Srdce Sparty. Unikátní prohlídka haly s legendami: Posvěcený zázrak
„Pět schůdků a jste v té kouzelné sparťanské hale,” šlape statečně nahoru vitální osmdesátník Jan ‘Gusta’ Havel. „A teď už tady máte ten nádherný pohled. Trochu se mi svírá srdíčko,” sleduje z horních pater hrací plochu absolutní legenda Sparty. Pod ikonickým klenutým stropem má člen all-star teamu Sparty vyvěšený dres.
A dnes - tedy v zimě, těsně před zápasem legend - nás Havel společně s další sparťanskou legendou Jaroslavem Hlinkou, který stále pracuje v klubovém vedení, berou na unikátní prohlídku útrobami haly. Popisují její kouzlo a důvod, proč přinášela nejen Spartě, ale i hokejové reprezentaci a dalším českým sportovcům jeden úspěch za druhým. Ale taky jak slouží dodnes jako sparťanský domov mezi zápasy.
Když Havel popisuje, jak se jako domácí hráč cítil ve Sportovní hale, zní to, jako by měla až nějakou nadpřirozenou sílu. „Na tu dobu byl zázrak, že se postavila hala pro 17 200 diváků. Když se postavila v roce 1962, krasobruslařský pár sourozenců Romanovců tady hned vyhrál zlaté medaile. Tohle je stánek, který byl okamžitě posvěcený úspěchem,” líčí.
Stánek dnes zvenku bohužel nepůsobí bůhvíjak velkolepě. Béžovo-rudá fasáda je oprýskaná a polepená reklamami, okolní prostor už by si taky zasloužil revitalizaci. Ale jakmile člověk vejde dovnitř a otevře se před ním pohled do tribun, nemůže se ubránit magii stadionu.
Díky vysokému stropu a členitým tribunám hala vypadá, že pojme daleko větší kapacitu diváků, než v současnosti zvládne. Má osobitost a kouzlo, svébytná zákoutí. Reflektory umělého osvětlení prorážejí lehký opar mlhy a vytváří automaticky dojem, že se tu odehrává něco výjimečného. Není to prefabrikát, jakých ve sportovním světě vidíme celou řadu.
„Tohle je stánek, který je posvěcený. Tady se vyhrály světové šampionáty. Tady jsme jako hokejisti vyhráli světové věci. O2 arena je nádherná, mně se líbí. Ale není pokřtěná, ještě se tam nevyhrálo žádné mistrovství světa,” vyjmenovává Havel přesvědčeně. „Má nádech, že když tady hrají Češi, tak vyhrají. Samozřejmě že to funguje v podvědomí, je to úplně jasné. Nevím, jak dnešní hráči, ale má to něco do sebe. Je to psychika, pověrčivost.”
A z ní chtějí čerpat i dnešní sparťané. Byť pro ně už slouží Sportovní hala “jen” jako zázemí a tréninkový prostor. Ten ale rozhodně nepůsobí dojmem, že by dosluhoval. Přednedávnem prošel rekonstrukcí, a tak to i v hokejové kabině a v prostorech okolo ní stále voní. Pro někoho možná netradičně, dalo by se říct.
„Kabina je dva roky po rekonstrukci, je to tu de facto nové,” líčí sportovní manažery Sparty Jaroslav Hlinka. „Ten prostor je kompletně jiný, ze dvou kabin se stala jedna. Udělalo se to proto, aby tu kluci trávili víc času společně. A je to znát, že jsou tu víc než my. Tehdy se odtrénovalo a deset minut poté odcházelo. Dnes se tu kluci zdrží, vedle se můžou najíst, mají tu další rehabilitaci, nemusejí nikam pospíchat, mají tu veškerý komfort.”
Sparta se tu pokouší budovat rodinné prostředí. „Hráči mají všechno vymazlený, aby tu mohli strávit celý den. Častokrát sem jdou odpoledne do vířivky s dětmi, když je dostanou na starosti. Potkají se tady a po kabině lítá spousta dětí, pokračuje Hlinka.
Někdo si něco podobného neumí představit, Hlinka to ale vidí jinak. „Občas někdo řekne: Proč tu lítají děti?” Ale myslím, že to k tomu patří. Bylo to tak i dřív. Spousta lidí v každém klubu říká, že je jedna rodina, my se o to snažíme taky. Nikdo z nás nenadává, když tu běhají děti. Mně se to třeba líbí, protože i děti jsou součást života našich kluků. Když v tom vyrůstají, třeba sem jednou přijdou a stanou se z nich velcí hráči. I takto se dá budovat sparťanská identita,” líčí Hlinka.
Rodinné prostředí ovšem znamená, že by si její členové měli umět vyříkat i nepříjemné věci. Hlinka nepopírá, že se to děje - byť trochu jinak než dřív, kdy si kapitáni jako Richard Žemlička pomáhali klasickými oldskůlovými metodami.
„Kluci se uměli hodně seřvat. Viděl jsem, jak se drželi mezi třetinama pod krkem, a po zápase se normálně šlo na pivo. Tam se zase drželi za ramena. To byli kluci, kteří úplně nenáviděli prohru, byli schopní udělat úplně cokoliv pro výhru. Když jsem viděl kluky jako Žemlu, Jirku Kročáka nebo Pavla Šreka, naučilo mě to,” popisuje Hlinka.
Změnil se ve Spartě způsob lídrovství? „Stoprocentně. Nejsem teď úplně v kabině, ale doba je jiná. Dnes se žije v tom, že kluci mají větší komfort, mají k sobě větší respekt - i k mladým, ti už všem tykají. Dnes už si nedovedu moc představit, že se poperou, že si začnou ostře nadávat, že tam někdo něco nedohrál nebo ošidil,” soudí Hlinka.
Když se Hlinky zeptáme, jestli mu tento aspekt trochu nechybí, zajiskří mu v očích. „Nevím, jestli se dá vrátit celá ta doba, ale myslím, že tohle nám jako hokejové kabině malinko chybí,” říká. „Určitě je to někde víc a někde míň. Ale tohle zdravé naštvání na tu situaci trošku chybí,” završuje náš rozhovor.
Podívejte se do útrob sparťanského domova v naší unikátní videoreportáži!
