Hašek přímo na Ukrajině: V Charkově cítíte válku a NHL jí dělá reklamu
Jako jeden z prvních elitních sportovců na světě navštívil Dominik Hašek minulý týden Ukrajinu. V zemi, která přes rok čelí ruské agresi, se setkal s tamními hokejisty. Navštívil Charkov a Kyjev, kde ho přivítal bývalý spoluhráč z Buffala Alexej Žitnik. Byl i v místech, kde se vedly boje. „Jel jsem podpořit Ukrajinu a ukrajinský hokej. Polovina stadionů je zavřených nebo zničených. Celá jedna generace vůbec nenastoupila na led,“ líčil po pátečním návratu v rozhovoru pro iSport.cz.
Od napadení Ukrajiny patří Dominik Hašek k nejhlasitějším zastáncům sankcí proti Rusům a kritizuje NHL, že nechává v lize hrát ruské hokejisty. „Tím je zodpovědná za to, co se na Ukrajině děje,“ říká Dominik Hašek. Chce NHL vyzvat, aby se po skončení konfliktu podílela na obrodě ukrajinského hokeje. Za svou podporu obdržel cenu Přítel Ukrajiny.
Na Ukrajině jste strávil týden. Co bylo důvodem vaší cesty?
„Podpořit Ukrajinu a co nejvíc ukrajinský hokej. Slyšel jsem a četl o problémech, které teď má. Ne všichni ho mohou na Ukrajině hrát, celá jedna generace v této sezoně nenastoupila na led. Polovina ze čtrnácti stadionů je mimo provoz, zavřených, protože nebyla energie, nebo jsou zničené, jiné zabrali Rusáci. Jen sedm jich funguje. Nejhorší je, že na Ukrajině měli program, kdy chtěli za pět let postavit třicet stadionů.“
Byl pozastavený, sotva začal?
„Ano. Jeden stadion stihli dostavět, myslím, že v Melitopolu. V prosinci ho otevřeli a v únoru začala válka. Dva měsíce poté. Dneska tam mají Rusáci vojenský sklad. Takže si Ukrajinci říkají, jestli ho mají rozbombardovat a zničit, nebo čekat, až Rusáky vyženou. Jel jsem na Ukrajinu, abych podpořil hokej. Aby se mohl hrát letos i další zimu, aby se postavily nové haly.“
Jak jste cestoval?
„Na Ukrajinu se nesmí létat, z polského Krakova mě vezli autem dál. Jednu noc jsem se přemístil nočním vlakem z Charkova do Kyjeva. I takový zážitek mám. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy se jezdilo lůžkáčem z Pardubic do Košic. Tohle bylo hodně podobné. Dostal jsem pěkně prostěradlo, povlékl si polštář a deku. Pak jsem se raději zamknul a nikam nevylézal.“
Kolik jste navštívil míst?
„Byl jsem na šesti stadionech ve čtyřech městech. Napřed v Charkově. Každým bohužel proletěla bomba nebo raketa. Ale i kdyby nebyly zničené, trénovat by se tam nedalo, protože není stabilní dodávka energie. Děti jsou pryč, většina jich město opustila. Navíc neustále hrozí nálety a válčí se, takže se lidé ani nesmějí srocovat. Potom jsem byl ještě v Kyjevě a městě Vinnycja.“
Navštívil jste taky místa jako Boroďanka, Buča, Irpiň, kde se dřív bojovalo, že?
„Místa na předměstí Kyjeva, kde probíhaly nejlítější boje a kde zastavili Rusáky. Byly tam největší škody, zároveň je tam taky zlikvidovali.“
Jaký jste z toho měl pocit?
„Každé město je jiné. Charkov leží na východě třicet, čtyřicet kilometrů od fronty. Ještě loni tam žilo 1,3 milionů lidí, pak zůstalo dvě stě tisíc. Mrtvé město. Ale když v září Rusáky vyhnali, začali se lidé vracet. Dneska jich je tam asi 800 tisíc, ale pořád se nežije jako dřív. Semtam otevřená hospoda nebo kavárna. Děti jsou pryč, do školy se nechodí, nesportuje se. Po městě toho je pořád spousta rozbitého, plno škod, hrozně moc zničených domů. Válka tam na vás dolehne, cítíte ji.“
Kyjev je jiný?
„Tam vám to na první pohled takové nepřipadá, pokud to neznáte. Až pokud mluvíte s lidmi, tak ano. Válku nevidíte přímo jako v Buči nebo místech, kudy probíhá fronta. Ale lidi, co tam žijí, vám řeknou, že život je poloviční, než byl předtím. Ale vy to nepoznáte. Když přijedete z Charkova do Kyjeva, vůbec vám to nepřijde.“
Kdo vás provázel?
„Byl jsem tam na pozvání ukrajinské hokejové federace. Ale zásluhu na tom mělo víc lidí. Potkal jsem se s Alexejem Žitnikem, celou dobu se o mě staral manažer týmu v Charkově Roman Mikitin, který teď nemůže fungovat. Už dvakrát byl za mnou u nás. Jezdí do Česka, po Evropě a shání různé potřebné věci na Ukrajinu.“
Cítil jste se někdy v nebezpečí?
„Upozorňovali mě, abych si na noc zjistil, kde je kryt, kam mám jít, kdyby se ozvala siréna. Poprvé den poté, co jsem jel nočním vlakem. Nemohl jsem v něm spát, takže jsem druhý den usnul a poplach prospal.“
Opravdu?
„Já jsem si všechno předem zjistil, kam jít a přečkat. Jenže jak jsem byl po tom náročném dni unavený a noc předtím spal ve vlaku dvě hodiny, poplach jsem nepostřehl. Ale naštěstí se nic nedělo. Tam člověku ani nepřijde, že se někde válčí. Jinde máte divný pocit, jak všechno kolem vypadá. Ale nemyslím, že by se lidi v těchhle místech měli bát. Jen vidíte, že život je ochromený a jak město vypadá. V Kyjevě mi to připadalo, že se žije normálně. Ale i tam platí od jedenácti večer zákaz vycházení. V deset zavřou všechny restaurace, obchody, nedají vám pití ani jídlo. Lidi to dodržují, neexistuje, že by se přetahovalo. A v jedenáct musíte zmizet z ulice. Říkají tomu velitelská hodina. Komandirskyj čas.“
Když jste byl v Charkově blízko fronty, bylo znát, že se bojuje?
„Neslyšíte tam nic, ale u silnice mi třeba ukazovali zakopané vojsko. Zpomalíte a vidíte, že v příkopu stojí třeba zamaskované obrněné vozidlo. Jindy je nevidíte, protože o nich nevíte, pokud vám někdo z místních neřekne. Ale postřehnete jen desetinu a ještě vás musí upozornit.“
A co hokejisté? V místech, kde se dá, fungují normálně, války si nevšímají?
„Berou ji jako fakt, součást života. Byli tam kluci z mužstva, bývalí hokejisti, seděli jsme asi deset lidí u stolu a jeden, toho poslali domů bez oka z Bachmutu, druhý měl zmrzačenou nohu. Oni nechtějí, aby je někdo litoval. Berou to tak, že zranění k válce patří. Až mě překvapilo, jak k tomu přistupují. O zraněních nemluví.“
Jsou Ukrajinci otrlejší?
„Vedle mě seděl chlap a v telefonu měl fotku pilota. Ptal jsem se, kdo to je. Řekl, že jeho syn. ‚Super, on létá,‘ pokračoval jsem. A on, že jo, ale v říjnu ho sestřelili, takže už nežije. Hned ukázal druhého syna, jak hraje na kytaru. On o tom mluvil, jako když jdete na nákup. Semtam někdo z kamarádů padne, někdo nepřežije, má zranění. Život jde dál.“
Znovu jste se taky opřel do NHL, ať nepodporuje ruskou válku. Dolehlo to na vás ještě víc?
„Dělám, co můžu. Neberu si žádné růžové brýle, že by můj jediný hlas stačil, aby se něco ze dne na den změnilo. Ale chci na to upozorňovat a jednou, až to skončí, udělám všechno, aby NHL ty miliardy Ukrajině zaplatila.“
Myslíte, že se to podaří?
„To nedokážu odhadnout. Rád bych přesvědčil i další hokejisty, některé starší kluky, co znám, aby víc podpořili Ukrajinu. Ale kritika NHL a dalších sportů, které se k tomu postavily tak jako NHL, bude pokračovat. Budu se snažit, aby změnili postoj a zaplatili Ukrajině reparace za dobu, co nechali ruské hráče hrát a dělají reklamu ruské válce a zločinům. Kdyby NHL za rok postavila 150, 200 stadionů, jsou to dvě miliardy. Třetina jejich příjmů. Částka, jaká by třeba v příštích pěti letech NHL nezabila. Ukrajině by pomohla. Není cílem, že tam postaví jeden, dva stadionu a umyjí si ruce. To bych nerad, aby takhle vyznělo.“
Rusové by za své činy platit neměli?
„Jako stát jsou v nějaké pozici. Jenže NHL je ta, která nechává jejich hokejisty hrát. NHL může rozhodnout a kdykoli zastavit reklamu na ruskou válku. Podle amerických zákonů musí doplatit Rusákům pravděpodobně každý dolar kontraktu. Ale nemusí je nechat hrát a to je, co jí vytýkám. Tím je zodpovědná za to, co se děje na Ukrajině, a podle toho přebírá sankce a musí jednat.“
V tenise Rusové soutěží, do juda se vrátili. Hokej zatím dobré, co myslíte?
„Hokej a biatlon dobré. My musíme bojovat. Jestli to dokážeme, je druhá věc. Dělám, co můžu a považuju to za velice důležité. Proto mi taky ukrajinská hokejová federace udělila krásnou cenu Přítel Ukrajiny. První ji dostal Boris Johnson, ale ten jako politik. Pak jeden kanadský novinář. Dávají to lidem v těchto těžkých časech. Já tam přijel podpořit hokej, ale tohle je hezké.“
