Počet členů Síně slávy českého hokeje se zaokrouhlil na 150. Mezi čtyři čerstvě oceněné legendy náleží i brankář Roman Turek (53). Jeho vrcholem byl zlatý šampionát ve Vídni 1996, osm sezon působil NHL a s Dallasem získal Stanley Cup. Ještě jako gólman pomohl Českým Budějovicím k návratu mezi elitu, coby člen vedení má zásluhu na tom, že Motor dál šlape.
K chytání se dostal náhodou. V rodných Strakonicích ho vzal na zimní stadion v sedmi letech kamarád. „Když se fasovala výstroj, stál jsem poslední v řadě. Zbyly na mě už jen betony a gólmanské rukavice. Jsem rád, že jsem v brance zůstal,“ líčil Roman Turek při slavnostním uvedení. Zbytek je historie.
Svého údělu jste opravdu nikdy nelitoval?
„To ne, ale chtěl jsem si to někdy vyzkoušet v útoku nebo spíš na beku, opustit trošku tu komfortní zónu brankoviště. K tomu jsem se bohužel nikdy nedostal. Možná někdy v žácích jsem si vyzkoušel pozici obránce. Ale jinak se kariéra odehrávala vyloženě v brankovišti.“
Při vašem uvedení jste vypadal dojatě. Jste vzpomínací tip?
„Je to hezká vzpomínka, ale abych si své záběry doma pouštěl, to v žádném případě. Při téhle příležitosti, kdy je hokejista uveden do Síně slávy, se ale na takové momenty podívám rád.“
Na svou dobu jste byl celkem moderní brankář, teď jsou v módě vysocí gólmani.
„To je pravda. Byl jsem vytaženej už tenkrát. Jen teď jsou gólmani celkově mohutní a my byli takové tyčky. Byli jsme vysocí, ale hubení, což je rozdíl. Ovšem na tu dobu jsem patřil mezi vyšší gólmany, styl jsem taky musel trošku přizpůsobit postavě.“
Měl jste své vzory?
„Ne že bych kopíroval jednoho gólmana, ale když se mi líbilo, jak někdo chytá, snažil jsem se od něj trochu vzít a nějak to skloubit se svým stylem. V Budějovicích chytali Ladislav Gula, Petr Bříza, s nímž jsem se později potkal v nároďáku. Starší gólmany jako Plante (Vladimír Plánička), starej Džegr (Jaroslav Jágr), jsem zažil, když dělali vedoucí týmu nebo trénovali. Na ty nebo na Holečka ve Spartě jsem se jezdil dívat s tátou ještě ze Strakonic na Motor.“
Když vezmeme reprezentaci, byla vrcholem zlatá Vídeň?
„Určitě. Chytal jsem celý turnaj a po dlouhé době se udělal obrovský úspěch. Vídeň je pro mě nepřekonatelná. Strašně rád vzpomínám na partu kluků, která se tam sešla. Znali jsme se z klubů, hráli proti sobě. Ale v nároďáku to fungovalo jak na ledě, i mimo něj. Šli jsme do turnaje s tím, že ho chceme odehrát co nejlíp, nepřipouštěli si žádnou nervozitu ani tlak. Dopadlo to výborně.“
Jenže následně přišel propadák ve Světovém poháru. V Praze po vás lidi z tribun házeli plechovky.
„To byl zase jeden z turnajů, na který nevzpomínám vůbec rád. Zrovna po tak krásném mistrovství světa přišel Světový pohár a vůbec se nepovedl. Když se mě někdo zeptá, stručně odvětím, že si ho nechci ani pamatovat.“
Po Vídni jste šel do zámoří, bylo vám 26 let. Proč až tehdy?
„Po mistrovství přišla nabídka z Dallasu. Předtím o mně asi moc nevěděli. Nějací skauti možná sledovali, co se děje, ale předtím jsem nechytal na žádném velkém turnaji. Pak se otevřely brány.“
V Dallasu jste získal Stanley Cup, pak jste chytal i v St. Louis a Calgary. Jakou štaci v NHL považujete za nejlepší?
„Nejraději vzpomínám na Calgary. Líbil se mi tamní život, Kanada, hokej je tam číslo jedna. Nějaký rok jsem chytal jako jednička. I tu zimu jsem si užíval. Podívejte se, jak jsem teď zpocený.“ (směje se)
Po návratu jste pomohl Motoru mezi elitu, a když o extraligu přišel, nastartoval jste ho znovu. Chtěl jste se stát manažerem?
„Nechtěl. Manažerské funkce mi nikdy nic neříkaly. Chtěl jsem se kolem hokeje motat, třeba pomáhat s výchovou malých gólmanů nebo u áčka. Ale ne jako klasický trenér a už vůbec ne na pozici manažera nebo ve vedení klubu. Přemluvili mě slovy: ‚Máš nejvíc úspěchů, každý tě zná, pojď do toho s námi.‘ Zlomili mě.“
Radíte ještě dnes gólmanům, třeba
Dominiku Hrachovinovi
?
„Bavíme se, rozebíráme zápasy, řešíme góly. On rád chodí za mnou i Standou Hrubcem (trenérem brankářů), poslouchá různé historky, co jsme zažili. S brankáři áčka jsem denně v kontaktu. Od chvíle, kdy jsem v roce 2010 oznámil konec a odevzdal výstroj, chytání mi nikdy nechybělo. Touha obout si brusle a jít na led byla pryč s posledním zápasem.“
A baví vás pořád poslouchat Iron Maiden, jejichž maskota Eddieho jste míval na masce?
„Byl jsem na nich v květnu, nebojte se. Někdy vynechám, ale v Praze jsem si je nenechal uniknout.“
Napadlo by vás někdy, že dostanete sako člena Síně slávy?
„Znal jsem to z golfu, i když ho nehraju, tam dostávají zelená. Tohle bylo překvapení. Ani jsem nevěděl, jakou bude mít barvu. Tmavě modrá je ovšem příjemná.“ (usměje se)
