlo?
„Je to pravidlo, všechny holky musí mít košík a je jedno, jak jsou staré. Kluci musí mít košík do 18 let a pak už můžou mít plexi. Já se ale přiznám, že jsem za tohle pravidlo strašně ráda, protože vím, kolik mají chlapi v obličeji jizev nebo jak často jim chybí zub. I když coby holky hrajeme takovýhle sport, rozhodně nechceme mít v obličeji žádné šrámy. Do plexi bych nešla, ani kdybych mohla. Myslím, že to tak má naprostá většina holek.“
Existuje ještě nějaká specialita ženské výstroje?
„Jediný rozdíl je suspenzor. Chlapi mají mužský a my ženský. Existují také speciální ženské vesty uzpůsobené našim tvarům. Popravdě ale neznám nikoho, kdo by je nosil. Většina holek používá stejné vesty jako mají chlapi. Nicméně i taková vychýtavka existuje. Jinak je naše výstroj úplně stejná.“
Kateřina Mrázová
|
