Světová hvězda ze Zlína. Králík slaví 70: Jsem rád, že mě nikdo nezabil

Rozvážný, soustředěný, pozičně výtečný gólman. Jiří Králík žil dlouho ve stínu velikánů jako Holeček nebo Dzurilla, pořádné šance v reprezentaci na špičkovém turnaji se dočkal v sedmadvaceti. Stihl pak dvě olympiády, čtyři mistrovství světa, Kanadský pohár. Dvakrát ho vyhlásili nejlepším brankářem, posbíral celkem pět medailí. Čtyři stříbrné, jednu zlatou. Jihlavě vychytal dva ligové tituly, třikrát s ní byl druhý. Ještě před životním turnajem v Praze pomohl v lize k senzačnímu bronzu v nejvyšší soutěži celku z rodného Zlína, tehdy tedy ještě Gottwaldova.

Stal jste se vlastně první světoznámou hokejovou hvězdou z Baťova města. Ale povedlo se to zprvu spíš díky Jihlavě, že ano?
„Je to tak. Ve čtyřiadvaceti letech narukoval do Dukly a sedm let tam působil. Vlastně díky tomu jsem se vypracoval. V Jihlavě tehdy byl taky o čtyři roky starší Jaroslav Jágr. Studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu, a protože během školy nedělal vojenskou katedru, narukoval na dva roky. Trenér Pitner řekl, že se budeme pravidelně střídat s tím, že sezonu zahájím já a po čtyřech zápasech bude chytat Jarda. Ale hned v tom pátém utkání ho střídali a já ho tam pak už nepustil.“

Jako vysokoškolák a absolvent vojenské katedry jste mohl sloužit jen rok. Gottwaldov se pohyboval většinou kolem pásma sestupu. Prodloužil jste si vojnu i kvůli tomu?
„Když jsem působil v TJ Gottwaldov, chytal jsem v juniorských výběrech a pak byl v tehdejší třiadvacítce (B tým). Jenže jakmile se jelo na zájezd do Kanady nebo Švýcarska, vzali vždycky nějakého staršího ligového brankáře. Já jezdil akorát do Rigy na Turnaj čtyř. A jakmile jsem odešel do Jihlavy, hned jsem se tam stal třetím brankářem v reprezentačním áčku.“

V Jihlavě jste působil až do roku 1983. Proč jste se rozhodl odejít, když Dukla v té době každoročně bojovala o titul?
„Tam byla trojstranná dohoda mezi Zlínem, Jihlavou a mnou, že když se tehdejší Gottwaldov udrží v lize, vrátím se. Jako voják v delší činné službě jsem podepisoval vždycky na dva roky. Po mistrovství světa v roce 1982 o mě projevil Zlín zájem. Rok předtím ne. V únoru jedenaosmdesátého mi totiž prasknul meniskus, nejel jsem na mistrovství světa do Švédska. Když jsem jim připomínal, že bych se v rámci dohody měl vrátit, řekli, že nevědí, jestli po zranění budu schopný. O rok později jsem byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu a Zlín mě chtěl. Jenže Jihlava mě nepustila. V třiaosmdesátém už jsem neprodloužil úvazek, takže se to dalo zrealizovat.“

Po návratu však přišla zranění, Gottwaldov se jen tak zachránil. Nelitoval jste?
„Ta sezona byla velice obtížná. Utrpěl jsem tři zranění, která mně přivodili spoluhráči při tréninku. To se mi v Dukle za sedm let nestalo ani jednou. Nejdřív jsem si na začátku sezony zlomil prsteníček a nechytal jedenáct zápasů. Potom mě na tréninku srazil hráč v rohu, když jsem rozehrával puk. Nakonec jsem si zlomil pravý palec, ale sezonu jsem dochytal.“

Se zlomeným prstem?
„Nosil jsem snímatelnou sádru. Vždycky jsem ji sundal a zafačoval palec izolačkou, abych vůbec mohl držet hokejku. Bojovali jsme o udržení s Plzní a přes ta zranění se to podařilo. Vyhráli jsme jeden z nejdůležitějších zápasů právě v Plzni, později přijela Dukla, která bojovala o titul. Na to mám dobrou vzpomínku. Šel jsem na zimák, zrovna přijížděli autobusem. Rychle jsem vlítnul branou ze dvora do kabiny, sundal si sádru a šel se pozdravit s kamarády z Dukly Jihlava.“

Nepoznali nic?
„Ne, Nastoupil jsem, vyhráli jsme tehdy 2:1. Když mě na večeři viděl (trenér Jihlavy) Standa Neveselý se sádrou na ruce, málem spadl ze židličky, že jsem chytal se zlomeným palcem.“

V následující sezoně 1984/85 jste pod Zdeňkem Uhrem vybojovali s Gottwaldovem třetí místo, což tenkrát bylo velké překvapení. Co se změnilo, že jste tak vyskočili?
„Víte, jak to je. Když mužstvo ze začátku nasbírá body, tak i hráči, kteří jsou takoví jo a ne, se najednou zklidní a podávají mnohem lepší výkony. Sezona se velice povedla, vyhrávali jsme na jeden, dva góly. Proto jsme získali tolik bodů a skončili třetí.“

Uher prý chtěl původně za kapitána Miloše Říhu. Ale hráči prosadili, aby se jím stal Miloslav Sedlák. Bylo tak důležité, aby céčko nosil někdo místní?
„Přesně. Pytláka Říhu jsem znal z Jihlavy. I z Ostravy, když tam hrál. Věděl jsem, že by nebylo dobré, pokud by najednou dělal kapitána kluk, který není Zlíňák, navíc při jeho vlastnostech. Jaký byl rýpal a podobně. Promluvil jsem s mladými hráči, co přišli z dorostu, že by to měl být Zlíňák. Miloš Sedlák se zrovna vrátil z vojny v Hodoníně. Zvolili jsme jeho. Ukázalo se to jako velice dobrý tah.“

Do reprezentace jste natrvalo pronikl poměrně pozdě. Před mistrovstvím světa 1978 v Praze vám nominace ještě utekla. Jedničkou byl Jiří Holeček, coby dvojka dostal na poslední chvíli přednost Jiří Crha. Zůstal jste s mužstvem, ale mimo sestavu jako trojka. Jak jste to nesl?
„Byla to velice nepříjemná situace. Celou sezonu jsem chytal s Jirkou Holečkem. Vzpomínám si, jak jsme na Turnaji Rudého práva v Praze prohráli úvodní zápas 1:4 a druhý den se psalo, že nás zachránil před dvojcifernou porážkou. Potom jsem nastoupil já a přišla sprcha. Pětky už stály na začátku na ledě proti sobě, hlásili, že v brance hostů nastupuje Vladislav Treťjak a za Československo Jiří Králík. Celá Sportovní hala pískala, že tam nebyl Jiří Holeček.“

Nebo že jste byl z Jihlavy, kterou neměli fanoušci v Praze rádi?
„To ne. Jirka v té době chytal za Spartu a v reprezentaci byl ikona. Ovšem něco podobného se potom stalo ještě v prosinci, když jsme jeli na turnaj Izvestijí. Holeček nastoupil a prohráli jsme se Švédy, druhý den jsem šel do branky já a výhra.“

Nicméně o šampionát v Praze 1978 jste potom najednou přišel. Proč k tomu došlo?