Kurri: Že mě Jágr překonal? Přál jsem mu to!

„Od toho jsou rekordy, aby se překonávaly,“ reagoval Jari Kurri, finská legenda, v rozhovoru pro deník Sport během Švédských her ve Stockholmu.

Vyhrál pět Stanley Cupů. Byl dlouho dvorním spoluhráčem Wayna Gretzkyho. Ale označení „nejlepší Evropan“ už mu nenáleží. „Já na body stejně nikdy moc nekoukal,“ usmál se osmačtyřicetiletý Kurri, v současnosti generální manažer finské reprezentace.

Exkluzivní interview Sportu poskytl v sobotu před zápasem Finů s Rusy. Usadil se ke stolku, usrkával kávu. Odpovídal potichu, ale zaujatě.

Víte o tom, že Jágr měl původně na turnaji hrát?
„Ano, někde jsem o tom četl. Velká škoda, že tady není. Fanoušci by ho určitě rádi viděli, přeci jenom se nestává každý den, aby takový hráč byl na turnaji Euro Hockey Tour. Byla by to velká událost. Ale zdraví neporučíme.“

Kdy jste se s ním potkal naposledy?
(přemýšlí) „Tak to už si nepamatuju.“

Viděli jste se poté, co vám vzal označení nejproduktivnější Evropan v historii?
„Myslím, že ne. Tehdy (v listopadu 2006) jsem byl doma a díval se na jeho památný zápas v televizi. A potom jsem o tom samozřejmě něco četl i v novinách, byla to významná událost.“

201

O tolik bodů více v NHL stihl posbírat Jaromír Jágr než Jari Kurri.

Nebyl jste naštvaný, že vás překonal?
„Ale proč? (kroutí hlavou) Vůbec ne! Vždyť jsem byl za něj rád, přál jsem mu to. Dalo se čekat, vždyť se podívejte na jeho úžasnou kariéru! Jaký je to hráč. Věděl jsem, že jednou mě překoná, byla to jenom otázka času. Rekordy jsou od toho, aby se dělaly nové a nové. A je jasné, že špatný hráč je neudělá. Což rozhodně není Jágrův případ. (směje se) Myslím si, že kdyby zůstal v NHL, mohl by překonat ještě další milníky. Ale rozhodl se odejít do Ruska.“

Byl jste překvapený, že tam zamířil?
„Těžko říct. Třeba už potřeboval něco jiného, nového. I já jsem si na konci kariéry odskočil na rok do Milána a potom jsem se ještě objevil zpátky v NHL.“

Chcete říct, že se i Jágr může ještě do zámoří vrátit?
„To zase ne, vůbec neznám jeho plány. Ale kdo ví, v New Yorku by ho určitě rádi znovu uvítali, především fanoušci.“

Pokud byste ho tady ve Stockholmu potkal, pogratuloval byste mu zpětně?
„Samozřejmě. Takhle to můžu udělat jenom na dálku, snad někdy budu mít příležitost osobně.“

Co jste jako hráči měli podle vás společného?
„Skoro nic.“ (usměje se)

Ne?
„On je jiný typ hokejisty. Velmi, ale opravdu velmi šikovný. Když se podíváte na jeho góly v NHL, všechny jsou skvělé! A ty moje? To jsou nějaké ušmudlané dorážky nebo tak něco. (usměje se) On vyniká v soubojích jeden na jednoho, u mantinelů, má dlouhé ruce... Jak říkám, nelze srovnávat.“

Měli jste někdy příležitost si na delší dobu popovídat?
„To ne. Hráli jsme v jiných týmech, takže spíš jsme jen po nějakém zápase prohodili pár slov.“

Tušíte, že vás v mládí obdivoval?
„Opravdu? To je moc milé.“

Jste na sebe pyšný za to, co jste v NHL dokázal?
„Takhle se na to nedívám, vždyť se jedná jenom o čísla. Spíš rád vzpomínám na to, že jsem měl možnost zahrát si ve výborném týmu, získat pět Stanley Cupů. Na to jsem pyšný. Na to, co dokázalo mužstvo. Ne to, co se podařilo mně. To jsou jen a jen čísla. Nejsem velkým zastáncem toho, abychom se dívali pouze na statistiky. Vždyť hokej je přeci o něčem jiném. O týmu.“

V Edmontonu jste v 80. letech vytvořili vítěznou mašinu. Je možné, aby se podobná dynastie objevila i v současné době?
„Všichni říkají, že už se nic takového přihodit nemůže.“

A co si myslíte vy?
„Něco na tom bude. Hlavně kvůli platovým stropům už si kluby nemohou dovolit platit tolik hráčů s vysokými smlouvami, proto se podmínky trošku změnily. Ale třeba Detroit v posledních letech patří neustále mezi špičku.“

Jak to, že nenosíte žádný prsten za vítězství ve Stanley Cupu?
„Mám je schované doma v sejfu. To víte, ty prsteny jsou na mě moc velké, na tak malého chlapa jako jsem já.“ (směje se)

I když jste na ledě vládl, nikdy jste nevyhrál žádnou pořádnou osobní trofej. Všechny vám vyfoukl Gretzky. Nelitujete trochu?
„Vůbec ne, takové věci mě absolutně nemrzí. Jak už jsem vám říkal – hlavní jsou týmové radosti, o tom přeci celý hokej je.“

Jak často se s Gretzkým setkáváte?
„Tak třikrát čtyřikrát do roka. Už není tolik času, oba máme svoji práci. Naposledy jsme se viděli před třemi týdny v Edmontonu, když vyvěšovali dres Glenna Andersona. Byli u toho i další tehdejší spoluhráči, poseděli jsme, dali jsme si trochu vínka. Bylo to moc příjemné.“

Nechybí vám hokej? Tedy myslím aktivní hraní?
„Ne, ne. Skončil jsem před deseti lety v době, kdy jsem na to měl věk. Předtím jsem si toho prožil až dost, takže ten závěr přišel v pravý čas. Protože člověk mládnout nemůže.“

Nezalitoval jste někdy? Přeci jenom je spousta hráčů, kteří válí přes čtyřicítku.
„Fakt ne. Od té doby se pořád pohybuju v hokeji, takže jsem pořád v centru dění.“

U českého týmu jako kouč působí Vladimír Růžička, s nímž jste půso se krátce potkal v roce 1990 v Edmontonu. Vzpomínáte?
„Jakpak by ne. Bylo to něco málo přes dvacet zápasů, jistě si to vybavuju. I tady ve Stockholmu jsme si s Rosiem (Růžičkou) chvilku popovídali. Dalo se čekat, že se znovu objeví u národního mužstva, vždyť na klubové úrovni dosahuje skvělých úspěchů.“

Je vidět, že máte přehled.
„Ve své funkci ho přeci mít musím, ne?“ (usměje se)

Jste v kontaktu i s dalšími českými hráči?
„Zrovna se chystám zavolat Jaroslavu Pouzarovi. S ním jsem toho v Edmontonu hodně zažil, dokonce jsme spolu i bydleli. Jsme si opravdu velmi blízcí. Vím, že má nějaké zdravotní problémy, takže mu přeju jen to nejlepší.“

Jak často si ještě zabruslíte?
„Výjimečně, jen při nějakých exhibičních akcích. Takže tak pětkrát za rok se na ledě objevím. Snažil jsem se hrát i takovou místní finskou ligu, ale měl jsem už plné zuby toho neustálého hákování a takových věcí. To už není nic pro mě.“ (směje se)

Ostatní vás jako finskou legendu nešetřili?
„Vůbec ne. Všichni to brali moc vážně, to už není nic pro mě. Spíš si jdu zabruslit s mladšími kluky z příbuzenstva nebo od známých.“

Abyste jim ukázal, jak se má bruslit.
„To už oni ukazují mně! To víte, časy se mění.“