Ty hraješ za Zedníky?! ptal se Gudas. Jsem jako hummer, když kolem sviští porsche
Někdy to musela být hotová muka. A třeba občas někdy stále jsou. Sledovat, jak hokejový svět obdivuje hlavně ty, kdo střílí jeden gól za druhým, nahrávají na ně, boří kanadskými body statistiky. Především ofenzivním hvězdám patří zápasové highlighty. Radko Gudas mohl být jednou z nich, vždyť sám začínal jako útočník a nevedl si špatně. Jenže přijal a jako své poslání vzal jinou roli: tvrďáka z obrany, který nesmí uhnout. I o tom, jak se změnil na ledě v obávaného drsňáka, a vůbec o svých začátcích, kdy putoval díky angažmá svého táty a bývalého reprezentanta Lea po různých koutech Evropy, vypráví v knize GUDY. Zpověď hokejového ranaře. Ta právě vyšla v Edici Sport a můžete si ji objednat ZDE nebo zakoupit ve všech dobrých knihkupectvích.
O „hokejovém“ dětství
Není nic než hokej. Nebo…?
Ještě než jsem se znovu objevil v Čechách, žil jsem dokonce v domnění, že všichni hrají hokej. Vyrůstal jsem mezi samými hokejisty, táta mě bral do kabiny. Odmalička jsem se pohyboval mezi jeho spoluhráči, kamarádil s jejich dětmi a mydlil hokej. Všichni mí strejdové byli hokejisti, kámoši taky. Neměl jsem ponětí o okolním světě, netušil, že se najde i někdo, kdo se hokejem neživí. A že třeba tátové dalších kluků ve škole můžou dělat něco jinýho.
Jednou přijel na návštěvu bratranec od mamky. Bylo mi pět nebo šest let.
„Za co hraješ?“ zeptal jsem se ho.
„Já jsem zedník,“ odpověděl.
„A za ně hraješ?“
„No, já dělám jenom zedníka.“
„To není možný...“ vrtalo mi hlavou. Přemýšlel jsem, co jsou tihle HC Zedníci za tým a jestli budou dobrý, když mají takový název. Myslel jsem, že nic než hokej neexistuje.
Jen přes léto to bývalo trochu jiný.
O první srážce
Už nikdy nebudu druhej!
Nastupoval jsem ještě v útoku. Najel jsem si z křídla na prostředek, otočil se. Než jsem stačil cokoli postřehnout, už jsem ležel. Čekal jsem na přihrávku, ohlížel se, kdy dostanu puk. Sotva mi přistál na holi, už jsem ji měl. Dostal jsem ukázkovej hit, padnul jak podťatej, jen zíral a lapal po dechu.
Ty kráso! Co se stalo? Kde to jsem? Nade mnou se tyčil čahoun starší možná o víc než povolený dva roky. Usmíval se a očividně si vychutnával pohled na to, jak hezky mě sundal. Vítej, chlapče. Dal mi co proto.
Hlavou mi blesklo, jak je vlastně jednoduchý někoho sejmout. Najedu si, převezmu puk, on jede ke mně a... Buch! Už se válím. Ne, že bych předtím nedostal tělo, tohle je v hokeji pořád. Ale taková pecka, a já byl teprve v šestý třídě! Koupil jsem prvního stroma v životě. Na tom místě, přesně v tom okamžiku jsem si uvědomil, jaká je potupa, když člověk dostane naloženo. A že stejný chyby se už nesmím dopustit. Dostal jsem pořádný tělo. Zapůsobilo to jako probuzení, co všechno změní.
Od tý doby jsem si říkal, že už nikdy nechci být ten druhej. Chci, abych byl vždycky ten, kdo zůstane na nohách a bude se koukat shora…
O své roli na ledě
Porsche a já, hummer
Nejvíc jsou vidět góly. Hokej se hraje na ofenzivní straně. Norris Trophy taky většinou získávají obránci s největším ofenzivním talentem. Nejsem si jistý, jestli cena pro nejlepšího beka NHL úplně souvisí s rolí zadáka, když se za jeden z hlavních ukazatelů bere, aby nasbíral plno bodů. Tihle hráči jsou prostě v tabulkách, statistikách, v sestřizích nejlepších momentů nejvíc na očích. Mám na to trochu odlišnej názor. Slovo obránce vychází ze slova bránit.
Našlo by se pár dalších trofejí, které se ke mně nehodí. Například Lady Byng Trophy pro nejslušnějšího hráče. Nikdy nemůžu získat ani Art Ross Trophy za produktivitu. Přitom mi v NHL naměřili nejtvrdší střelu. Vyhrál jsem dvakrát za sebou, potom byl v první desítce. Táta mi taky vždycky říkal, abych víc střílel. Připomíná mi to pořád. Na střelbě pracuju neustále. Myslím, že jsem v ní dobrej. Jen bych měl častěji trefovat bránu. Nebo by mi ostatní měli víc nahrávat. Jako střelce mě tolik nevyužívají.
Mám jiný poslání. Blokovat puky, trefovat hráče, hrát tvrdě do těla. Tenhle styl je mi vlastní. Někoho sundat mě baví stejně, jako když dám gól. Stalo se to mým posláním. A někdo to dělat musí. V časech, kdy hráči NHL začali rychlostí připomínat porsche, jsem já něco jako hummer. Libuju si ve fyzický hře. Rozdávám hity, bourám soupeře, snažím se jim hru co nejvíc znepříjemnit. Všichni vědí, co ode mě mohou očekávat…
